Stát, který se pyšní titulem „best in covid“ — rozumějme nechal zemřít nejvíc lidí v přepočtu na obyvatele, a to navzdory vysokému počtu lockdownů —, čeká na podzim v horším případě další vlna pandemie, v lepším případě náročná pokrizová rekonvalescence.

Nechci malovat migranta na zeď, ale jakýsi skeptický rarach mi našeptává, že v zemi, která se v krizi schovává před realitou a tvrdošíjně si volí premiéra, který je v téhle pštrosí disciplíně ukňučeným šampionem, bude bohužel hlavním tématem stěžejních voleb migrace.

Andrej Babiš intuitivně — a zřejmě i na základě dat z průzkumů — zkrátka vycítil, že ubohá karta lidí na útěku z nežitelných regionů bude možná jeho posledním trumfem, kterým uplatit svoje (přeživší) stoupence. A člověk si tak nějak dokáže představit, že místo skutečné správy země bude dosluhující premiér celé léto instalovat spící virtuální hrozbu „muslimských uprchlíků“, kteří čekají před branami českých zemí, až jim Piráti dají znamení.

Tématu migrace vděčí za svou kariéru již dlouhá řada českých politiků, kteří kromě strašení terorismem neudělali pro tuhle zemi ani ň. Vzhledem k tomu, že se silám příčetnosti napříč politickým spektrem nepodařilo v uplynulých letech racionální veřejnou debatu na téma migrace zachránit, zdá se téměř jisté, že si před říjnovými volbami onu ubohou a toxickou šarádu zopakujeme.

Teprve pokračování kampaně ukáže, zda alespoň pandemie a jejích více než třicet tisíc obětí za jediný rok dokážou napřít mentální síly většiny k majákům příčetnosti. Vždyť Babiš, Zeman i Okamura nás tu v totálním chaosu na tenké hrázi mezi fraškou a tragédií dennodenně přesvědčovali o své absolutní nekompetenci spravovat, byť jen statutární město. Postava migranta je nyní to poslední, co jim zbylo. A tak s ní jako s loutkou začnou s blížícími se volbami tancovat na očích lidem, kterým zpravidla ještě před pár měsíci zemřel zbytečně někdo blízký, zkrachoval rodinný podnik, naskákaly dluhy a tak dále, a tak podobně.

Pokud se Češi nechají už poněkolikáté vtáhnout to téhle špinavé hry, bude se z ní i Pirátům špatně unikat. Dezinformační scéna, řetězové e-maily, Babišova média a další kanály investují v těchto týdnech prostředky a síly do oživení tichého spojenectví s uhranutou většinou, která sehraje další z partů užitečného idiotství.

A na Piráty, stejně jako další liberální, tolerantní, proevropské síly, číhá za obzorem syndrom Jiřího Drahoše: i ten byl přinucen stále dokola vyvracet svou údajnou příchylnost k migrantům (co to vůbec znamená?), přijal beze zbytku diskurs soupeře, a nakonec prohrál kvůli názorům, které vlastně ani neměl odvahu zastávat.

Odvahu proto, že empatická, přiměřená, racionální a udržitelná pomoc lidem v nouzi je správná a člověk by ji měl principiálně zastávat, i když mu to zrovna nepřináší politické body. V opačném případě jen všichni přijímáme svoje role v oportunistickém scénáři, který končí úpadkem veřejného diskurzu — a vítězství beztak sebere ten, kdo na tento úpadek od začátku vsadil.

Ale stát se to nemusí. Tedy pokud si Češi tentokrát uvědomí, jakou roli pro ně marketingoví specialisté v nějakém pražském openspacu chystají, a rozhodnou se zachovat si tentokrát nějakou hrdost. Tyto volby budou tedy pro českou společnost především zkouškou příčetnosti. Ne nutně v tom smyslu, jak Češi nakonec rozdělí své hlasy, ale spíš, jaké zástupné téma si nechají vnutit marketingovou mašinérií, která potřebuje zahladit stopy za historickým selháním svého klienta.