Když jsem v sociálních sítích ocenil, že Dominik Feri neprodlužoval naše ani svoje utrpení a poté co byl demaskován jako sexuální predátor, složil poslanecký mandát, snesla se na mne kritika. Prý není co chválit, prý se zachoval jediným možným způsobem.

Kéž by. Jenže to bychom nemohli žít v České republice. Tady politik, jemuž vypadne kostlivec ze skříně, zpravidla opakuje, že se ničím neprovinil a že jediný, kdo mu může dokázat opak, je soud. Feri se chystá taky soudit, ale nejdřív to zabalil. Coby hvězda internetu a dnes i nejviditelnější tvář TOP 09 již nemohl zatěžovat nechutnou aférou svoji stranu.

Soudě podle zatím zveřejněných svědectví poškozených dívek, choval se jako čuně. Dostat se z toho není o nic lehčí úkol, než když se David Rath snažil přesvědčit okolní svět, že v krabicích, které nese, je víno.

Máme i jiné čerstvé příklady. Milan Hnilička po váhání opustil vedení Národní sportovní agentury ne kvůli šlendriánu v úřadu, zmatkům či zbytečným externím smlouvám, ne kvůli své účastni na skandální narozeninové oslavě v teplickém hotelu Petra Bendy, ale kvůli dopadům jeho vytížení na rodinný život. Petr Arenberger skončil jako ministr zdravotnictví ne kvůli zčistajasna objeveným nemovitostem, pronájmům a podnikatelským aktivitám, ale kvůli mediálnímu tlaku, ba lynči, jak to sám nazval.

S Jaroslavem Faltýnkem zveřejnění zdrcujících poznámek z jeho diáře, ze kterých vyplývá, jak moc dlouhou ruku má, ani nehnulo. Andrej Babiš zůstává premiérem, odmítá audity hovořící o jeho střetu zájmů a vše svádí na práskače. Kauzu Čapí hnízdo, v níž se už na něj sepisuje obžaloba, má za účelovou a zmanipulovanou.

Jan Hamáček setrvává na postu ministra vnitra, ačkoli si na pozadí vrbětického případu zavařil plánovanou cestou do Moskvy, a podal trestní oznámení, poněvadž mu vadí obviňování z vlastizrady. Seznam podobných příkladů by byl dlouhý.

Za dané situace je podstatné říct, že Feri zareagoval, jak se má. Nijak to neumenšuje vznesená podezření, nijak jej to nerehabilituje. Protože ale stále více lidí si říká „když můžou/nemusí politici, můžeme/nemusíme taky“, je důležité připomenout, jaká reakce je správná. Ne normální, ne standardní, nýbrž správná.

Český standard totiž bohužel vypadá úplně jinak. Patří k němu držení se křesel a doufání, že se vichr nějak přežene.

Pak už to není jen dohra konkrétních kauz, ale obnažení pilířů tuzemské politiky. Takové, v níž nejde o hodnoty a ideály, nýbrž o moc, o funkce i o peníze. To se to pak dávají malé domů, pučí korupce a kvete klientelismus… Voliči se nechají opít rohlíkem, v ještě horším případě visí svým oblíbencům na rtech způsobem, že připomínají sektu.

Přitom kdyby se každý člověk zbavený závažnými a důvěryhodnými obviněními legitimity poroučel tak rychle jako Feri, mohla být politika už dávno brána jako běžná a poctivá profese, v níž se pouze výjimečně objeví nějaká ta černá ovce.