Deník Referendum Názory

O tom, zda bylo správné volit prezidenta přímou volbou, panovaly pochybnosti. Objevovaly se názory, že lidé si nebudou schopni vybrat kompetentně (jakoby se to zákonodárcům ve dvou posledních případech zdařilo), že bude prezident vybaven přespříliš silným mandátem (jako by lidé nevěděli, koho volí, a jako by se stávající hlava státu beztak nechovala tak, že si ji přáli na Hradě vždycky všichni).

Potvrdila se částečně výhrada, že přímou volbu může ovlivnit síla velkých peněz. Způsob, jakým se podařilo vytvářet už měsíce předem klamný, vyloženě prefabrikovaný obraz, že nikdo kromě Jana Fischera a Miloše Zemana nemá šanci se ve druhém kole ocitnout, si zaslouží po volbách důkladnou analýzu, jež povede i k návrhům opatření, aby se takovéto znásilňování demokracie nemohlo opakovat.

Na druhou stranu zatímco zde se síla peněz mohla uplatňovat jen nepřímo a konečné rozhodnutí zůstává na lidech, takže mnozí z magnátů spláčou nad výdělkem, v případě dvou zvolení Václava Klause na Hrad o tom, že mu cestu otevřelo zkorumpování poslanců a senátorů, není zapotřebí vůbec pochybovat. Je přece dochován záznam, na němž kmotr Janoušek při nákupu volitelské přízně pro Klause žehrá nad tím, jak hlasy poslanců podražily.

Systém volby má vady. Počínaje nedotaženou úpravu sběru podpisů, přes další nejasnosti v nominačních kritériích, až po špatnou úpravu omezení finančních limitů na kampaň. Hlavní možnou úpravou k lepšímu by mohla být změna volebního systému tak, aby lidé mohli hned v prvním kole seřadit pro sebe přijatelné kandidáty do pořadí.

Je to elegantní model nazývaný instant-runoff, který de facto nasimuluje více kol při jediné volbě. Hlasy nejméně úspěšného kandidáta se přenášejí ke kandidátům uvedeným v dalším pořadí – tak se postupuje tak dlouho, dokud jeden kandidát nemá více než 50 % hlasů.

Úplně se tím odbourává často surový tlak na taktickou volbu a kandidáty s předpovídanou nižší voličskou podporou. (Ostatně bylo by tak možné učinit úspornějšími a spravedlivějšími i volby do Senátu.)

Českou společnost volba prezidenta nevídaně zpolitizovala. Mluví se o ní všude, lidé, kteří se o politiku zajímají vyloženě okrajově, jsou najednou lační po informacích. I Blesk si nechává hodnotit výsledek televizní debaty kandidátů Jiřím Pehem. V personifikovaných debatách o volbě prezidenta, které se začaly vést spontánně úplně všude, se dost často nevyhnutelně dostávalo i na programové otázky, lidé byli nuceni tříbit si názory, uvažovat, zaujímat stanoviska.

V nemalé míře se dobrovolnicky organizovalo a obdiv i dík v tomto patří mnoha kandidátkám a kandidátům, kteří nakonec své tažení nedovedou ani do druhého kola. Všechna dobrovolnická práce pro kandidáty byla praktickou školou občanského aktivismu a demokracie, což se v budoucnu ještě může příznivě zhodnotit.

V každém případě se ukázalo, jak prospěšný by pro českou společnost byl velkoryse pojatý zákon o všeobecném referendu, tak aby mohlo být vyvolatelné lidovou iniciativou zdola. Ostatně fakt, že souběžně s přímou volbou prezidenta se konají dosti podstatná místní referenda v Plzni a na Praze 7, je jejím příjemným vedlejším účinkem: v obou případech souběh hlasování radikálně zvyšuje naději, že se podaří splnit diskriminační limit padesátiprocentní účasti.

Kampaň měla vygradovat televizní debatou všech devíti kandidátů, po které ale zůstaly spíše rozpaky. Je tomu především vinou otřesného moderování a zcela nevhodně zvoleného formátu, kde snad proto, že se bál témat vyloženě politických, zmařil Václav Moravec většinu času povídáním o podružných formálních a dekorativních otázkách. Scéna s úmorným probíráním hradních vozidel dost možná zlidoví.

Takováto debata se přitom mohla konat před měsícem. Již čtrnáct dní je jasné, že hlavními reálnými aspiranty na postup do druhého kola jsou pouze čtyři lidé; a je velkým selháním veřejnoprávní televize, že lidem nezprostředkovala jejich konfrontace tváří v tvář – jednalo by se přece o pouhých šest duelů. Zbytečně a alibisticky malé pokrytí kampaně stěžejních kandidátů nahrálo těm, kteří za sebou měli největší propagandistické mašinérie.

Televizní superb-debata tak těžko s něčím podstatně pohnula, nikdo v ní nijak zvláště nevynikl, nikdo snad nijak fatálně nepropadl. Časopis Týden sice vítězem vyhlásil Jiřího Dienstbiera a poraženým Miloše Zemana, pravdě bližší ale bude spíše hodnocení, že jediným reálným poraženým byl Václav Moravec. K podstatným otázkám se prakticky nepodařilo dostat, a když už, pak se od nich hned prchalo o sto šest pryč.

Všichni ale zakoušíme přímou volbu poprvé a tak můžeme doufat, že příště bude i Česká televize odvážnější a věcnější. Už od zítřka jí nic jiného ani nezbude. Ještě ve včerejší televizní debatě sedělo devět kandidátů, zítra večer už zůstanou jen dva.

O tom, kteří by to mohli být, kteří to nejspíše budou, a také o tom, co by různé varianty znamenaly pro dynamiku druhého kola volby, jsme toho již dříve napsali dost. Vybírat je z čeho, alternativy jsou jasně vymezené a mají ostré obrysy.

Je celkem jasné, že ve druhém kole bude Miloš Zeman, i když ani v tomto ohledu nejsou překvapení zcela vyloučena. Klíčovým motivem, který ze všech analýz prozatím důsledně vypadává, je fakt, že ze všech potenciálních soupeřů by Zemana měl ve druhém kole zcela mizivou šanci porazit pouze jediný: právě Karel Schwarzenberg. Abychom parafrázovali jeden z oblíbených předvolebních klipů: kdo volí Schwarzenberga, může to tam Zemanovi hodit rovnou.

Ať už se rozhodnete jakkoli, svůj hlas můžete odevzdat s radostí i úlevou. Po poctivě odkroucených deseti letech často dlouhých k nevydržení zase budeme o jednu konkrétní proceduru blíž definitivnímu konci Václava Klause na Hradě. A ať už dopadne první kolo jakkoli, na odvrácení té úplně nejhorší možnosti nám pak pořád ještě zůstane čtrnáct dnů.