Pokud má Milion chvilek uspět, musí požadovat víc. A rázněji

Jakub Patočka

Milion chvilek pro demokracii zasluhuje všechnu čest za to, co se mu doposud podařilo. Jeho hlavní výkony prozatím leží ale v rovině politické kultury. Pokud nemá zklamat naděje, jež vyvolává, je třeba, aby politicky žádal víc a důrazněji.

Demonstrace na Letné 16. listopadu 2019 se opravdu podařila. I osobně to pro mne byla nejpěknější možná oslava listopadu 1989, oněch nadějí a tužeb, že jiný lepší svět je možný, jež se tehdy ve společnosti probudily a které pak byly opakovaně znovu a znovu po tři desetiletí zklamávány; až k dnešnímu zhola odpudivému stavu.

Na rozdíl od různých povrchních kýčů, které celek polistopadového vývoje vykládají jako v zásadě to, co si v roce 1989 československá společnost přála, v duchu tragikomického hesla „díky, že můžeme“, demonstrace na Letné svým duchem opravdu navazovala spíše na původnost idejí z před třiceti let: důrazem na osobní odpovědnost, aktivní občanství, plaše, přesto nepřehlédnutelně, formulovanými sociálními a ekologickými akcenty. A zdálo se, že z celé republiky přijely desetitisíce lidí právě i s touhou si na to, co jsme tehdy jako společnost svorně chtěli, rozvzpomenout a jako hnutí se k tomu znovu přihlásit.

Režie demonstrace tomu odpovídala a z daného hlediska byla vlastně dobře zvládnutá. Mísily se vhodně volené symboly roku 1989 jako Jaroslav Hutka či Dana Němcová s příklady občanských postojů, které dnes mají k původním idejím roku 1989 blízko: Jana Filipová, která žalovala zpupnou moc za podlou pomluvu — a vyhrála; starostka reprezentující hnutí, které dokázalo probudit malou obec; Jiří Hlavenka jako skutečný — a zcela výjimečný — příklad podnikatelského zázraku zasluhujícího obdiv; soukromí zemědělci pečující o půdu a krajinu příkladným způsobem; skvěle zvládnutá Modlitba pro Martu komunitní kapelou. Chyběl snad jen nějaký odborář a ochránce přírody.

Shromáždění bylo navíc podobně pestré a plné koexistujících, svou každodenní praxí podstatně vzdálených proudů občanské společnosti, jako tomu bývalo v roce 1989. Na Letné vlálo suverénně nejvíce českých vlajek, nepřehlédnutelné množství bylo vlajek evropských. Ale pak se tu vedle sebe vyskytovaly také vlajky NATO, Kurdistánu, Chile, Spojených států a Extinction Rebellion. A spousta vesměs vtipných hesel mířících zejména na Babiše — jako tehdy na Jakeše — a dílem samozřejmě i na Zemana — jako tehdy na Štěpána. Nezdálo se, že by se tu lidé všemožných proudů spolu a vedle sebe cítili nepatřičně.

Na místě jsem potkal dva své sousedy z naší brněnské ulice, architekta a provozovatele vysokoškolských klubů, dále politologa, s nímž jsme o devět let dříve vystupovali bok po boku na akci ProAltu, kolegy z redakcí Listů, Sedmé generace, Hlídacího psa a Fóra 24. Cestou zpět do Brna byly pumpy zaplavené na první pohled rozpoznatelnými účastníky akce. A i tady bylo chování všech, s nimiž jsem se setkal, opravdu pěkné.

Co nás všechny spojuje? Minimálně pocit, že v roce 1989 jsme chtěli něco zásadně jiného, „možná nic moc zvláštního, ale tohle teda ne“.

Nicméně tváří v tvář povýtce konkrétní politické přítomnosti se klade také zcela konkrétní otázka, co dnes chtít, abychom ji změnili. I z této aspirace přece občanská iniciativa Milion chvilek pro demokracii vzešla. A k danému tématu nelze mluvit bez určitých rozpaků.

Co chce Milion chvilek, nestačí

Narážíme tu na problém, který řeší každá občanská iniciativa podobného typu. Milion chvilek pro demokracii svým způsobem vstupuje do politického zápasu, aniž by se ho ovšem sám přímo účastnil aspirací vstoupit svými reprezentanty na parlamentní půdu. To samo o sobě nemusí vadit, za tří předpokladů:

  1. pokud takové občanské hnutí disponuje dostatečně přesnou analýzou problému,
  2. pokud formuluje adekvátní požadavky,
  3. pokud disponuje odhodláním a metodami, které mohou jeho požadavky prosadit i bez vstupu do parlamentní politické soutěže.

V tom je jasno, nebude to předmětem žádných velkých sporů a odráželo se to i v popsané přívětivé atmosféře na Letné. Návody poskytované Milionem chvilek lze podrobit přezkumu, doplňovat je, propracovávat, ale v zásadě si tu rozumíme: demokracie se neobejde bez demokratů — lidí ochotných podílet se na každodenní péči o kvalitu veřejných poměrů.

Okamžik pravdy nastává, sestoupíme-li o jedno patro níž: k otázce, jak změnit současnou politickou situaci, co vlastně chtít. Povězme si bez příkras, že z tohoto hlediska jsou tři požadavky formulované Milionem chvilek na Letné i čtyři tak zvané červené čáry, jako jakési mantinely demokracie, zoufale nedostatečné. Není divu, když se Andrej Babiš se lstivostí sobě vlastní o den později k požadavkům sám přihlásil.

Milion chvilek očekáváními, jež vyvolává, na sebe bere i velkou odpovědnost. Polistopadové dějiny jsou lemovány pomníky občanských iniciativ, které chtěly změnit politickou kulturu či politickou situaci, ale neuspěly, protože jim chyběl jeden, anebo i více ze tří výše uvedených předpokladů.

Máme-li uspět dnes, je třeba se poučit z minulých nezdarů. Od dvacet let starého Impulsu 99 či Děkujeme, odejděte, které neuspěly proto, že nedokázaly překonat do polistopadové liberální elity zažraný odpor k levici, přes ProAlt, který byl naopak nejnadějnějším polistopadovým vzepětím zleva, ale neuspěl pro zcela nevyjasněnou pozici k parlamentní politice, až po Rekonstrukci státu, která vinou svých zcela naivních představ o stranické politice a přeceňování významu svých požadavků, nakonec dokonce bezděčně přispěla k Babišovu vzestupu k moci.

A také: jak a proč vlastně vyšumělo hnutí proti Babišovi a Zemanovi z května 2017? Tehdy se dokonce přece požadavku Babišova odchodu z vlády podařilo dosáhnout — ale důsledky byly nakonec kontraproduktivní.

Občanské probouzení, které Milion chvilek podněcuje, má svou hodnotu samo o sobě. Ale nemá-li se stát nakonec další z řady význačných iniciativ, které vyzněly do ztracena, a tím vlastně pokaždé přispěly i k otřesu přesvědčením, že veřejné angažmá má smysl, musí být politicky mnohem ambicióznější — a praktičtější.

S kým máme tu čest

Je potřeba chtít víc a mířit k jádru věci. Jak nám ukazuje situace z května 2017, problémem není pouze osobní účast Andreje Babiše ve vládě. Problémem není ani jen to, že Agrofert a další české firmy neoprávněně čerpají evropské dotace. A problémem není ani jen to, že Babiš zřejmě zasahuje do případu Čapí hnízdo způsobem, který ho má očistit.

Problémem je, že všechny tyto případy nejsou jen dílčí excesy, ale příznaky pravé podstaty účasti jeho osobně i jeho firmy, Agrofertu, v parlamentní politice. Znovu a znovu si musíme připomínat, s kým máme tu čest. A ne, opravdu nejde o to, že Babiš byl před rokem 1989 veden jako spolupracovník StB. Jedná se o to, že se jako estébák chová dnes, strukturami tohoto typu se obklopujedále je kolem sebe vytváří.

Babiš po celou dobu, od prvního momentu, lhal o svých reálných motivech, proč vstupuje do politiky. Jak jsme posléze zjistili, byla to technika, kterou si do politiky přinesl ze svého podnikání. Prolhal se k nepřátelskému převzetí a hrubému poničení před jeho příchodem dobře fungujících zemědělských a potravinářských firem, jako bylo Agro Jevišovice, ZVOZ Hustopeče či Kostelecké uzeniny.

Popsaných příkladů by mohlo být mnohem víc, ale Babiš kolem sebe šíří strach jak Černá sotňa. Lidé se o svých strašných zkušenostech s ním bojí mluvit.

Při práci na těchto investigacích nám skvělá česká novinářka Táňa Králová — o současném stavu českých médií výmluvně vypovídá fakt, že ve své profesi přestala nacházet smysl — řekla, že když se Babišem zabývala před jeho vstupem do politiky, všimla si, jak kdykoli se chystal něco udělat, tvrdil předtím pravý opak. Králová se spolu s kolegou Jiřím Pšeničkou jako jedna z mála Babišem zabývala dlouho a důkladně dávno před rokem 2011. „Věděla jsem, že když říká, že o něco nemá zájem, tak to nejspíš brzo koupí,“ řekla nám během natáčení materiálů pro dokument Selský rozum.

Jak přesně to odpovídá tomu, když se Babiš 17. listopadu přihlásí k odkazu Václava Havla a „dědictví dialogu“! Vždyť jen o den dřív na plné Letné zaznělo, že se vykroutil z přislíbeného setkání se zástupci Milionu chvilek. Nedosti na tom, vzápětí se — fanoušek havlovského dialogu — pokusil jak Milion chvilek tak parlamentní opozici shodit osobním útokem na Mikuláše Mináře s poukazem na jeho věk: přesně v duchu nejlepších tradic Miroslava Štěpána.

O Babišově metodickém lhaní bychom ani nemuseli ztrácet řeč nebýt toho, že všeobecně stále ještě dosti respektovaní novináři jako Jindřich Šídlo či Erik Tabery jsou schopni Babiše za jeho různé rétorické výkony oceňovat. Hrají tím jeho falešnou hru a slouží jeho zájmům rozorávat politický střed, lovit v něm naivky a udržovat si dékorum jakés takés politické „normálnosti“.

Od kolegů je to projev neuvěřitelné naivity, profesní nekompetence, ale také nedostatku stavovské solidarity, protože jiní novináři, a to i z jejich redakcí, dávno prokázali, že Babiše absolutně nemá smysl posuzovat podle obsahu vyslovovaného, ale podle skrytých motivů za tím. A samozřejmě podle činů, podle nich především.

Tu si je třeba připomenout, že Babiš systematicky pod svou kontrolu přebírá instituce klíčové pro fungování demokracie. Začalo to už deníky Mafra, které přece byly jednou z, byť v lecčems problematických, pojistek fungování české demokracie. Dnes už jí nejsou, dnes jsou hybridním stranickým tiskem, rafinovaně fungující součástí propagandistické premiérovy mašinérie.

Už během minulého vládního angažmá Babiš rozmisťoval své lidi, aby střežili jeho zájmy, kam mohl. Do Finanční správy, aby tam jeho lidé „mohli zakleknout“ na konkurenty. Do České inspekce životního prostředí, aby odpouštěla pokuty jeho firmám.

Nikoli náhodou po volbách jeden z prvních institucionálních ataků mířil na Generální inspekci bezpečnostních sborů. Laická veřejnost nerozumí tomu, že kontrola této instituce v podstatě umožňuje vyřadit ze služby jakéhokoli policistu, kriminalistu či člověka v jiné klíčové pozici v těchto pro fungování státu a demokracie tak závažných institucích. Kdybyste chtěli provést puč, převzetí daných struktur je k tomu nutnou podmínkou.

Znovu a znovu s kolegy poukazujeme na vcelku zjevné mocenské zásahy do případu Čapí hnízdo. Ale jak je vůbec možné, že Andrej Babišovi prošlo to, že podle všeho, co víme, nechal unést svého syna na Krym? A kde je vlastně Andrej Babiš mladší dnes? Na lovu v Ugandě? Na dovolené v Sýrii? V nějaké ozdravovně na Sibiři? Veřejnost by to měla vědět.

Veřejnoprávní média jsou žábou v hrnci

Je také poněkud povážlivé mluvit o tom, že „půjdeme do ulic v případě ataku na veřejnoprávní média“. Takovýto atak je přece dlouhodobě v chodu, situaci tu přesně před nedávnem vystihla Zuzana Vlasatá metaforou o žábě v hrnci.

Atakováni jsou soustavně všichni novináři zabývající se Babišovým střetem zájmů, institucionálně korupční praxí Agrofertu, jeho trestními případy. Reportéři ČT a další kolegové, znovu a znovu.

Útoky na nezávislost České televize měly přece i podobu psích kusů, které Babišův Agrofert vyváděl, aby dokument Selský rozum nebyl vysílán před volbami. Když jej Česká televize konečně uvedla, vystupoval před ním v roli Miloše Frýby tiskový mluvčí Agrofertu. Tato zhola neuvěřitelná věc vlastně prošla relativně bez povšimnutí.

Atakem na nezávislost České televize nepochybně byly i skandální články propagačního oddělení Agrofertu o majetkových poměrech ředitele České televize Petra Dvořáka. Atakem na nezávislost ČTK — základní informační bázi, s níž tu pracuje drtivá většina médií — je vpouštění zhola neuvěřitelných zjevů typu Petra Žantovského do její rady.

Také Český rozhlas je dávno za hranou stavu, v němž bychom mohli mluvit o jeho nezávislosti na zájmech Agrofertu. Nemine ráno, kdy by na Vltavě necitovali, co toho dne napsala do Mladé Fronty Mirka Spáčilová…

Sama praxe, že do veřejnoprávních médií jsou zváni zaměstnanci Mafry, aby komentovali politické dění, zatímco například kolegové z Fóra 24 jsou rutinně opomíjeni, protože tuto praxi veřejně kritizují a pokládají ji za nepřijatelnou, je příznakem křivení mediální krajiny. Veřejnoprávní média tím vzbouzejí dojem, že deníky Mafra jsou normální součástí mediálního provozu, přitom v realitě jsou prostě organizační složkou premiérovy korporace.

A naopak opomíjením Fóra 24, jehož redaktoři pracují v obtížných podmínkách, protože upřednostnili svou nezávislost a profesní svobodu, vzbuzují veřejnoprávní média dojem, že metodická, příkrá a zcela nesmiřitelná kritika Babišova politického angažmá je něčím nemístným. Tím se Česká televize a Český rozhlas už dnes účastní Babišovy komunikační strategie, jejímž cílem je vytvořit dojem, že tak zvaný postoj „antiBabiš“ je něčím úchylným, a nikoli přirozeným stanoviskem vyplývajícím prostě z demokratického přesvědčení.

Už tím se ale veřejnoprávní média dopouštějí konstrukce mediální, a potažmo politické, reality, která slouží premiérovým zájmům. Už tím se ocitají v rozporu s veřejným zájmem na udržení demokracie a její kvality.

Jinak řečeno: my dnes s Milionem chvilek a dalšími opozičními silami nehájíme nějaký optimální stav. Všude se vedou zápasy o veřejnoprávní média, o základní instituce demokratického státu. Ale jsou to zápasy defenzivní. A veřejné zájmy si v nich nestojí dobře.

Babiš k tomu může vykládat, co chce, ale jeho řeč nemá vůbec žádný smysl. Mluví činy. Ty tvoří politickou realitu. A v ní Agrofert přebírá jednu demokratickou instituci za druhou — Mafra, Finanční správa, Česká inspekce životního prostředí, bezpečnostní složky, veřejnoprávní média, to vše se krok za krokem stává hybridní organizační součástí jeho korporace. A jakákoli politická strategie, která obchází takto bez iluzí nasvícenou skutečnost, je odsouzena k nezdaru.

Co doopravdy chtít a jak to prosadit

Z toho také plyne, že zatímco étos směřující k charakteru politické kultury Milionu chvilek pro demokracii zasluhuje veškerou úctu, pak politické požadavky zveřejněné na Letné jsou zoufale nedostatečné, neadekvátní závažnosti situace. Je třeba chtít mnohem víc.

Je třeba chtít Babišovu rezignaci a jeho odchod z veřejného života. Toho lze dosáhnout buď předčasnými volbami, anebo radikálním sociálním hnutím, které se nebude zdráhat rutinně používat masové akce občanské neposlušnosti jako v Hongkongu nebo v Chile. Nemluvíme o pouličním násilí. Úplně by stačilo pravidelné intenzivní pouliční nenásilí... Možná by nebylo špatné pozvat příště na Letnou Jiřího Dědečka, aby zazpíval dnes, po třiceti letech, své tak krutě pravdivé verše: „Nechme samet sametem, pánové a dámy, buďto s nimi zametem, nebo oni s námi.“

Takováto cesta není bez úskalí, musela by zřejmě spočívat ve snaze o alianci se všemi segmenty společnosti, které jsou takového radikalismu schopny a k zahrnutí jejich požadavků do strategie — tu tanou na mysli zejména sympaticky oživlé radikální sociálně-ekologické inciativy. Kdyby se podařilo, že by se počty účastníků takovýchto akcí smrskly oproti Letné jen o řád, mohlo by se tak vyvinout specificky české hnutí za sociálně-ekologickou živou demokracii proti moci oligarchie, jejímž je Andrej Babiš pouze nejdravějším avantgardním představitelem.

Takové hnutí by bylo krásné, jako vzduch a moře, ba jako usměvavé tváře, ale vývoj tu, roku 2019, patrně ještě není tak daleko. Je tématem na jindy, proč po našich milých Češích dnes nemůžeme chtít tolik, čeho jsou schopni Chilané či Číňané v Hongkongu. O řadě z příčin poučně a pronikavě vypráví Jan Tesař.

Jelikož ovšem Milion chvilek celým svým habitem směřuje spíše k první, konvenční, parlamentně-politické metodě změny politické situace, podívejme se zevrubněji na ni: tedy na možnost masové iniciativy změnit politickou situaci tvořivým dialogem s opozicí. Není to možnost beznadějná, ale také tady je potřeba, nemáme-li splakat nad výdělkem, chtít mnohem, mnohem víc, než jsou — za dané konstelace neprosaditelné, a navíc nedostatečné — změny ve volebním zákoně. Nespravedlností a vad českého volebního systému je ostatně víc, než se na první pohled zdá.

Ale nejde jen o volební systém, jedná se, snad ještě ve větší míře, o pokřivenost mediální krajiny, o níž jsme psali výše. Politické hřiště tu prostě dnes není fér — a není síla jiná než masové sociální hnutí občanské neposlušnosti, jež by je mohla do voleb narovnat. Jelikož, jak jsme si právě řekli, Milion chvilek k takovéto variantě evidentně neinklinuje, pak musí usilovat o to, aby opozice byla schopna politickou situaci změnit i na hřišti tak pokřiveném, jaké tu dnes máme.

K tomu jsou zapotřebí volby, nejlépe předčasné. A politický proud silný tak, aby v nich mohl uspět.

Klíčem je dohoda s Piráty a STAN

Co to obnáší? Optimálně přimět všech pět opozičních stran ke společnému volebnímu postupu a k minimálnímu společnému programu, který musí obsahovat tři základní body: 1. Narovnání podmínek politické soutěže, 2. Deagrofertzaci státní správy, 3. Přijetí pravidel, která zabrání tomu, aby se převzetí státu nějakou korporací — třeba PPF — mohlo v budoucnu opakovat.

To je samozřejmě nutné rozvést do mnohem konkrétnějších bodů, ale přesahuje to rámec dnešního textu. Už tak jsme bohužel konkrétnější nežli Milion chvilek na Letné.

Poslední poznámka se nutně musí týkat kvality parlamentního opozičního kvinteta. Největším problémem je tu pošilhávání ODS po Orbánovi a polském Právu a spravedlnosti. Protože volba mezi barvou jha je dobrá leda tak volovi.

A pak tu samozřejmě stále straší otřesná minulost strany, která institucionalizací korupce a politikou bezhlavých škrtů vydávaných za reformy, což se týká i TOP 09, připravila půdu pro nástup oligarchie — a ne že bychom českou pravici tehdy nevarovali. Každopádně jakkoli ODS velmi pomohlo, že odhodila žoky s pískem v podobě otce a syna, pořád ještě dluží přesvědčivější odpovědi na otázku, kolik v ní zbylo z jejich ducha.

Lidovci procházejí otřesem povýtce osobního charakteru. Je to škoda, protože Marek Výborný je zcela nesporně člověkem ryzí evropské orientace, byť s konzervativním základem. Každopádně strana, která české politice dala rovněž takové zjevy, jako je anticiganista hejtman Jiří Čunek či islamofobní a ruské hoaxy šířící europoslanec Tomáš Zdechovský, může bohužel překvapit v jednom i druhém směru.

Jakoukoli debatu o celospolečensky přitažlivé alternativě proti Babišovi je tedy třeba začít vést u dvou subjektů s nejmenšími zátěžemi z minula a s profilem, který je Milionu chvilek evidentně nejbližší. To jsou Piráti a STAN.

Kolínský příběh Víta Rakušana by mohl sloužit jako příručka o vzorovém občanském angažmá, kterou by Milion chvilek mohl rozdávat na svých akcích. A Piráti jsou dnes sami svou praxí, důrazem na kompetenci, pracovitost, kulturou podávání maximálních výkonů, a to transparentně a ve vydiskutovaném veřejném zájmu, zdaleka nejvíc tím, čím se Milion chvilek teprve touží stát — reálnou politickou silou, hlavní Babišovou opozicí vzešlou ze sebeorganizace občanské společnosti.

Už sama společná kandidátka obou těchto stran, které se dokonale demograficky i geograficky doplňují, by za určitých příznivých okolností a s podporou hnutí zdola mohla Babiše porazit. Ale Milion chvilek by možná mohl svým vlivem a diplomacií dokázat i to, aby se Piráti a STAN společně stali základem širšího bloku. Je to patrně nejrealističtější šance, kterou dnes máme, na změnu Babišova režimu, jenž pod povrchem prakticky určitě už tuhne mnohem víc, než se dnes ještě z dostupných příznaků jeví.

Je potřeba snažit se této šance využít, se STANem a Piráty diplomaticky a obratně jednat. V žádném případě ale v Milionu chvilek neudělají chybu, pokud současně budou připravovat půdu pro vznik masového sociálního hnutí občanské neposlušnosti a směřovat k němu. Před třiceti lety jsme to dokázali. A je to společenská kompetence, která se nám v turbulentních časech, do nichž svět míří, dost možná bude brzy znovu hodit, Babiš Nebabiš.

    Diskuse
    PK
    November 21, 2019 v 14.41
    Souhlasím
    Tedy v podstatě ve všem. Dalo by se diskutovat o možná o přeceňování pirátů, ale to je drobnost.

    Byl bych rád, aby všem, co se tady v diskusích rozkřikují, bylo jasné, že toto je názor redakce DR.
    PK
    November 21, 2019 v 14.49
    K veřejnoprávní médiím
    Je nutno ovšem poznamenat, že veřejnoprávní média už dnes nejsou a ani nemohou být to, co bývala. Ne za současné vlády, současného parlamentu, a současného obsazení různých mediálních rad, různých kozlů zahradníky. Veřejnoprávní média jsou samozřejmě už dost zastrašena, zpacifikována a znormalizována. Ale nic jiného se nedalo očekávat.
    JK
    November 21, 2019 v 15.56
    Autorovi
    OK, taktika převzetí moci byla stanovena. Takže teď už v té programové deklaraci chybí jenom pár maličkostí: Návrhy cílů a strategií v politice sociální, environmentální, ekonomické, zahraniční...
    JK
    November 21, 2019 v 16.46
    Nevím, nakolik se chvilkaři považují za levici. (Už se jich na to někdo zeptal?) Nicméně jediná naděje na změnu tohoto dodělávajícího systému v něco lidštějšího spočívá zhruba v tomto:

    "...[L]evice by měla kombinovat své protestní akce s komunitní prací, intelektuální produkcí a ideologickou prací soustředěnou na obnovu pojetí pracovní organizace, třídního boje a politické moci. Musí prosazovat environmentalismus a vést klimatickou akci."

    (Napsala spisovatelka, bývalá jugoslávská disidentka a aktivistka Svetlana Slapšak tady: https://www.aljazeera.com/indepth/opinion/happened-left-eastern-europe-1989-191107212736021.html via Britské listy.)

    A vlastně nenavrhuje nic jiného než se vrátit ke způsobu svépomoci a organizace, který provozovaly dělnické spolky a později odbory a družstva od poloviny 19. století a který v Rakousko-Uhersku dokázaly úspěšně dovést až k volebnímu vítězství socdem v roce 1907; a pod který se jistě podepíše každý dnešní alternativní aktivista, každá svépomocná komunita, každý samosprávný kolektiv.
    November 21, 2019 v 17.16
    J. Kalousovi
    Kdysi jsem četla knížku o anarchismu, ve které se psalo, že největší ránu svépomoci a svépomocným organizacím zasadil stát, který postupně všechno převzal na sebe. Včetně sociálního zabezpečení.
    Stát to samozřejmě dělal proto, aby zabránil třídnímu boji.
    PT
    November 21, 2019 v 17.53
    Chybou je neustálé opakování slova Babiš (případně Zeman)
    ...jsou pouze přirozeným a v mnohém zdokonaleným produktem systému, který se tu 30 let buduje. Program hnutí/strany/chvilek nemůže být založen pouze na výměně Pepy za Josefa. Je potřeba požadovat systémovou změnu a na ulicích pak následně důsledně upozorňovat na každé porušení pravidel. Osobními útoky na Babiše se pouze posiluje zdání jeho mučednictví.
    Kupř. Kellner v posledních letech zesiluje (po letech viditelně) svůj tah na branku, ale jeho jméno se zmiňuje o několik řádů méně často než jméno aktuálního premiéra. Ačkoliv faktické úspěchy jeho kamarily jsou možná řádově vyšší - za všechny 2 aktuálně nejokatější:
    - cinknutý tendr na dálniční mýto - škoda min. 10 mld. + ohromná finanční zátěž pro dopravce (cena identické palubní jednotky je 10x vyšší než v Německy, cca 2.000Kč/vozidlo)
    JK
    November 21, 2019 v 18.2
    Evě Hájkové
    No však ono to s postupnou destrukcí sociálního státu lidem zase dojde... I pojmy jako třída nebo třídní boj se zase vrátí i do slovníků tzv. slušných lidí.

    Jak napsal Jan Keller v předmluvě ke knize autorů Tomka a Slačálka Anarchismus - volně parafrázuji: Až tahle civilizace zkolabuje, ještě se rádi budeme od anarchistů učit, jak zorganizovat to, co z ní zbylo...
    JP
    November 22, 2019 v 11.36
    Dvě tváře radikálního levičáctví
    Napsal jsem na adresu pana Tučka, že být přehnaně kritický vůči stávajícímu režimu je pořád lepší, nežli ho nekriticky nebo přinejmenším pasivně přijímat. Ale že zároveň přehnané levičáctví nakonec věci levice více škodí nežli prospívá.

    Pan Tuček tu teď opět dokonale prezentoval obě tyto stránky radikálního levičáctví.

    Na straně jedné neustále zavile setrvává na svém - nijak nedokázaném - tvrzení o tom že nový mýtný systém je "cinknutý".

    Ale - na straně druhé naprosto dokonale trefuje jádro věci tím, že "chybou je neustálé opakování slova Babiš (respektive Zeman)". A naprosto správně poukazuje na fakt, že oba jsou jenom produktem systému, který zde existuje už 30 let. A že tedy veškeré úsilí je nutno zaměřit na změnu samotného systému - a nikoli na odstranění jednotlivých figurek, které by byly pouze vystřídány figurkami jinými.

    A stejně tak má naprostou pravdu i v tom, že "osobními útoky na Babiše se pouze posiluje zdání jeho mučednictví".
    PT
    November 22, 2019 v 19.27
    k mýtu
    Pane Poláčku, o výběrovém řízení na nový mýtný systém bylo již řečeno a napsáno tolik, dokonce běží několik soudů a prověrka ÚOHS a antimonopolního úřadu, že byste si mohl laskavě celou kauzu nejprve prostudovat a pak teprve začít útočit. Když už jste mě zvedl svojí poznámkou ze židle, obětuji ještě pár minut stručným osvětlením tunelu. Ostatně u nás Kellner pouze zopakoval úspěšně použitý postup jako na Slovensku (viz https://bit.ly/337zFVr )
    1) Za stavbu mikrovlnného systému pro vývěr mýta na cca 1400km dálnic a 230km silnic jsme my občané ČR zaplatili Kapsch min 30mld. - už tenkrát (2007) se odborníci přikláněli k zavedení satelitnímu systému (mikrovlnné brány mají smysl v Alpských údolích, kde satelitní signál není tak efektivní), ale ministr Šimonovský (KDU) měl asi jiné motivátory.
    2) Ťok z Ministerstva dopravy si vypsal v podstatě sám bez konzultace a veřejné diskuse tendr na nový systém s požadavkem na dalších 900km zpoplatněných silnic (kde mikrovlnné brány nejsou) https://bit.ly/2D8Tl0u
    - tento požadavek na pokrytí dalších 900km výrazně zvýhodnil Kellnerův satelitní systém (z principu)
    3) Kellner nepřekvapivě tendr vyhrál - nový systém nás tak bude stát dalších 10 miliard, dosavadní mikrovlnné brány zůstanou bez využití, tj. vyhozených X miliard
    4) Vzhledem k tomu, že kraje nesouhlasí s rozšířením výběru (kamiony by se systému vyhýbali po vedlejších silnicích), ministerstvo stahuje požadavek na rozšíření mýtného systému
    5) Ťok (s padákem) odchází z ministerstva
    6) občan se diví
    7) Kellner si mne ruce, protože z principu (univerzálnější technologie, snadněji rozšířitelná do budoucna) už žádná jiná technologie nebude v budoucnu potřeba, takže S KELLNEREM NAVŽDY
    8) (jen čeští) dopravci budou Kellnerovi do konce roku 2019 muset zaplatit jednorázově 2,5mld Kč za vstup do mýtného systému (1.000,000 (nákladních vozidel) x 2.500Kč za identické palubní jednotky, které pro výběr mýta v Německu stojí 10EUR, tj. 10x méně)

    Takže takhle funguje podnikání se státem - Babiš : Kellner 1:1 ...a Vy se divíte, že mě to štve...
    JK
    November 22, 2019 v 19.55
    Pavlu Tučkovi
    Takže satelitní systém je sice technicky lepší, ale vadí Kellner a způsob, jak se dostal k lizu?
    Co když je těch 10 mlrd daň nutná za přechod k technicky lepšímu systému? Kdyby se to zaplatilo někomu jinému, tak by to nevadilo?
    A otevřeně řečeno, kolik zaplatí dopravci, to je mi vcelku šumák. Třeba to dostane aspoň nějakou část dopravy zase tam, kam patří a kde už před 30 lety byla, tj. na koleje...
    + Další komentáře