Debata lídrů (a lídryně) jihomoravských kandidátek svedla do brněnského studia několik výrazných jmen, z toho hned dva celostátní lídry (Petra Fialu z ODS a předsedu hnutí Přísaha Roberta Šlachtu), jež doplnila ministryně financí a podle některých scénářů i možná budoucí premiérka Alena Schillerová.

Debata přinesla poměrně táhlou nudu a většinu času jen klouzání po povrchu, což klade otazník nad formátem, který letos ČT zvolila. Ve snaze přinést z debaty vůbec nějaké závěry jsem se zkusil zaměřit na roli jednotlivých lídrů.

Vůně bizáru

Pirátský lídr Radek Holomčík patří mezi pracovité poslance a věnuje se tématům, která jsou pro jižní Moravu relevantní. Politické debaty nejsou bezpochyby jeho nejsilnější stránkou, svou introverci nijak nemaskuje, k agilním útokům, které jsou v moderní politické debatě nezbytné pro vzbuzování dojmu dominance, se neuchyluje. Z „čela“ debaty ho proto vytlačil zkušenější Petr Fiala (ODS), který měl své vstupy lépe připravené, direkty směřované jasně stanovenému soupeři v podobě Aleny Schillerové (ANO) přesnější.

Nejde samozřejmě jen o vnější dojem. Holomčík byl nejsilnější asi v tématu exekucí. Pomohl mu k tomu i fakt, že dva výše jmenovaní nejzdatnější diskutéři reprezentují strany, které společně zablokovaly teritorialitu exekutorů, protože jsou obě prolobované velkými exekutorskými hráči.

Kdykoli postaví SPD do seriózní debaty někoho ze svých koní, vine se přes obrazovku do českých domácností vůně potenciálního bizáru. Jihomoravský Hrnčíř však tento apetit bohužel neuspokojil. Patří mezi ony nízké jednotky předních členů Okamurova politického podvodu jménem SPD, které jsou schopny jako chameleon vplout mezi seriózní politiky a hodinu s nimi „diskutovat“ pomocí klíčových slov.

Jediný, kdo Hrnčířovi opakovaně připomínal jeho místo, nebyl nikdo jiný než na levoboku stojící Roman Onderka (ČSSD), který mu soustavně tykal. V závěru se přidali i ostatní, aby se Okamurovu brněnskému emisarovi, jehož tvář tradičně město brázdí na šalinách, svorně vysmáli za jeho projekt odvolatelnosti politiků.

Dobře mu tak, regionálnímu obchodníčkovi se strachem. Jen aby si to ale strany pamatovaly po volbách.

Roman Onderka. Ten těkavý pohled, konzervativně-veselá šedivá pěšinka a nekompromisní lokátor v podobě přízvuku mi chyběl. Cesta Romana Onderky mezi lídry nebyla snadná — nikdo ho nechtěl. Stará garda ale zná cestičky: kdo by chtěl být chtěn, může-li být dosazen.

Odhlédneme-li od Onderkova portfolia, byl jeho výkon v debatě poměrně půvabný. Jeho skoro sympatický dojem kazila až přílišná servilita vůči Aleně Schillerové, které se Onderka po celý večer zastával, aniž by jedinkrát rozehrál pro ČSSD tolik potřebný střet s hnutím ANO, které bezpečně drží všechny její voliče. V tomto ohledu Onderka ve své roli zcela selhal, jeho výkon v součtu nemohl oranžovým pomoct vůbec k ničemu a jen potvrdil, že Hamáček vsadil hlavně na loajální konjunkturalisty bez vůle či energie stranu reálně někam posunout.

Světlana Witowská komunistovi Pojezdnému vhodně připomněla jeho nesmělý plán na kriminalizaci příživnictví, nad nímž osazenstvo svorně kroutilo hlavami, a nejistý Pojezdný se nezmohl než na proklamace toho, že v programu to není.

Slabota, prázdnota, vyčpělost, dezorientovanost… Ivu Pojezdnému se tak podařilo autenticky ztvárnit ústřední dramatickou linku komunistické strany — a tou je pozvolné opouštění společného politického a mentálního prostoru, který dosud sdílela se zbytkem spektra. Vsadil bych si, že komunistům uděláme po volbách poprvé pápá.

Praotec Zeman

K Aleně Schillerové bych měl jediné: vypadá, diskutuje a „politikaří“ o hodně líp, než by si byla většina z nás ochotná přiznat. Z pozice Babišovy loajální nepříliš sympatické vysoké úřednice si ve své funkci dokázala vypracovat specifickou politickou polohu, která umně snoubí vším tím drobným nevkusem protkanou lidovost a nefalšovanou a cílevědomou vůli k moci. Právě tato kombinace se v české politice ukazuje dlouhodobě jako velice efektivní. Chtělo by se říct, že jejím praotcem je sám Miloš Zeman.

Pořád mám oproti obecně sdílené představě zato, že Robert Šlachta prokazuje v debatách fatální nedostatek charismatu. Od zrodu jeho hnutí zastávám přesvědčení, že tento projekt plný šedých míst a otazníků nakonec do Sněmovny nepronikne. Po raketovém růstu preferencí a zkazkách o tom, kde všude byl k vidění jeho plakát, jsem pochopitelně znejistěl. Přesto se pořád přikláním k tomu, že jeho projekt i on sám ztrácí energii a jeho volební potenciál se nakonec rozplyne mezi stranami, které si Šlachtova klíčová témata nakonec uzurpují. Šlachta nevyniknul ani této debatě — ve většině klíčových oblastí jsme sledovali souboj ministryně financí s Petrem Fialou.

Závěr debaty konečně nastoloval agendu, se kterou se jsem schopný ztotožnit: Jižní Morava se vlivem změn klimatu přesouvá do středomořského klimatu — povodně, sucho, tornádo. Připravují odborné týmy politických stran aspirujících na rozdělení moci nějakou strategii?

Jako zatím pokaždé, snad s výjimkou debaty pořádané Fridays for Future, se debata o klimatu držela několika dílčích elementů, zcela odděleně od jejich společné příčiny, jíž je bezprecedentní klimatická krize hrozící rozvracet nejen průmysl, ale s ním i celé civilizace. A tak se aktéři handrkovali o elektromobilech a Green Dealu. Varovalo se před zákazem spalovacích motorů, aniž by kdokoli takovou aspiraci reálně měl.

A Andrej Babiš byl prostřednictvím své ministryně financí kritizován za to, že v Bruselu nedokázal vyjednat přídomek „čistá“ pro jadernou energii nebo další výjimky pro špinavý český průmysl. Ani tady se Pirát Holomčík neodhodlal k zasazení téhle směšně úzké debaty do perspektivy reality jako takové, jakkoli v kampani i ve Sněmovně prokazuje, že je v těchto otázkách racionální. A tak se pouze přidal ke kritice Andreje Babiše za to, že podepsal Zelený úděl „bez výhrad“.

Podle Hrnčíře z SPD tu s námi byly výkyvy počasí odjakživa. Inu, takže SPD nic, jaké překvapení. Šlachta se označil za „milovníka silných zážehových motorů“, což podle jeho slov „určuje jeho vztah k elektromobilitě.“ Vskutku vizionářský postoj někdejšího elitního policisty směrem k nejpalčivějšímu tématu dnešní globální reality.

„Kde na to vezmete?“

Dovolím si snad ještě pár postřehů k moderaci. Světlana Witowská je zkušená moderátorka, která se nezalekne velkých jmen a v každém rozhovoru má svou emocionální investici, její rozhovory mají dynamiku a je vždy dobře připravená. Sama dramaturgie debaty ovšem stále opakuje určité mantry, které mají odpovídat rozdělení politického spektra: typicky, sociální demokrat je neprodleně konfrontován s otázkou „kde na to vezmete“, občanský demokrat, který zatne do rozpočtů roční stamiliardovou sekeru, naopak nikdy nebude vystaven otázce, „kde vezme“ aspoň na to, co funguje teď.

Model debaty, ve které se utkají lídři kandidátek dle krajů, vede k tomu, že jsou kandidáti nucení diskutovat i o tématech, kterým se ve své agendě nevěnují a neaspirují na to ani v nové Sněmovně. Pojítkem s jejich stranickou příslušností se tak v těchto debatách často stává konfrontace s výrokem stranického kolegy. V případě, že postavíme ministryni financí před výroky premiéra, dává to ještě smysl, neboť ministryně reprezentuje vládu. Ve chvíli, kdy ale necháváme několik let starý výrok kolegy žehlit opozičního poslance, působí to spíš jen jako další neadekvátní nálož.