Už v bouřlivých francouzských událostech roku osmašedesátého jeden z vůdců protestního studentského hnutí Daniel Cohn-Bendit zcela striktně odmítl výzvu představitelů klasických politických stran, aby i oni sami si založili svou vlastní politickou stranu, a jejím prostřednictvím prosazovali své zájmy: "Chcete nás vlákat do pasti svých politických partají, abychom se stali tím samým co jste i vy? Abychom se omezili jenom na ty či ony zájmy, jenom ty či ony politické programy? - Ne; my žádáme změnu charakteru c e l é společnosti, a ne jenom výměnu nějaké politické partaje za jinou!!"

No ano, všichni přesně vědí, kam se chtějí dostat, ale nikdo nemá ponětí o tom, jak toho dosáhnout bez ztrát na životech a větších hmotných škod...

Jinak sám Cohn-Bendit je živým příkladem přísloví "mladí buřiči - staří hófráti". Jistě už i on se za ty roky přesvědčil, že politika není a nikdy nebude nic jiného než střet zájmů.

"...k tomu ještě zdaleka nedozrál čas a momentálně by to bylo z hlediska bezprostředních cílů hnutí kontraproduktivní."
:-D

Bezprostřední cíle hnutí:
1. Svržením demokraticky zvolených gaunerů s pomocí ulice a s neustálým odvoláváním na potřebu morálky a slušných lidí v politice vytvořit mocenské vakuum.
2. Po odstranění jediného vážného konkurenta ze hry pak toto vakuum vyplnit vstupem předáků do některé z echt demokratických partají a tak získat podíl na moci.
3. Do té doby skutečné zájmy "dolního lidu" ignorovat a vlastní středně- a dlouhodobé cíle zatloukat, zatloukat, zatloukat.
4. Míra na Hrad!

Jistě přitom padnou ještě milióny slov o skutečné demokracii a opravdových demokratech, o morálce a slušných lidech, o gaunerech a estébácích apod. Zato ke skutečně aktuálním tématům, od environmentální krize přes geopolitiku a ekonomiku až po destrukci vzdělávací soustavy a sociálního státu, bude jako obvykle ticho po pěšině, abychom po demokratickém převzetí moci těmi nepochybně nejslušnějšími lidmi zjistili, že se kromě rétoriky od dosavadních mocenských garnitur, které byly u koryt po r. 1989, vůbec ničím neliší.

A tak pořád dokolečka, ad nauseam.

Pan Kalous: no ano, mnozí dřívější entuziastičtí revolucionáři skutečně časem "zmoudřeli"; a mnozí z nich se později stali poslušnou (a leckdy dobře dotovanou) součástí těch samých státních struktur, které kdysi tak ohnivě zavrhovali.

To všechno ale nic nemění na tom, že t e h d e j š í vůdce studentské revolty Cohn-Bendit měl naprostou pravdu v tom, že ty výzvy po založení "standardní strany" jsou pastí na kritický potenciál všech protestních hnutí. A že přistoupit na tyto výzvy znamená chytit se do této pasti. - Ostatně, právě z toho samého důvodu svého času V. Klaus žádal po kritických hnutích jako bylo "Děkujeme, odejděte!" to samé: aby se proměnily v "standardní" politické strany. Protože on dobře věděl, že v této aréně "standardního" politického boje on je jako ostřílený harcovník bez sebemenší námahy zažene do kouta.

Hnutí "Milion chvilek" je dozajista možno právem vytýkat mnoho věcí (i včetně určitého mesiášského habitu jejího hlavního představitele); ale v dané věci mají naprosto pravdu, že tam kde se jedná o celkovou změnu charakteru společnosti, je nesmyslem zakládat nějaké partaje, a tím tříštit vlastní síly. Přesně na to nedočkavě čekají jejich odpůrci.

"...výzvy po založení "standardní strany" jsou pastí na kritický potenciál všech protestních hnutí..."
"...tam kde se jedná o celkovou změnu charakteru společnosti, je nesmyslem zakládat nějaké partaje..."

To ovšem neznamená, že by se po nich neměl chtít nějaký konkrétní program a pokud možno i návrhy schůdných cest k jeho uskutečnění. Jestliže mají mocenské ambice, měli by to přiznat; jestliže je nemají, měli by otevřeně sdělit, kdo jejich program bude realizovat a jak ho k tomu přimějí.

Milión chvilek už v politice je.

Myslím, že Milion chvilek by měl odolat pokušení etablovat se jako politická strana, jejímž cílem je ucházet se o hlasy voličů. Důvod je podle mě jednoduchý.

Příznivce iniciativy spojuje především velmi kritický postoj k premiéru Andreji Babišovi. Do značné míry rovněž ocenění liberální demokracie, jež byla nastolena před již (téměř) 30 lety. Velká většina stoupenců Milionu chvilek je jistě aktivními voliči různých stran, nikoli ovšem ANO, KSČM, SPD, ČSSD a ODS. Naopak je tomu zřejmě v případě TOP09, ČPS, STAN, KDU-ČSL či SZ. Shodnou se posledně jmenované politické subjekty na společném programu (pomineme-li tedy onu opozici proti Babišovu ANO a základní liberální, prozápadní orientaci)? K čemu by bylo, kdyby nová iniciativa poslala některé z uvedených stran tam, kde již dlí SZ?

Zdrojem síly Milionu chvilek je Praha. Na zdejším magistrátu se drží koalice, snad ne chvilková, ale v podstatě "chvilek". Díky za ni, nicméně na jednotu to nevypadá. Tím méně na jednu stranu. Natož pod zbrusu novým vedením.

Jakým způsobem se má Babiš zbavit do konce roku Agrofertu? Třeba prodat Kellnerovi :-).

Ne, vážně. Babiše je možné porazit jedině politicky, ve volbách. To by ale tady musela být záruka, že se místo toho nevrátí Nečasova vláda sociální bezohlednosti a tupých škrtů v bleděmodrém. Že strany pravicové opozice projdou aspoň částečnou reflexí své minulosti (hlavně TOP 09, od ODS to neočekávám).

Ale zásadní otázka zní, jak se bránit oligarchizaci veřejné moci, jak to udělat, aby strany opět reprezentovaly především zájmy širokých skupin občanů, ne úzkých finančních skupin v pozadí.

Peníze = moc. Vaše otázka tedy zní: Jak zabránit, aby největší majetky byly zdrojem a podmínkou největší moci?

Některé návrhy, které by tímto směrem mohly účinkovat, pro jistotu ještě nikdo nevyzkoušel nebo aspoň nikoli v širším měřítku a ve vrcholové politice: (Polo)přímou demokracii, deliberaci, rozšíření demokratických mechanismů do ekonomických struktur, losování do politických funkcí, okamžitou odvolatelnost politiků...

Jestli se tu něco projevilo, tak je to chronické lhaní a osobní útoky jednoho údajného majitele jediné pravdy.

Pane Kalousi, aby nedošlo k omylu: já skutečně nejsem žádným zastáncem nebo přívržencem hnutí "Milion chvilek". Toto hnutí bojuje v principu za hodnoty ryzího liberalismu; a ideologii liberalismu podrobuji zásadní kritice celou dobu, co jsem zde přítomen.

Je nutno si uvědomit: liberalismus má zcela principiálně hluboce rozpolcený charakter.

Na straně jedné nikdy nedokáže překonat omezený horizont "buržoazního" pojetí demokracie respektive svobody vůbec: pro něj je všechna práce vykonána když se dodržují obecné právní normy, principy občanské svobody a rovnosti. Liberalismus tedy nikdy nebude schopen člověka vůbec pochopit a pojmout jako společenskou bytost, jejíž svoboda není omezována pouze bezprostřední zvůlí moci, nýbrž i mnohými dalšími, skrytými společenskými strukturami a mechanismy (včetně struktur vlastnických, například).

V tom tedy spočívá zásadní omezenost jakéhokoli liberalismu. Ale na straně druhé: liberalismus důsledně trvá na dodržování těchto zcela z á k l a d n í c h principů a požadavků občanské rovnosti a vůbec řádně fungující občanské společnosti. I s liberály je tedy možno se za určitých okolností vydat na barikády - tam kde jsou ohroženy samotné základy demokratických principů společnosti.

Nečekejme tedy od "Milionu chvilek", že přijde s nějakým jasným, radikálním programem společenské obnovy, který by nějakým způsobem přesahoval právě jenom ty zcela základní normy politické organizace společnosti. Právě proto je předem marnou snahou, když se levicoví radikálové snaží nějak se "nabalit" na energii tohoto hnutí. Naprostá většina této - principiálně liberální - masy se na tato levicová témata nejenomže nenechá nalákat; ale přijetí těchto témat do programu by je naopak z tohoto hnutí spolehlivě vyhnalo.

Jediná relevantní otázka tedy v dané souvislosti je: jsou aktivity současné mocenské garnitury ve svém souhrnu už natolik "za hranou", že je tím závažně ohroženo samotné základní demokratické uspořádání společnosti? Kdy tedy příslušníci (radikální, systémové) levice mohou jít legitimně na společnou barikádu s tou velkou (pouze) liberalistickou většinou?

To je otázka, která se dá jen velice obtížně zodpovědět. Pro mě osobně by "červená čára" byla tam, když by se ukázalo, že současná státní moc skutečně zabraňuje justici ve vyšetřování Babišových trestních kauz.