Mezi všemi debatami o tom, jaké strany budeme v nadcházejících volbách upřednostňovat, bychom neměli ztrácet ze zřetele mechanismus, kterým se náš odevzdaný hlas převádí v reálný výkon moci. Český volební systém je v celé řadě ohledů mimořádně nespravedlivý. Poněvadž vyprávění o křivdách každý rád poslouchá, dovolte, abych vám o nich chvíli povídal.

Nespravedlnost č. 1: Pětiprocentní uzavírací klauzule brání reprezentaci početných skupin občanů a relevantních zájmů. Český volební systém o sobě prohlašuje, že je systémem poměrným. To by v ideálním případě znamenalo, že každý odevzdaný hlas bude ve Sněmovně zastupován se stejnou váhou. Z technických důvodů to není možné: už proto, že ve sněmovně je jenom 200 míst, takže minimálním přirozeným prahem by byl zisk 0,5 %.

Zavedení vyššího prahu ještě samozřejmě samo o sobě poměrnost systému neruší. Otázkou ale je, jak vysoká taková hranice má být. Proč právě pět procent? Původně se to zdůvodňovalo pošetilou představou, že vyřadí ze Sněmovny komunisty.

V minulých volbách bylo odevzdáno přes pět milionů hlasů. To znamená, že 5 % je čtvrt milionu lidí. Proč by ale neměly mít svou reprezentaci na parlamentní půdě i směry, které by podpořilo sto tisíc (2 %) nebo sto padesát tisíc (3 %) voličů?

Pětiprocentní uzavírací klauzule ve skutečnosti diskriminuje spoustu relativně početných společenských proudů a relevantních zájmů. Podle okolností reálně vyřazuje z participace na parlamentní politice i tak úctyhodné směry, jako jsou křesťanští demokraté, liberálové, zelení, anebo třeba piráti.

Ukazuje se přitom, že pro podnikatelské populistické projekty je taková hranice čím dál menší překážkou, zvláště ve spojení s nespravedlností číslo dvě.

Nespravedlnost č. 2: Průzkumy předvolebních preferencí realitu neměří, ale tvoří. Pětiprocentní hranice je skutečně nejhorší z možných mezí zvláště v kombinaci s úlohou průzkumů předvolebních preferencí. Debaty o tom, které hlasy propadnou či nepropadnou, jsou koloritem každých voleb a nakonec odradí spoustu potenciálních voličů menších stran.

Jedná se tak o klasickou aplikaci sociologické poučky o sebenaplňujícím se proroctví. Piráti se nemají šanci do Sněmovny dostat, protože v průzkumech nemají pět procent, a proto se do Sněmovny nedostanou, poněvadž leckterý mladý volič buď prostě zůstane doma, anebo zvolí některé tak zvané menší zlo.

To na druhé straně svádí k čachrům s výsledky průzkumů, takže například to, co před současnými volbami předvádí na Jaromíra Soukupa (mj. vydavatele Týdne a majitele agentury Médea) napojená agentura Médea Research je tak roztomilé šarlatánství, že jen můžeme odhadovat, čím ho asi kdo motivoval, ale o skutečnosti se tu nedovídáme zhola nic.

Bohužel ovšem existuje mnoho indicií, že se čachruje i s výsledky agentur, jež jsou pokládány za seriozní, a jež jsou běžně citované ve všech médiích. Průzkumy tak skutečnost daleko spíše tvoří, nežli o ní něco zjišťují.

Tomu lze účinně předcházet dvěma způsoby: snížením prahu pro vstup do Sněmovny k hranici statistické chyby. Pokud by byl, tři či dokonce dvě procenta, zhoubná role průzkumů by se zásadně oslabila.

Anebo je třeba zavést ne úplně jednoduchý model přenášení hlasů, kdy volič nedává hlas pouze jediné straně, ale sestavuje z nich své osobní pořadí. Tím se zajistí, aby každý mohl dát první hlas své preferované volbě bez obav, že propadne, a teprve na dalších pořadích zohledňovat své taktické úvahy.

Nespravedlnost č. 3: Státní přípěvek za hlasy diskriminuje menší politické subjekty a uzavírá politický systém. Státní příspěvek kandidujícím stranám je u nás omezen 1,5 % získaných hlasů a pravidelný příspěvek na činnost strany 3 % získaných hlasů. Strany zastoupené ve Sněmovně navíc získávají další příspěvky za mandáty poslanců. Stát dále stranám přispívá za mandáty krajských zastupitelů, senátorů a za hlasy v evropských volbách.