Přímá volba prezidenta České republiky má nečekaný restaurační potenciál: vrací do české politiky tváře a ideologie, kterým už — jak se aspoň zdálo — mělo být v podstatě odzvoněno. Platí to nejenom o Miloši Zemanovi, ale s nebývalou silou též o Karlu Schwarzenbergovi a soustavě mýtů, kolem nichž se organizuje politické krédo havlovské inteligence. Tato soustava nejnověji vyřadila z provozu politickou inteligenci i vkus redakce Respektu a ukázala meze nadějného ideového posunu, kterým hlavní mediální platforma havlovské inteligence prochází.

Neumím přesně datovat počátek onoho ideového posunu, za jeho symbolický počátek ale považuji rok 2008. Ten znamenal počátek konce globální nadvlády dvou diskursů, jež určily podobu globalizujícího se světa, našeho polistopadového režimu i samotného Respektu: volba Baracka Obamy americkým prezidentem znamenala konec nadvlády neokonzervativního diskursu (a s ním spojeného amerického unilateralismu a nikdy nekončící „války s terorismem“) v zahraniční politice; vypuknutí finanční a později ekonomické krize zase počátek konce neoliberální hegemonie v ekonomice.

Do české semiperiferie doléhají západní trendy se zpožděním, lze ale říci, že Respekt patřil — v rámci hlavních médií — k prvním překladatelům nového vývoje. Většina charakteristik, které jsem přisoudil jeho ideální diskursivní poloze ve svém prvním článku věnovaném Respektu, v té době už přestávala platit. Konzervativní jestřábi opustili redakci, počáteční okouzlení Mirkem Topolánkem (který si právě diskurs Respektu účelově osvojil) pod tíhou vládou organizované korupce pominulo, ekonomická krize znevěrohodnila leckeré jednoduché neoliberální poučky. Respekt zaujal novou pozici v politickém středu a poněkud se vzdálil jednoduchému světu režimní ideologie ve prospěch větší pozornosti nejednoznačné skutečnosti politična.

Začala emacipace Respektu od hegemonního polistopadového diskursu, v němž se neokonzervativní války a zbrojení (vzpomeňme na plánovaný radar v Brdech) líčily jako boj Dobra se Zlem a neoliberální reformy jako přírodní nutnost. Odpovídala podobné emancipaci významné části českých elit od režimního diskursu.

O to více šokující byla pro mě pondělní zpráva, že redakce Respektu označila za nejlepšího z kandidátů prezidentské volby Karla Schwarzenberga. Výraznější regres (vzhledem k výše zmíněné emancipaci) a pointovanější výsměch společnosti, která se učí nejnenáviděnější polistopadové vládě vzdorovat, mohla redakce Respektu provést jen stěží.

Hurá do díla

Karel Schwarzenberg není žádný nevinný brumla, jak si snad myslí politicky nedovtipní umělci sdružení ve Výzvě tříkrálové, nýbrž jeden z hlavních strůjců současné vlády a její politiky. Rozhodl se poskytnout osobní krytí novému politickému projektu jednoho ze dvou největších a nejvytrvalejších gaunerů české politiky Miroslava Kalouska (druhým je Václav Klaus). Podílel se na šíření nehorázné lži o řeckém nebezpečí pro Českou republiku. Tato lež a kredit, jemuž se Schwarzenberg u části společnosti těšil, přinesly novému projektu nečekaných sedmnáct procent volebního zisku.

Projekt TOP 09 vznikal s vědomým souhlasem Miroslava Topolánka. TOP 09 společně s ODS při tom silně akcentovala rétoriku „zneužívačů“, „černých pasažérů“, později pak „nepřizpůsobivých“ s jasným cílem — přesměřovat sociální hněv, který asociální neoliberální politika Topolánkovy a především Nečasovy vlády probouzela, na ty sociálně nejslabší. Volební úspěch TOP 09 i blogosféra potvrdily dobrou ozvučnost takové rétoriky ve frustrované společnosti. Buzerace sociálně slabých se stala jedním ze základních programových bodů vlády, jejímž prvním místopředsedou se stal Karel Schwarzenberg.

Projekty DONEZ, nucené práce nezaměstnaných a sKarty měly demonstrovat, že vláda proti „zneužívačům“, „černým pasažérům“ a „nepřizpůsobivým“ agilně vystupuje. Nečasova vláda se stala první vládou oficiálně vedeného třídního boje v polistopadové historii. Kanalizace hněvu směrem k nejslabším a rétorika fiskální „odpovědnosti“ měly získat střední třídy pro „nezbytné reformy“ — slovo „nezbytné“ (někdy také „potřebné“) se stalo českým ekvivalentem pro výraz „neoliberální“. Za reformami se přitom neskrývá nic jiného než privatizace prostředků z veřejných rozpočtů do rukou předem vybraných kapitálových skupin (které ve skutečnosti hlavní vládní agendy nastolují). Reformy jsou jen jednou z forem korupce a naopak jednotlivými ministerstvy organizovaná korupce je jedním ze způsobů privatizace státu.

Bez Schwarzenberga by Nečasova vláda nikdy nevznikla a bez jeho TOP 09 by neschválila jeden jediný zákon. Karel Schwarzenberg je mužem číslo dvě této vlády, prvním místopředsedou DONEZu, nucené práce nezaměstnaných, sKarty a škrtání dávek hendikepovaným, anonymních akcií na doručitele, zvůle hazardní lobby a úpěnlivé snahy nejmenovat Bradáčovou vrchní pražskou zástupkyní, důchodového megatunelu a snahy podřídit vysoké školství zájmům byznysu, bezmyšlenkovitého plošného škrtání, které zmrazilo českou ekonomiku a vyšroubovalo nezaměstnanost.

Nadto je prvním místopředsedou permanentní vládní krize, stálé rotace zkorumpovaných kádrů, Kalouskova vyhrožování orgánům činným v trestním řízení a absolutního sešupu důvěry společnosti v takovou vládu — velká většina společnosti totiž celkem brzy správně pochopila, že Nečasova, Kubova, Kalouskova, Schwarzenbergova, Bártova (či Peake) vláda jí vyhlásila sociální a politickou válku.

Kolik uplynulo všedních dní od vyslovení důvěry této vládě vedoucí boj proti společnosti, jíž vládne, tolik možností měl Karel Schwarzenberg z vlády odejít, pokud by opravdu s vládní politikou nesouhlasil. Místo toho hlasoval pro všechny její významné zákony. Účastnil se i památného nočního zasedání Sněmovny, na němž česká parlamentní demokracie dosáhla svého dosavadního dna. K tomu, aby prohlasovala důchodový megatunel a církevně-restituční polotunel, zkorumpovala v přímém přenosu tři nepohodlné poslance, a za pomocí nikým nevolené politické strany a poslance nepravomocně odsouzeného na šest let za korupci schválila normy, které odmítá velká většina společnosti.

Stejně tak hlasoval ve vládě Topolánkově pro tzv. řízenou zdravotní péči a plán na privatizaci fakultních nemocnic, první pokus o ztržnění českého vysokého školství, věci spojené s Čunkem a justiční mafii (navzdory siláckým prohlášením, že z vlády odejde), americký radar a všechny další milníky nové panské politiky. Karel Schwarzenberg se na prosazování neoliberálních a neokonzervativních politik aktivně podílí už sedm let.

O tom, jak je mu „panské“ smýšlení vlastní, svědčí i neuvěřitelná obhajoba Švýcarska jako daňového ráje v době českého předsednictví v Radě EU, o které zde píše Tomáš Samek. To je asi ono „výborné renomé za našimi hranicemi“, jež si pochvaluje Respekt.

Drhne to

Snaha rozdělit společnost a poštvat její jednotlivé složky proti sobě Nečasově a Schwarzenbergově vládě v podstatě nevyšla. Co fungovalo v iluzivních časech volební kampaně, přestalo fungovat v momentu, kdy na lidi začaly dopadat reálné důsledky takového vládnutí. Už v reakci na programové prohlášení vznikly protivládní iniciativy ProAlt a Alternativa zdola, časem se přidávaly další. Aktivizovaly se odbory a akademická sféra.

Odporu společnosti se podařilo zabránit (či jej alespoň zmírnit) nejednomu neoliberálnímu ataku na její politickou a sociální tkáň: akademická obec se „reformnímu“ útoku na svou nezávislost ubránila, obskurní postavy, jimiž se nový establišment obklopil, jako Roman Joch nebo Ladislav Bátora, byly vystaveny veřejnému posměchu a znevěrohodněny, nucené práce nezaměstnaných zrušil Ústavní soud, důchodovou reformu odmítla odborná veřejnost a zruší ji doufejme budoucí sociálnědemokratická vláda.

Redakce Respektu se svou volbou vysmála občanskému odporu proti privatizační, korupční a asociální mašinérii Nečasovy a Schwarzenbergovy vlády. Udělila Schwarzenbergovi milost stejně jako ji Klaus udělil na Nový rok tunelářům. Schwarzenberg se sice podílel na špatných věcech, to neskrývá ani Respekt, ale nenese za ně žádnou zodpovědnost! Ba dokonce, „to, co se mu oprávněně vytýká ve stranické a vládní politice, je paradoxně v té prezidentské výhodou. Tedy jistá ospalost a menší aktivita.“ Moc pěkná formulace.

Konec konceptu politické odpovědnosti

Respekt se ovšem nevysmál jen občanské veřejnosti, ale i sám sobě: proti většině zlotřilostí Nečasovy vlády vystupoval, především excesů Drábkova ministerstva si všímal detailně (že tříšť jednotlivých kauz Respekt bohužel nedokáže přetavit v principiální odmítnutí neoliberalismu jako takového, je jiná věc). Lidem v Respektu zřejmě nedochází, jak dalece podtrhli svá vlastní východiska, především morální pojetí politického diskursu.

V základu ideologie Respektu leží silný moralistický antikomunismus pojímající celé čtyřicetileté období minulého režimu jako esenciální Zlo. V kontrastu vůči tomu jsou demokracie, svoboda a lidská práva pojímány jako esenciální Dobro; většinu konfliktů politiky zahraniční i vnitřní se Respekt pokoušel (především ve svém klasickém období do onoho ideového posunu) převést na manichejskou logiku souboje Dobra a Zla. Koncept antikomunismu ovšem předpokládá silný důraz na politickou odpovědnost veřejných aktérů. Komunisté, kteří za 23 let tohoto režimu nic zvláště špatného neudělali, jsou pro Respekt stále ještě nepřijatelným Zlem.

Jak se to ale má s politickou odpovědností Karla Schwarzenberga? Jaktože ten může bezprostředně poté, co se beznadějně kompromitoval tím, že se stal předsedou nejasociálnější české politické strany, vytvořil nejnenáviděnější polistopadovou vládu, jejímž je prvním místopředsedou a udržoval či udržuje v ní při životě kreatury jako Drábek nebo Kalousek, stanout v nejvyšší politické funkci země?

Z osobní zkušenosti vím, že i v očích příslušníků pravicové inteligence se Schwarzenberg znemožnil (mám na mysli inteligenci skutečně myslící, nikoliv umělce a studenty konsternované Schwarzenbergovým motýlkem, zámkem a archaickými koncovkami). Erik Tabery se ve starším článku kritizujícím to, kdo všechno podpořil Zemanovu prezidentskou kandidaturu, pozastavoval nad faktem, že českou politiku neurčují ideje, nýbrž zájmy „těch, co spolu mluví“. Co je ovšem hlas redakce Respektu pro prezidenta Schwarzenberga jiného, než projevem právě takové logiky? Těmi, co spolu mluví, je zde havlovská inteligence a Schwarzenberg je bývalý majitel Respektu a jistě minimálně známý nejednoho člena redakce.

Na nedávné besedě o antikomunismu jsem v přítomnosti Erika Taberyho projevil pochopení pro antikomunistické přesvědčení, přestože je sám nesdílím — je to přesvědčení určitých lidí, které je třeba brát vážně. Od tohoto pondělka už antikomunimus Respektu vážně neberu. Platí-li koncept politické odpovědnosti výběrově pouze pro ty, kteří jsou nám nesympatičtí (a vůči nimž jsme v pozici historických vítězů) a nikoliv na ty, „s nimiž mluvíme“, nemá žádnou cenu; je lživý a směšný.

Oddělení osoby a obsahu politiky

Jedním z mýtů, kolem nichž se utváří politické krédo havlovské inteligence, je mýtus „čisté osobnosti“. Havlovo antipolitické a antistranické nasazení vede Havlovy následovníky k přesvědčení, že nad zkorumpovaným bahnem každodenního politického provozu se vznášejí určité neposkvrněné osobnosti, které s ním nemají nic společného a pouze do něj vysílají své mravní apely. Obraz, který o takové osobnosti panuje v havlovských nebesích, pak v podstatě nesouvisí s tím, co ona osoba v současné reálné politice činí — vstupenkou do nebes je totiž činnost za minulého režimu, odsud pochází ona nezlomná morální sankce.

U Karla Schwarzenberga dosáhlo oddělení osoby a obsahu politiky, kterou ta osoba nyní provozuje, absolutní rozměr. A prezidentská funkce, ze své podstaty dlící v jakýchsi monarchických nebesích, je pro takovou morální osobu jako stvořená. Pro mě osobně je to jen další důvod k úsilí o zrušení prezidentské funkce a příslušnou změnu Ústavy.

Nejlepší kandidáti

Když už ale prezidenta a přímou volbu máme, je třeba ji pokud možno dobře zvládnout. Většina obyvatel této země nežije své životy v havlovských nebesích, nýbrž na zemi, na níž se jejich životní podmínky v důsledku vládnutí této (a předcházející Topolánkovy) vlády zhoršují. První kolo volby nabízí nejméně tři kandidáty, kteří chápou základní koordináty konfliktu mezi vládou a společností a stojí v něm na straně společnosti.

Je to Táňa Fischerová, která proti vládě a ideologii, jež za jejím vládnutím stojí, vystupuje dlouhodobě z pozic občanského aktivismu. Je to dále můj osobní favorit Jiří Dienstbier, který se pokouší společně s dalšími členy obrodného proudu sociální demokracie obnovit důvěryhodnost a přesvědčivost sociálnědemokratické myšlenky (a učinit tak z nejsilnější české politické strany spolehlivý nástroj ve výše zmíněním boji). A je to nakonec Zuzana Roithová, u níž vychází principiální odmítnutí neoliberalismu ze zázemí její strany: KDU-ČSL prodělala po odchodu Kalouska a jeho lobbistů ke Schwarzenbergovi pozoruhodný ideový vývoj, v němž nebezpečí spojená s realizací neoliberálních politik reflektovala, jasně pojmenovala a rozhodla se proti nim důsledně bojovat.

Roithová také na rozdíl od Schwarzenberga pro naši proevropskou orientaci jakožto europoslankyně něco udělala a je v evropských věcech vskutku kompetentní, jak ukázaly též debaty u Václava Moravce. Schwarzenberg naproti tomu denodenně udržuje při životě vládu, která nás od EU, resp. od toho rozhodujícího, co se v ní domlouvá a děje, mílovými kroky vzdaluje. A je v té vládě prvním místopředsedou a ministrem zahraničí!