Mezi všemi debatami o tom, jaké strany budeme v nadcházejících volbách upřednostňovat, bychom neměli ztrácet ze zřetele mechanismus, kterým se náš odevzdaný hlas převádí v reálný výkon moci. Český volební systém je v celé řadě ohledů mimořádně nespravedlivý. Poněvadž vyprávění o křivdách každý rád poslouchá, dovolte, abych vám o nich chvíli povídal.

Nespravedlnost č. 1: Pětiprocentní uzavírací klauzule brání reprezentaci početných skupin občanů a relevantních zájmů. Český volební systém o sobě prohlašuje, že je systémem poměrným. To by v ideálním případě znamenalo, že každý odevzdaný hlas bude ve Sněmovně zastupován se stejnou váhou. Z technických důvodů to není možné: už proto, že ve sněmovně je jenom 200 míst, takže minimálním přirozeným prahem by byl zisk 0,5 %.

Zavedení vyššího prahu ještě samozřejmě samo o sobě poměrnost systému neruší. Otázkou ale je, jak vysoká taková hranice má být. Proč právě pět procent? Původně se to zdůvodňovalo pošetilou představou, že vyřadí ze Sněmovny komunisty.

V minulých volbách bylo odevzdáno přes pět milionů hlasů. To znamená, že 5 % je čtvrt milionu lidí. Proč by ale neměly mít svou reprezentaci na parlamentní půdě i směry, které by podpořilo sto tisíc (2 %) nebo sto padesát tisíc (3 %) voličů?

Pětiprocentní uzavírací klauzule ve skutečnosti diskriminuje spoustu relativně početných společenských proudů a relevantních zájmů. Podle okolností reálně vyřazuje z participace na parlamentní politice i tak úctyhodné směry, jako jsou křesťanští demokraté, liberálové, zelení, anebo třeba piráti.

Ukazuje se přitom, že pro podnikatelské populistické projekty je taková hranice čím dál menší překážkou, zvláště ve spojení s nespravedlností číslo dvě.

Nespravedlnost č. 2: Průzkumy předvolebních preferencí realitu neměří, ale tvoří. Pětiprocentní hranice je skutečně nejhorší z možných mezí zvláště v kombinaci s úlohou průzkumů předvolebních preferencí. Debaty o tom, které hlasy propadnou či nepropadnou, jsou koloritem každých voleb a nakonec odradí spoustu potenciálních voličů menších stran.

Jedná se tak o klasickou aplikaci sociologické poučky o sebenaplňujícím se proroctví. Piráti se nemají šanci do Sněmovny dostat, protože v průzkumech nemají pět procent, a proto se do Sněmovny nedostanou, poněvadž leckterý mladý volič buď prostě zůstane doma, anebo zvolí některé tak zvané menší zlo.

To na druhé straně svádí k čachrům s výsledky průzkumů, takže například to, co před současnými volbami předvádí na Jaromíra Soukupa (mj. vydavatele Týdne a majitele agentury Médea) napojená agentura Médea Research je tak roztomilé šarlatánství, že jen můžeme odhadovat, čím ho asi kdo motivoval, ale o skutečnosti se tu nedovídáme zhola nic.

Bohužel ovšem existuje mnoho indicií, že se čachruje i s výsledky agentur, jež jsou pokládány za seriozní, a jež jsou běžně citované ve všech médiích. Průzkumy tak skutečnost daleko spíše tvoří, nežli o ní něco zjišťují.

Tomu lze účinně předcházet dvěma způsoby: snížením prahu pro vstup do Sněmovny k hranici statistické chyby. Pokud by byl, tři či dokonce dvě procenta, zhoubná role průzkumů by se zásadně oslabila.

Anebo je třeba zavést ne úplně jednoduchý model přenášení hlasů, kdy volič nedává hlas pouze jediné straně, ale sestavuje z nich své osobní pořadí. Tím se zajistí, aby každý mohl dát první hlas své preferované volbě bez obav, že propadne, a teprve na dalších pořadích zohledňovat své taktické úvahy.

Nespravedlnost č. 3: Státní přípěvek za hlasy diskriminuje menší politické subjekty a uzavírá politický systém. Státní příspěvek kandidujícím stranám je u nás omezen 1,5 % získaných hlasů a pravidelný příspěvek na činnost strany 3 % získaných hlasů. Strany zastoupené ve Sněmovně navíc získávají další příspěvky za mandáty poslanců. Stát dále stranám přispívá za mandáty krajských zastupitelů, senátorů a za hlasy v evropských volbách.

Tento princip sám o sobě je dobrý, jedná se, alespoň potenciálně, o ochranu demokracie před uplatňováním obchodních zájmů prostřednictvím sponzorování politických stran. Ve Spojených státech, kde nelze kloudné kampaně dělat bez obrovských příspěvků byznysu, se demokracie v podstatě změnila — samozřejmě i vinou diskriminačního většinového systému — v dolarokracii.

Limit pro státní příspěvek se zdůvodňuje nutností bránit projektům, které by nebyly motivovány politicky, ale čistě podnikatelsky: snahou dostat se k příspěvku. Současné nastavení má ale efekt zcela jiný: dává zavedeným politickým stranám ničím neoprávněnou strukturální výhodu oproti novým projektům.

Z účelovosti současný model usvědčuje i skutečnost, že při eurovolbách se státní příspěvek za hlas vyplácí už při zisku 1 % hlasů. Právě taková hranice by měla platit i ve sněmovních volbách, a to jak pro příspěvek za hlasy, tak pro příspěvek na činnost: pokud padesáti tisícům lidí stojí za to podporovat nějaký politický směr, měl by dostat příležitost k práci a rozvoji.

Nespravedlnost č. 4: Občané nemají stejnou šanci být zastoupeni poslanci zvolených stran. Zatímco předcházející body jsou argumentací vedenou z hlediska řekněme obecných zásad spravedlnosti, jsou obhajobou principu demokratického proti principu partokratickému, následující námitka se týká principiální vady současného českého volebního systému. A je skoro úžasné, že se jí zatím nezabýval ústavní soud.

Klasickým příkladem toho, oč se jedná, je volební výsledek Strany zelených v roce 2006. Získala 6,3 procent hlasů. Uvážíme-li, že ještě propadla nějaká procenta odevzdaná stranám, které do Sněmovny nepronikly, měl by její výsledek při spravedlivé distribuci mandátů postačovat k nějakým 6,5 % až 7 % mandátů, to jest k třinácti až čtrnácti křeslům ve sněmovně.

V realitě jich ovšem získala přesně šest, ano šest. Odpověď na otázku, jak je to možné, je velice prostá. Ve velké většině krajů, přesně v deseti ze čtrnácti, nezaručuje zisk pěti procent hlasů mandát. Z jednoduchých počtů plyne, že má-li pět procent postačovat na mandát, musí se v daném obvodě rozdělovat alespoň dvacet křesel.

To splňují pouze čtyři volební obvody: jižní Morava, severní Morava, Praha a střední Čechy. Ústecký kraj, kde se rozděluje čtrnáct patnáct mandátů, se tomu blíží. Nikoho nemůže překvapit, že právě a pouze v těchto pěti krajích Strana zelených měla v roce 2006 své poslance.

Přestože Strana zelených tehdy překročila pět procent úplně ve všech krajích, její voliči v devíti ze čtrnácti krajů nebyli reprezentováni žádným poslancem. Tato nerovnost občanů v právu být reprezentován svým poslancem by sama o sobě měla být důvodem, proč by měl Ústavní soud konat.

Ve většině krajů je reálná uzavírací klauzule někde kolem sedmi osmi procent (vždy záleží i na tom, kolik hlasů propadne). Jsou ale dva zcela extrémní kraje, Liberecký a Karlovarský. V tom prvním se obvykle rozděluje osm mandátů, v tom druhém dokonce jen pět. V roce 2006 nestačilo lídrovi Strany zelených v Libereckém kraji, Petru Pávkovi ke zvolení 9,58 % hlasů.

Je historickou chybou Strany zelených, že tehdy jako koaliční partner nevynutila reformu volebního systému, který by tuto zjevnou diskriminaci menších stran odstranil. I letos její voliči, ale i voliči dalších stran, které by se snad mohly přehoupnout přes pět procent, budou především přispívat ke zvolení čtyř lídrů v největších krajích. V deseti zbývajících je reálná hranice výše, ve většině mnohem výše, než na pěti procentech.

Tento neduh nelze odstranit nijak jinak než snížením počtu obvodů: pokud má platit pětiprocentní klauzule, nikde by se zásadně nemělo volit méně než dvacet poslanců.

Nespravedlnost č. 5: Převádění hlasů na mandáty v menších krajích křiví proporčnost reprezentace. Nesmyslně vysokým počtem volebních obvodů netrpí jen strany se ziskem mezi pěti až sedmi procenty. Ve skutečnosti, pokud se v obvodu rozděluje pět mandátů jako v Karlových Varech, nutně bude proporčnost rozdělování mandátů hrubě poškozená.

Karlovarský kraj je v tomto ohledu zvláště vtipným příkladem. V minulých volbách se zde rozdělovalo 5 mandátů. Každá zvolená strana dostala jeden. ČSSD k tomu potřebovala ale 23,29 % hlasů, zatímco Věcem veřejným stačilo 11,83 %. ČSSD tu tedy získala více nežli dvakrát tolik hlasů, co VV, reprezentovány však byly stejně.

Podobně zkreslený výsledek přinesl Královehradecký kraj. ČSSD, TOP 09, ODS tu získaly po třech mandátech, KSČM a VV po jednom. Tři větší strany tu měly kolem dvaceti procent, KSČM i VV přes deset. Co do počtu mandátů se ovšem rozdíl dvojnásobku promítl jako trojnásobný.

Králem všech nespravedlností byl ale asi v minulých volbách Kraj Jihočeský. Rozdělovalo se tu 13 mandátů. Jejich distribuce ve vztahu k procentům byla následující:

• ODS         21,36 %          4 mandáty
• ČSSD      20,55 %          3 mandáty
• TOP 09   17,39 %           3 mandáty
• KSČM      12,22 %          2 mandáty
• VV             10,66 %          1 mandát

Nespravedlnost č. 6: Stranické sekretariáty mají větší vliv na složení sněmovny nežli voliči. Česká ústava předpokládá, že poslanci zastupují občany. Jenomže do zprostředkování této vazby vstupují politické strany při sestavování kandidátek. Reálný výsledek je tedy ten, že většina poslanců neodvozuje svůj mandát od hlasů občanů, díky kterým byl zvolen, ale od vnitrostranických procesů, díky nimž se ocitl na kandidátce.

Je veřejným tajemstvím, že pořadí na kandidátkách vzniká přinejmenším v zavedených stranách jako výsledek urputných dohod mezi okresními organizacemi, do nichž namnoze vstupují rozličné lobby motivované jinak nežli programem a ideály. Prakticky nikde to není tak, že by delegáti nominačních konferencí rozhodovali čistě podle důkladné rozvahy o tom, kteří z kandidátů budou nejlépe vykonávat roli poslance či poslankyně.

(Samozřejmě ještě mnohem horší je situace u rychlokvašených populistických subjektů, kde o kandidátkách rozhoduje zpravidla vůdce.)

Alespoň částečnou nápravu má v tomto ohledu zjednat institut preferenčních hlasů, tak zvané kroužkování. Jeho účinek by měl být takový, aby strany lákal k sestavení pestrých kandidátek, na nichž si každý bude moci vybrat své kandidáty a podpoří tím kandidátku jako celek.

Namnoze je dnes jeho vliv ale právě opačný: partokratické struktury se brání spontánnímu vlivu voličů tím, že se preventivně pokoušejí kandidátky složit více méně z oddaných straníků a stranic, aby náhodou některé osobnosti z nižších pater kandidátky nepředskákaly prověřené a urputně vyjednané postavy umístěné do jejího čela.

Tuto nespravedlnost nelze odstranit ničím jiným než tím, že se preferenčnímu hlasování zcela odbourají bariéry a bude tak jasné, že vliv stranických struktur na to, kdo bude stranu ve sněmovně reprezentovat, prostě zůstane podstatně menší nežli vliv voličů. Až se to stane, bude to vítězství demokracie nad partokracií.

Nespravedlnost č. 7: Všichni máme pouze pět hlasů. Český volební zákon upravuje preferenční hlasování způsobem, který na každé kandidátce vytváří dvě kasty kandidátů. Do té první spadají všichni, kteří získají alespoň 5 % preferencí, neboli kroužků, z hlasů odevzdaných pro kandidátku. Ti se automaticky přesouvají do čela v pořadí podle počtu získaných preferencí.

Druhou kastu potom tvoří všichni kandidáti, kteří 5 % preferencí nezískali, a zůstávají na kandidátce v pořadí, v jakém byli navrženi svou stranou. Klíčová nespravedlnost spočívá opět v rozdílné velikosti volebních obvodů a týká se zejména voličů stran s reálnou nadějí získat patnáct a více procent hlasů.

Podle českého volebního zákona totiž všichni disponujeme přesně čtyřmi preferenčními hlasy. Jak jsme viděli, to je vyloženě až zbytečně mnoho pro voliče v Karlovarském kraji, který i kdyby se rozkrájel, nebude zastoupen více než nanejvýš dvěma poslanci své preferované strany. A dva preferenční hlasy by mu tedy mohly bohatě stačit.

Ve velké většině krajů v minulých volbách voličům tří nejsilnějších stran jako TOP 09, ODS a ČSSD postačovaly čtyři preferenční hlasy na to, aby si teoreticky mohli vybrat všechny své poslance, víc než čtyři totiž jejich stranu v daném obvodě nezastupovali.

Diskriminováni tu jsou ale naopak voliči ve velkých krajích, z nichž bývá zvoleno za jejich stranu poslanců šest, sedm nebo i více. Třeba v Praze nebo na jižní Moravě jsou pro voliče ČSSD či TOP 09 čtyři kroužky prostě málo.

I tak ale platí, že každý z nás má pět hlasů, jedním volí stranu, čtyřmi dalšími své preferované zástupce na její kandidátce. Měli bychom se naučit všech pět svých hlasů využít.

Český volební systém je v řadě ohledů mimořádně pokřiveným zrcadlem vůle občanů. Je jedním z důvodů, proč se lidem stranická politika odcizuje. Leč čím více bude ve Sněmovně poslanců a poslankyň s přímým mandátem od voličů, tím vyšší bude šance, že se mezi nimi najde dostatečná vůle špatné stránky českého volebního systému opravit.