Na konci ledna letošního roku oznámil bývalý elitní detektiv Robert Šlachta založení nového politického uskupení s poněkud kýčovitým názvem Přísaha, který pomáhá prodat Šlachtovu policejní minulost. Dle Šlachtových slov má jít především o hnutí protikorupční. Pokud máte pocit, že jste už něco takového v posledních měsících či letech četli či slyšeli, je to pocit oprávněný.

Jen namátkou: v prosinci minulého vzniklo politické hnutí Lidé PRO kolem bývalého představitele iniciativy Milion chvilek pro demokracii Mikuláše Mináře. To, že se v hnutí na čelních pozicích angažoval bývalý šéf české Transparency International David Ondráčka, ukazuje, že korupce patřila mezi klíčová deklarovaná témata — navzdory tomu, že hnutí nemělo jakýkoli program.

Možná si vzpomenete i na jednu s odstupem času úsměvnou až bizarní událost ze začátku roku 2019. V podvečerních hodinách jednoho lednového dne na závěr pořadu s názvem Moje zprávy na TV Barrandov oznámil Jaromír Soukup — podnikatel, majitel televizní stanice a konferenciér několika jejích pořadů v jedné osobě — podle svých vlastních slov životní rozhodnutí: „Úderem dnešního dne zakládám politické hnutí List Jaromíra Soukupa, jehož cílem je bránit české národní zájmy před zkorumpovanými politiky a oligarchy.“

Je pravda, že List Jaromíra Soukupa skončil vlastně dříve, než začal. Že hnutí Lidé PRO ohlásilo konec poté, co nasbíralo pouhý zlomek z avizovaných podpisů. A že je otázkou, zda mít jakákoli očekávání od Šlachtova projektu — i když v době dokončování této série textů v průzkumech atakuje hranici pěti procent hlasů.

I tak ale vedle těchto uskupení existují i jiná, daleko úspěšnější, přičemž i tato uskupení vsázela či vsázejí především na téma korupce. Kolikrát třeba Andrej Babiš opakoval, že „my jsme především protikorupční hnutí“?

Korupce jako veřejný nepřítel číslo jedna?

Korupce a její nejrůznější podoby jsou téměř každodenním tématem politické a veřejné debaty, kterou výrazně formují a usměrňují média. Pro novináře je totiž korupce, zejména v případě výše postavených politiků, žádaným tématem. Na jedné straně můžeme číst a sledovat zprávy o korupčních aktech, na straně druhé politické proklamace o boji proti korupci.

Důrazné odhodlání bojovat proti korupci se stalo zaklínadlem politiků po celém světě. V globálním měřítku byla po celá devadesátá léta, tedy v období mezi pádem komunismu a nástupem války proti „globálnímu terorismu“, korupce chápána jako „světový veřejný nepřítel číslo jedna“. Proč?

Dopady korupce jsou v rovině politické, společenské i ekonomické převážně negativní. Většinově negativní dopady a (taktéž většinově) negativní vnímání korupce ze strany veřejnosti jsou jedním ze zdrojů protikorupční rétoriky politických představitelů. Ta je dána nejen snahou o „očištění“ systému, ale též o získání voličské přízně. Označení politického konkurenta za „zkorumpovaného“ je dobrým nástrojem pro posílení vlastní pozice. Boj proti korupci přitom nemusí být reálnou politickou agendou. V mnoha případech naopak bývá pouhým legitimizačním nástrojem v rámci politického soupeření.

Z hlediska politických strategií je důležité zajímat se o to, jakým způsobem téma korupce politici využívají v rámci politického boje — například tím, že se sami stavějí do role bojovníka proti korupci, anebo tím, že své protivníky nálepkují jako zkorumpované, popřípadě korumpující jedince. Zde nalézáme jedno z možných vysvětlení toho, proč hlasitá protikorupční rétorika nemusí být přetavena do reálné politické akce. Slouží-li korupce pouze jako téma v rámci volebního boje, nedá se příliš očekávat úspěšná protikorupční agenda.

Téma korupce má takovou diskursivní sílu, že vymezování se vůči korupci dokáže přinejmenším zčásti ovládnout veřejnou debatu. Mnohdy ovšem dojde k tomu, že se politická diskuse plně redukuje na vzájemné osočování se vlády a opozice z korupčních aktivit. Zacyklí-li se politická diskuze na řešení „korupce předsedy vlády“, nezbývá prostor pro další politickou agendu.

Zároveň řada nových politických aktérů, kteří zvenčí systému vyzývají stávající politický establishment, vysvětluje svůj vstup do politiky jako reakci na „korupci politiků, na jakou se už prostě nešlo dívat“. Korupce se v mnoha případech stává hlavním tématem, které nová uskupení snažící se získat politickou moc artikulují vůči voličům.

Protikorupční program těchto aktérů bývá často poměrně vágní, ale objevují se v něm různé varianty prohlášení, že „my na rozdíl od všech ostatních politiků nejsme zkorumpovaní (a pracujeme pro lidi)“. Korupce se tedy stává i zásadním marketingovým sloganem a tématem volebního soupeření, které je schopné oslovit a mobilizovat voliče.

Co je vlastně korupce?

Možnost označit téměř libovolného politického konkurenta za zkorumpovaného, popřípadě jeho aktivity za korupční, je usnadněna komplikovaným významem pojmu korupce. Co tedy korupce vlastně znamená? Podle často citované definice je korupce takové jednání, které se z důvodů soukromých zisků odchyluje od formálních povinností vyplývajících z veřejné role (korumpovaného) jedince. Jinými slovy, korupcí je zneužití veřejného postavení, případně zdrojů pro vlastní obohacení.

Kromě toho, že je definice poněkud akademicky suchopárná, je zároveň poměrně abstraktní. Je zřejmé, že takto definovaný pojem korupce je zastřešujícím termínem pro celou řadu konkrétních aktivit a praxí — od úplatku přes protekci, provizi a zpronevěru až po klientelismus a nepotismus.

Řada existujících výzkumů přitom ukazuje, že je vhodné vždy přesně pojmenovat daný jev, který popisujeme. Pojem korupce totiž dokáže zahrnout tak odlišné jevy, jako je například z jedné strany úplatek dopravnímu policistovi a z druhé strany třeba kolonizace veřejné správy soukromými obchodními zájmy.

V českém případě je nejednoznačnost pojmu zvýšena i tím, že trestní zákoník s pojmem korupce neoperuje — pouze definuje některé konkrétní praktiky, například přijetí nebo nabídnutí úplatku. Korupci však v žádném ohledu nelze na přijetí či poskytnutí úplatku redukovat.

Každý z nás si jistě vybaví, že z úst některého z politiků slyšel tu či onu variantu na prohlášení typu „za dvacet let v politice jsem nevzal úplatek“. Nemusel. Je-li korupce systémovým jevem, neprobíhá (nebo nemusí probíhat) formou úplatků v obálce či krabici od vína, ale kupříkladu uzpůsobením celého systému tak, aby ekonomické výhody plynuly držiteli moci, aniž by se musel namáhat s úplatky.

Ve veřejném prostoru tedy probíhá neustálá debata o tom, co je to korupce. A tímto procesem se zároveň ve veřejném procesu ustanovuje význam tohoto pojmu. Po dlouhou dobu se to dělo i ve vztahu k obdobnému procesu konstrukce významu pojmu „organizovaný zločin/organizovaná kriminalita“.

Nálepkování jako delegitimizační strategie

Každopádně význam je kontextuálně proměnlivý, často i ve vazbě na pozici mluvčího — s určitou mírou nadsázky můžeme říci, že jde o příklad „nepravidelného slovesa“ časovaného vzhledem k osobě aktéra: „já čerpám/investuji/podnikám/dělám politiku“, „ty zneužíváš“, „on korumpuje/je zkorumpovaný“. Pokud není pojem korupce naplněn konkrétním a neměnným významem, lze jím operovat na všechny strany a proti všem politickým konkurentům.

Krátce před krajskými volbami v roce 2020 reagoval významný člen Občanské demokratické strany Jan Skopeček na návrh tzv. „rouškovného“ těmito slovy: „Rouškovné je prachsprosté korumpování voličů.“ V tomto ohledu je zajímavé připomenout, že něco podobného se přinejmenším dvakrát objevilo ve volebním programu ODS. V roce 2002 strana konstatovala, že sociální dávky činí jejich pobíratelé korumpovatelnými ze strany vlády, v roce 2010 pak označila návrh třináctého důchodu za „populistický úplatek seniorům“. Tyto výroky jen ukazují, že pojem korupce lze využívat velice široce.

V moderních českých politických dějinách nalézáme celou řadu sporů o to, zda a nakolik je možné určitou politickou praxi chápat jako korupční — ať už jde o okolnosti pádu vlády Petra Nečase, aktivity Víta Bárty nebo dotaci poskytnutou Čapímu hnízdu, potažmo celý komplex dotací pro Andreje Babiše a jeho firmy obecně. Právě kvůli této dotaci je premiér aktuálně stíhaný kvůli možnému dotačnímu podvodu.

Je ale dotace Čapímu hnízdu korupcí, jak tvrdí část české politické reprezentace? Nebo je „jen“ podvodem, jak se domnívají v obžalobě státní aparáty? Je celá kauza jen „sporem o dotaci“, jak říká Miloš Zeman? Nebo je zkrátka jen investicí a nad to investicí pro všechny prospěšnou, jak říká Andrej Babiš — a dodává, že „zkorumpovaní jsou ti ostatní“?

Již tyto příklady ukazují, že pojem korupce je i přes svou nejasnost zatížen tak negativním významem, že snadno poslouží k delegitimizaci politického protivníka. Označíme-li důchod za úplatek nebo korupci, je to snadná cesta k delegitimizaci celé praktiky i toho, kdo ji uskutečňuje. A nejen k delegitimizaci, dokonce k jeho stigmatizaci a kriminalizaci.

Protikorupční rétorika tedy nemusí být jakkoli nevinná a apolitická. Právě naopak, je politizovaná v nejvyšší míře. Je-li korupce „největším zlem“, střet mezi „protikorupčním bojovníkem“ a „korupčníkem“ je de facto střetem „dobra“ a „zla“. Je-li někdo „zkorumpovaný“, může takový člověk vůbec vládnout? Je „vláda zla“ legitimní?

Od kritiky privatizace po „všetci kradnú“

Využití korupce jakožto politického tématu má značnou dynamiku — ve slovníku a komunikačním repertoáru českých politiků se pojem zabydloval postupně, v průběhu celých devadesátých let jakoby opatrně. Jakmile si do nich ale našel cestu a na začátku nového tisíciletí tuto cestu prošlapal, zůstal v nich pevně zakořeněn.

Děje se tak napříč jednotlivými aktéry, v podstatě bez ohledu na jejich typ nebo politické či ideologické směřování. Silné výroky směřující proti korupci, manifestace protikorupčního odhodlání a rétorické spojování dalších politických aktérů s korupčními aktivitami se stalo evergreenem stranických programů, vládních dokumentů, komunikace stran na sociálních sítích i proslovů, rozhovorů a textů prezidentů.

To, jakým způsobem čeští politici hovoří o korupci, se za třicet let postkomunistického vývoje výrazně proměnilo. Série následujících textů má ambici přiblížit širší veřejnosti výsledky výzkumu, který jsem realizoval přibližně v posledním roce, a jehož cílem bylo zachytit tuto proměnu. Soustředil jsem se výhradně na to, co můžeme označit jako „deklaratorní rovinu“ — tedy například na politické programy, prohlášení atd. Stranou mého zájmu byly dokumenty formální povahy, jako jsou zákony, strategie a podobně.

Jednotlivé texty představí tři výrazně odlišná období. Nejprve devadesátá léta, kdy politici o korupci ve srovnání se současností téměř nehovořili. Pokud ano, dělo se tak například v souvislosti s privatizací. Druhý text se zaměří na období mezi opoziční smlouvou a volbami v roce 2010. Právě v tomto období dochází ke zdůrazňování významu korupce.

Poslední text bude věnovaný tomu, jakým způsobem vzorce protikorupční rétoriky proměnil nástup nových politických hnutí ve volbách 2010, 2013 a 2017. Všechna tato uskupení — ať už jde o Věci veřejné, Úsvit, SPD, ANO, ale do určité míry i o Piráty — mají jedno společné. Všechna totiž odmítla dělení na pravici a levici a s korupcí spojila fakticky veškeré politiky bez ohledu na jejich stranickou příslušnost. Korupce tedy pro ně neslouží již jen k vzájemnému vymezení se vlády a opozice, ale k vymezení se nově nastupujících politiků vůči stávajícímu establishmentu jako celku.