Pryč s kmotry a s dinosaury! Jak protikorupční rétorika ovládla českou politiku

Vladimír Naxera

Volný letní seriál textů mapujících vývoj protikorupční rétoriky českých politiků se soustřeďuje tentokrát na období mezi opoziční smlouvou a nástupem populistických hnutí.

Česká společnost byla v průběhu porevolučních let vůči korupci stále vnímavější, a tak není divu, že od roku 2010 spolu s úspěchem Věcí veřejných rostl význam antiestablishmentových stran, hlásajících zejména nekompromisní boj s tímto fenoménem. Vlastní praxi navzdory. Foto Kychot, WmC

V průběhu devadesátých let a na přelomu tisíciletí se v českém prostředí z korupce postupně stalo politicky a společensky významné téma. A tato pozice mu již zůstala, postupem času dokonce posilovala. Tento posun souvisel jak s řadou korupčních skandálů, které zasáhly české politické strany napříč politickým spektrem, tak s rostoucí citlivostí ve vnímání korupce ze strany veřejnosti. Ve výsledku připravil tento pozvolný proces vhodné prostředí pro nástup populistických aktérů, ke kterým se dostaneme podrobněji v příštím textu. Ten náš seriál také uzavře.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Růst významu tématu korupce v politické komunikaci

Důraz na korupci posílila na začátku nového tisíciletí mimo jiné právě ukončená opoziční smlouva s celou řadou problematických aspektů, na které poukazovala především opozice. Zejména program Koalice (KDU-ČSL a US) kladl na téma korupce daleko větší důraz než veškeré dosavadní volební programy napříč celým stranickým prostorem. Avšak přestože Koalice cílila ve své kritice především na předchozí vládu sociální demokracie, opírající se o tichou podporu demokratů občanských, utvořili po volbách v roce 2002 lidovci a unionisté vládu právě se sociálními demokraty v čele s Vladimírem Špidlou.

Špidlova vláda byla vůbec prvním kabinetem, který boj proti korupci zařadil ve svém programovém prohlášení zcela explicitně mezi své priority. Toto poté učinila i naprostá většina následujících vlád. Výjimku představuje úřednická vláda Fischerova a — pro někoho možná poněkud překvapivě — také vláda Babišova.

Volby v roce 2006 se uskutečnily po osmi letech vlády sociálních demokratů. Těchto osm let bylo provázeno celou řadou skandálů — jak v době takzvané opoziční smlouvy, tak v období následujícím. Za připomenutí stojí konec vlády Stanislava Grosse neschopného zpětně vysvětlit poměrně zanedbatelný objem peněz s nejasným původem.

Tyto volby byly ovlivněny i známou „Kubiceho zprávou“, zveřejněnou krátce před volbami, která upozorňovala — v řadě případů na základě výslovných spekulací — na prorůstání organizovaného zločinu do politiky, především do doposud vládní sociální demokracie. Mimo jiné právě v této době dochází k určitému propojení diskurzů korupce a organizovaného zločinu, které se do této doby vyvíjely spíše odděleně.

Rostoucí důraz na problematiku korupce v rámci politického soupeření potvrdilo také významné postavení tohoto tématu ve volebních programech stran ve volbách v roce 2006, a to napříč celým stranickým spektrem, včetně ODS, která je vůči korupci jinak spíše zdrženlivá.

Další stranou, která téma korupce vyzdvihla nejsilněji, byla doposud vládní ČSSD. Ta se pasovala do role bojovníka proti korupci, neprávem osočovaného konkurencí, která se obává protikorupčního tažení sociálních demokratů. Jde o motiv, který se bude opakovat ještě několikrát, v křiklavé podobě třeba v případu Andreje Babiše poté, co musel opustit Sobotkovu vládu. Tehdy Babišova média přinesla obrázek Babiše s přelepenými ústy. Ten měl symbolizovat pokusy zkorumpovaných stran umlčet Babiše coby bojovníka proti korupci tím, že jej samotného nařkne z korupčních aktivit.

Vraťme se ale k volbám v roce 2006, po kterých se po dlouhých letech v opozici dostává k moci ODS v čele s Mirkem Topolánkem. Ani její vládní angažmá nebylo zcela bez problému. Mezi hojně diskutovaná témata patřily například aktivity Marka Dalíka, jehož česká média, podobně jako řadu dalších aktérů od Miroslava Šloufa až po Ivo Rittiga, označovala za „lobbistu“. To mimochodem jen ukazuje na tradiční (české) nepochopení toho, co lobbing vlastně je.

V období vládnutí Mirka Topolánka se dostává do veřejného diskurzu jedno zajímavé slovo spojené s korupcí — „kmotr“. V daném významu ho nejspíš poprvé použil Mirek Topolánek v roce 2009, aby jím označil příslušníky podnikatelských kruhů napojených na místní a regionální stranickou organizaci. Topolánek tím dokázal vystihnout nejen důležité téma nejen politické praxe, ale i protikorupční rétoriky v dalším období.

Přesvědčení o tom, že — slovy Miloše Zemana již z období jeho prezidentského úřadování — „strany zkmotrovatěly“, se stalo významnou součástí veřejného i politického diskurzu a prošlapalo cestu nově nastupujícím aktérům, jejichž hlavní programové sdělení spočívalo v tom, že „všechny (rozumějme tradiční) strany jsou zkorumpované“. Ostatně případů propojení podnikatelských bossů na různé úrovně státní správy, předem domluvených zakázek a zmanipulovaných výběrových řízení, existuje značné množství.

Samotné slovo „kmotr“ — samozřejmě s odkazem k postavám typu dona Corleona, a nikoli kmotrovi křtěného dítěte — se poměrně rychle ujalo. Vedle již zavedeného výrazu „tunel“ zajímavě obohatilo český slovník vztahující se ke korupci a souvisejícím tématům.

Výraz „kmotr“ však nepřijali všichni bez výjimky. Jeho oponentem se, ostatně stejně jako v případě slova tunel, stal prezident Václav Klaus. Ten mimo jiné prohlásil: „To je démonizováno. Myslím si, že v tomto smyslu je řada dnešních představitelů ODS přeci jen svébytnými osobnostmi. Podsouvat jim, že jsou pod diktátem nějakých kmotrů, to jsou bonmoty, které bych si v nějaké seriózní politicko-politologické analýze netroufal nikdy použít. Ten výraz bych nikdy nepoužil.“

Prezident Klaus a korupce jako „neexistující problém“

Právě Klausův postoj ke korupci v době výkonu prezidentského úřadu v letech 2003—2013 je pro nás nadmíru zajímavý, protože se výrazně vymezoval proti trendu posilování významu tématu korupce u ostatních politických hráčů.

Z analýzy veškerých dostupných prezidentových výroků z období let 2003—2013 vysvítá několik pozorování. Za prvé, Klausovo chápání příčin a důsledků korupce je konzistentní s tím, co Klaus a jím vedená ODS tvrdili v 90. letech. Hlavní příčinou korupce je pdoel něj zasahování státu do ekonomických procesů.

Tento postoj Václav Klaus opakovaně využil i ke kritice EU: „Celá tato změna musí být postavena na radikálním omezení úlohy státu v ekonomice a v celé společnosti… Říkám-li stát, myslím tím i stát evropský. Za příklad velmi aktuálního korupčního systému musím uvést systém evropských dotací, v němž naši a bruselští úředníci — tedy vůbec ne politici — bez jakékoli odpovědnosti přerozdělují peníze evropských daňových poplatníků na velmi měkké a často velmi málo potřebné projekty. Není lepšího příkladu objektivně existujícího korupčního prostředí než právě tento systém.“

Ruku v ruce s minimální úlohou státu jde Klausova obhajoba privatizace uskutečněná jeho vládami. Na novinářem položenou otázku: „Kdy a čím ale ta nedůvěra v politické instituce a v politiky začala, pane prezidente? Nezačala už v první polovině devadesátých let tím, že politické instituce v naší zemi umožnily divokou privatizaci, beztrestné vytunelování stovek podniků? A nenastartovaly ji také skandály kolem financování politických stran, především té vaší?“ Václav Klaus odpověděl: „To, co teď říkáte, jsou neuvěřitelné fráze, které naši zemi poškozují a ničí. Já považuji za nesmírnou hrůzu to, čeho jsme svědky v posledních pěti šesti letech: dezinterpretaci první poloviny, respektive prvních sedmi či osmi let minulého desetiletí.“

Jedinou cestou k omezení korupce je tedy podle Klause minimalizace státu, nikoli například regulace, jakou může být například zákon o prokázání původu majetku. Je-li problém, v tomto případě problém korupce, individuální, nemá se řešit systémovou regulací.

Ostatně v Klausově pravicovém pojetí politiky, které lze sledovat již od počátku 90. let, je patrný odpor proti jakýmkoli regulacím — regulace mající za cíl omezení korupce Klaus odmítá podobně, jako v jiných souvislostech odmítá regulace směřující k ochraně životního prostředí. Oba typy regulací jsou v tomto pojetí neopodstatněným zásahem do možností a svobod jednotlivce.

Výše uvedenou zmínkou o „poškozování země“ se dostáváme ke druhému fenoménu, který je přítomný ve způsobu, jak Klaus korupci rámuje. Z Klausových výroků je totiž patrné ex-prezidentovo přesvědčení o tom, že míra korupce v ČR není nijak závratně vysoká. Českou společnost dle Klausových slov zkrátka nelze interpretovat jako „společnost korupce“, tedy jako společnost, u níž by hlavní charakteristikou byla právě korupce. Klaus tak v posledních dvou desetiletích patří mezi nevelký počet vrcholných českých politiků, kteří nepřesedlali na diskurz všudypřítomné korupce.

Stejně jako Václav Klaus odmítal, že by se na růstu korupce podílela privatizace, nesouhlasil ani s tím, aby se korupce spojovala s obdobím takzvané opoziční smlouvy. Dobře to ilustruje třeba další jeho výrok: „Klientelismus a korupce jsou permanentními jevy u nás a všude ve světě a opoziční smlouva na nich nezměnila vůbec, vůbec nic. To je součást stále stejné hry, která toto papouškuje, a děsím se toho, že mladší generace začínají věřit, že to je snad pravda. Se spoustou věcí, co tehdy dělala Zemanova vláda, jsem zásadně nesouhlasil, jako velmi laciné prodání bank do rukou západních bankéřů. S klientelismem a korupcí to žádnou souvislost opravdu nemá, pouze naskakujete na stále stejné léčky jisté skupiny lidí.“

Není-li míra korupce v ČR nijak zásadně vysoká, jak je možné, že se stala natolik zásadním společenským a politickým tématem? Klausův postoj přinejmenším implicitně odkazuje k problému, který jsme diskutovali v prvním z této série textů — k nejasným hranicím významu pojmu korupce a k jeho kontextuální proměnlivosti. Co je pro jiného korupcí, může být pro Klause „zkrátka jen politikou či byznysem“, respektive kriminalizací politiky nebo byznysu.

K politickému konstruování korupce Klaus mimo jiné prohlásil: „Korupce u nás nepochybně existuje, je to jev samozřejmě škodlivý a společenskou atmosféru nesmírně poškozující. Touto větou bych mohl skončit. Dodávám nicméně alespoň to, že se někteří lidé u nás tváří jako bychom byli zemí jinak korupční než zbytek světa, s čímž já nesouhlasím. A druhou větou je to, že je třeba pečlivě odlišovat politickou hru o korupci se skutečnou, reálně existující korupcí.“

V tomto ohledu Klaus reagoval i na volební úspěch Věcí veřejných v roce 2010. Právě Věci veřejné představují první z politických stran, která uspěla právě díky označení celé politické třídy za zkorumpovanou a proti korupci nebojující. Směrem k Věcem veřejným Klaus mimo jiné prohlásil: „Boj proti korupci je prioritou nás všech po celou dobu. To jenom vždycky přijde nějaký politik a zatváří se: já jsem tady dříve nebyl a já teď budu bojovat s korupcí. To je hříčka, legrace, nevážná věc a já tyto silácké výroky o korupci od některých dnešních politiků nepřijímám.“

Úspěch Věcí veřejných, vláda Petra Nečase a „Nagygate“

Věci veřejné jsou z pohledu antikorupční rétoriky zásadním aktérem. Volby v roce 2010, kdy tato strana uspěla, označují čeští politologové často za přelomové, protože odstartovaly významné změny v doposud poměrně stabilním stranickém systému. Určitou úlohu v tomto ohledu hraje právě i téma korupce a její vnímání ze strany veřejnosti.

Ve volbách v roce 2010 uspěly na české poměry nezvykle dvě zcela nové politické strany. V prvé řadě šlo o nově vzniklou TOP 09, která vykazovala určitou míru protikorupční rétoriky a stylizovala se do alternativy v očích mnoha voličů zdiskreditované pravice, tedy ODS. Z pohledu antikorupční rétoriky je ale zajímavější druhé z obou nových uskupení, tedy Věci veřejné, které v roce 2010 představovaly na české stranické scéně nový typ aktéra. Šlo o stranu, která zvenčí stávajícího stranického systému vyzvala veškeré dosavadní strany bez rozdílu.

Úspěch Věcí veřejných — podobně jako později úspěch ANO, Úsvitu/SPD nebo Pirátů — výrazně proměnil vzorce stranické podpory a oslabil dosavadní dominanci socioekonomických témat v rámci volebního klání. Věci veřejné využily toho, že nárůst vnímání korupce ze strany veřejnosti umožnil rozchod voličů se zavedenými uskupeními a jejich přeliv k novému aktérovi, který se prezentoval především antikorupční rétorikou namířenou vůči celému establishmentu, ať už levici, či pravici, vládě, nebo opozici.

Ačkoli Věci veřejné kritizovaly všechny stávající strany jakožto zkorumpované a jejich antiestablishmentový apel se projevoval jak hesly typu „pryč s politickými dinosaury“, tak i symbolickým zahájením kampaně v podobě výstřelu z kanónu na Strakovu akademii, po volbách utvořily koalici společně s ODS a TOP 09. Vláda vedená Petrem Nečasem si ve svém programovém prohlášení vytkla boj proti korupci jako jeden ze svých hlavních cílů a dokonce samu sebe označila za „vládu boje proti korupci“. Z programových prohlášení všech polistopadových vlád právě ta Nečasova kladla na otázku korupce nejsilnější důraz.

Následný vývoj ale dobře ukázal to, že antikorupční rétorika nerovná se antikorupční praxe a „vládu boje proti korupci“ provázela řada skandálů — od pochybných aktivit Věcí veřejných a jejich šéfa Víta Bárty, který fakticky uplácel stranické kolegy, přes stíhání Vlasty Parkanové až po rozpad vlády v důsledku kauzy označované jako „Nagygate“.

Tyto skandály byly obecně interpretovány jako projevy korupční politiky, i když se je sám Nečas snažil přerámovat do podoby „kriminalizace politických kroků“. Směrem k žádosti o vydání Parkanové k trestnímu stíhání tak mimo jiné ve sněmovně uvedl: „Dovolte mi říci poměrně tvrdou a jasnou tezi, že o tom, kdo bude ve vládě, nebo nebude ve vládě, nebude cestou žádosti o vydání rozhodovat parta policejních plukovníků nebo podplukovníků, to by asi nebyl ten správný krok.“

Podobný postoj zaujal ve své sněmovní řeči krátce po vypuknutí kauzy „Nagygate“ několik dní před svojí rezignací. Ve vztahu k jedné z větví kauzy — které mimochodem označoval za tři oddělené případy, spuštěné účelově v jeden okamžik a manipulativně provázané —, totiž k aféře spojené s osobami tehdejších poslanců ODS Tluchoře, Šnajdra a Fuksy, Nečas opakovaně využil spojení „kriminalizace“ politiky.

Z celé kauzy, která stála za pádem vlády, následným intermezzem v podobě „úřednické“ vlády Jiřího Rusnoka režírované Milošem Zemanem a volnou cestou pro volební úspěch Andreje Babiše v následujících volbách, nakonec po letech soudních sporů zbylo jen „několik nezdaněných kabelek“.

Přesto ovlivnila nejen proměnu antikorupční rétoriky, ale též podoby české politiky až do současnosti — a to bez ohledu na to, zda ji budeme chápat jako korupci či nikoli. Už sám fakt, že většina hlavních protagonistů byla soudem zproštěna obvinění, u řady voličů výrazně posílil přesvědčení o zkorumpovaných politicích, kteří jsou na rozdíl od „běžného člověka“ beztrestní. A ve volbách v roce 2013 se tak mohl objevit nový aktér hlásající to, že stojí na straně lidu proti zkorumpované elitě. O Andreji Babišovi, který na následující dekádu zásadně ovlivnil celou českou politickou scénu, však promluvíme více v příštím, závěrečném dílu našeho seriálu.

Diskuse