Zatímco na gigantickou červnovou demonstraci Milionu chvilek pro demokracii organizátoři Jaroslava Hutku nepozvali, nyní změnili názor. Písničkář spojený na věky věkův nejen s událostmi roku 1989, ale především písní Náměšť podle svého rozpisu koncertů na očekávané sobotní manifestaci vystoupí. Po třiceti letech bude opět hrát před demonstrující a přinejmenším částečně zaplněnou Letnou.

Jde o jeden ze symbolů, kterých bude plno. Výročí útoku represivních složek na studenty, jenž přirozenou posloupností vedl k sametové revoluci, nepůjde přehlédnout, ani kdyby si člověk obalil hlavu obří koulí vaty a zavřel se do sklepa.

Navzdory tomu, že Hutka avizoval aktualizaci ikonické Náměšti pro novou dobu a staronové publikum, většina oslav a připomínek devětaosmdesátého se ponese v duchu její původní verze. Odmyslíme-li si nejapné pokřikování autoritářů a hemžení zmatených mužů typu Miroslava Sládka, zavládne snaha o rozprostření atmosféry univerzálního demokratického občanství, lidskosti a úcty ke svobodě a právu.

Navzdory tomu, že zcela uznávám tezi Náměšti, podle níž jsou nejkrásnější usměvavé tváře, rád bych předem poukázal na příčiny toho, proč bude ve stinnějších koutech listopadové atmosféry číhat pocit nepatřičnosti a možná i hrozby. Ten se nedočká přesného pojmenování, ale bude citelný. Jeho drápky se zatnou do nostalgie a nezbaví se jich ani to, že odvážnější z post-sametových řečníků zmíní, že posledních třicet let provázely jisté potíže, jako je epidemie exekucí, privatizační rozkrádačky, exploze rasismu či stále těžko pochopitelná skutečnost, že má část občanů skutečně ráda Miloše Zemana a pokládá za důvěryhodnější Parlamentní listy než Českou televizi.

Předežeňme nevyhnutelnou vlnu poukazů na potřebu slušnosti v politice, chození k volbám a obraně před dezinformacemi. Mýtus sametu a jeho rozporuplnost je zapotřebí rozložit a důkladně číst, klidně skrze text zmíněné Náměšti. Třicet let je totiž už pořádné výročí, za kterým zcela přestanou dávat smysl výmluvy na to, že se Česká republika nachází v procesu transformace, jenž zde dlouhodobě slouží jako vytáčka pro analytickou slepotu.

Pět sametových hodnot

Hutkova Náměšť vznikla roku 1973 jako hymna festivalu svobodné kultury, jež se měl konat (ale v důsledku normalizační represe nekonal) u Náměšti na Hané poblíž Olomouce. Písničkář ji složil ve snaze shrnout základní morální hodnoty člověka a přiznává, že se jednalo o jeden z nejtěžších textů, co kdy napsal. Pět čtyřverší totiž zahrnuje takovou univerzální morálku v podobě úcty ke svobodě, lásce, člověku, pravdě a víře. Ta byla v marasmu tuhé normalizace sama o sobě revolučním činem, a Náměšť se tak přirozeně rozšířila společností natolik, že když ji Hutka krátce po návratu z emigrace zpíval na zaplněné Letné roku 1989, lidé se k jeho překvapení k písni houfně přidali. 

Krásný je vzduch, krásnější je moře

Co je nejkrásnější, co je nejkrásnější, usměvavé tváře

Pevný je stůl, pevnější je hora.

Co je nejpevnější, co je nejpevnější, ta člověčí víra.

Pustá je poušť i nebeské dálky.

Co je nejpustější, co je nejpustější, žít život bez lásky.

Mocná je zbraň, mocnější je právo.

Co je nejmocnější, co je nejmocnější, pravdomluvné slovo.

Velká je zem, šplouchá po ní voda. Co je však největší, co je však největší, ta lidská svoboda.

Náměšť je dokonalým shrnutím sametového étosu, který je ve svých hodnotách všeobjímající a prostě a jednoduše lidský. Hutka v textu užívá posloupnost, jež přirozenou gradací staví na vrchol svobodu. Nechám stupnici hodnot stupnicí hodnot, a zkusím se v tom trochu popitvat.

Svoboda je definicí problému definice

Největší je lidská svoboda. To, co bylo v roce 1973 vzepětím dalece přesahujícím autoritářskou normalizaci, si svůj význam bezesporu podrželo i o patnáct let později. Potíže ale nastaly vzápětí. Svoboda jako taková je totiž extrémně široký rámec, ve kterém existuje jen málo pevných pozic.

Postupem času se ukázalo, že „za svobodu“ se mohou rvát lidé s nejrůznějším cílem. Jaroslav Kubera z ODS hájí svobodu v podobě neomezeného kouření cigaret, civilního sexismu a ignorování ekologie. Pro bezpočet lidí v České republice by osvobození znamenalo pro změnu zastavení exekuční mašinérie, v které uvízli. Obchodníci se strachem svobodu definují v přímé úměře k množství vyhoštěných migrantů — přičemž se sluší podotknout, že jsme coby liberální Evropa proti uprchlíkům postavili bariéry a ploty, co délkou asi šestinásobně překonávají Berlínskou zeď.  

↗

Po třiceti letech bude opět hrát před zaplněnou Letnou i písničkář spojený na věky věkův nejen s událostmi roku 1989, ale především s písní Náměšť. Jak budou asi znít její slova v roce 2019? Foto Archiv redakce

Liberální kruhy věrné sametovému odkazu jako svobodu chápou funkční právní stát bez excesů a s kvalitní politickou kulturou. Takové pojetí naopak odmítají anarchisté, kteří si od právního státu zažili dost protiprávních ataků na to, aby se svobodě realizované konzumem a volbami vysmáli. První posametová generace je pro změnu konfrontována s tím, že má sice být vděčná za svobodu negativní („od něčeho“), ale často v nejistých zaměstnáních a při nutnosti platit absurdní sumy za bydlení postrádá reálnou svobodu pozitivní ( „k něčemu“). Vytasíte-li na člověka, který naráz studuje i pracuje a navíc ještě poslouchá řeči pravice o tom, jací jsou studenti paraziti, že se má dobře, protože může cestovat, dočkáte se tak maximálně oprávněného „OK boomer“.

Válka je v nás

Ani s Hutkovou „mocí pravdomluvného slova“ nemají Češi nejlepší zkušenost. Konec oficiálního, centralizovaného lhaní, vyvážilo v devadesátých letech lhaní soukromé, individuální — nejrůznější šarlatáni a kreativní privatizátoři slibující, že pokud jim lidé svěří kapitál, tak jej zdesetinásobí. Význam pravdy se zkomplikoval i soukromým vlastnictvím mediálních kanálů i mediální hyperrealitou, kterou v její vrcholné neprůstřelnosti shrnul Jean Baudrillard svým „Válka v Zálivu se nestala“.

Ve chvíli, kdy se ukázalo nutným a pro řadu lidí žádoucím otevřeně lhát nebo se na lži podílet, tak navíc spatřil světlo světa koncept „post-faktu“, který chápe i popis hmotné reality jako formu názoru. Pravda se tak stala nuancí mezi ostřelovačem a odstřelovačem, partyzánem a teroristou, účelovkou a krádeží, uprchlíkem a migrantem. Přihlásit se k pravdě je stejně paradoxně snadné jako hájit svobodu. A stejně tak je možné, aby se dva údajní zastánci pravdy navzájem obvinili ze lži.

Láska, ta byla z celého transformačního procesu pro jistotu úplně vynechána. Po proběhnuvší vlně nacionalismu je dokonce jaksi nepatřičné o ní mluvit, protože je nabíledni, nakolik se asi představa lásky takového Dominika Duky liší od lásky transgender lidí šikanovaných státem či křesťanské lásky k bližnímu těch, jimž ani po letech není lhostejné, že u bran Evropy budou i tuto zimu mrznout lidé včetně dětí a seniorů.

Podobně bizarně působí „usměvavé tváře“. Ze selfíček se sice směje nejen premiér a influenceři, nýbrž také náhodní uživatelé internetu, současně ale zjišťujeme, že nás ta naše středoevropská verze kapitalismu zřejmě jaksi tíží, soudě dle statistik diagnostikovaných depresí a sebevražednosti.

Víra, jež není slepá, je vírou zklamanou

„Člověčí víru“ jsem si nechal na konec. Co jiného než specifická víra totiž pohánělo moc, která uvedla Náměšť ve známost a jež si vymohla ukončení zločinného režimu KSČ, a na nějakou dobu snad dokonce podnítila představu, že Francis Fukuyama možná má pravdu, a že pádem železné opony opravdu dospíváme na jakýsi pohodový konec dějin?

Víra je nesmírně subtilní, a sametová obzvlášť. Češi se přes svou ateističnost nijak neliší od jiných národních společností, když si její udržování ritualizují mimo jiné připomínáním sedmnáctého listopadu 1989. Rituál ale nezaručuje udržení — a už vůbec to, že se obsah víry v alespoň přibližné podobě zachová.

↗

Krásný je vzduch, krásnější je moře. Co je nejkrásnější, co je nejkrásnější, usměvavé tváře. Foto Facebook AB

Není divu. Naděje spjaté se změnou společenského systému odumřely s problematickými devadesátými lety, kdy deziluzi ekonomickou (spjatou s privatizačními zlodějinami) a obecně lidskou (odvíjející se mimo jiné od výbuchu rasistického a neonacistického násilí) dovršila deziluze politická (tvořená hlavně opoziční smlouvou ve spojení s nekonečnými korupčními kauzami). V takových podmínkách by víra musela být slepá, aby člověk nepochyboval.

Vše dovršuje skutečnost, že zatímco dřívější předpovědi budoucnosti se týkaly spíše rozvoje a možných technologických pokroků, tak ty současné se většinově zaměřují na možnosti zkázy. Počínaje riziky imaginárními, jako je teorie střetu civilizací a představa o „islamizaci“ Evropy, a konče těmi až příliš reálnými v čele s klimatickou krizí.

Víra v to, že nemusí nastat obecná tragédie, je vázána buď na marketing (podle kterého ANO, bude líp), apatii či aktivismus. Ten jeví skrze anarchičnost a rovnostářství klimatických a autonomních hnutí rysy podobné těm, které popisoval Václav Havel ve své Moci bezmocných.

Moc bezmocných proti kapitalismu

Sametová revoluce rozbila vládnoucí struktury, ale rozhodně nenaplnila univerzální ideály, které do ní lidé vkládali. Není to její vina. Po žádné společenské transformaci nelze žádat vytvoření utopie. Jedno je ale na místě si nejpozději teď přiznat: nedosáhli jsme havlovského „života v pravdě“, ani obecné „svobody“, ani „vlády práva a lidskosti“. Pokroky, které lidé před třiceti lety vydobyli, jsou úctyhodné a zaslouží si náš nejhlubší vděk. Bylo by ale neupřímné tvrdit, že sametovou revolucí potřeba zásadního společenského posunu vymizela.

Problémem nejsou ani tak lidé u moci, jak naznačuje Milion chvilek (a zřejmě i Hutka), ale širší společenské struktury nastolující nespravedlnost, snažící se osekávat občanskou svobodu, případně pokoušející se navrátit mocenské uspořádání někam do autoritářské minulosti. Problémem je ekonomika, v níž těží nejužší menšina z ohromné většiny, oligarchizace a zneužívání slepých skvrn právního systému, rasismus, homofobie i autoritářské choutky státních složek.

Na temných stránkách dneška se přitom podílí i lidé, co přispěli k sametu. František „Čuňas“ Stárek si zaslouží plné uznání za disidentskou činnost v minulosti, nyní je však schopen obhajovat myšlenku „evropského Guantánama“. Skrze svůj střetem s minulým režimem se dožaduje legitimizace i katolický fundamentalista a konspirační teoretik Michal Semín.

Ideály Náměšti vyžadují další úsilí, jež by z nich učinilo politickou metodu. Jak by taková metoda mohla vypadat, nastínil před časem Josef Patočka v druhém dílu eseje o odpovědnosti kapitalismu za klimatickou krizi.

Kdo, když ne my?

Když se kolem sedmnáctého listopadu vydáme do ulic, ať už na některou z připomínkových akcí nebo manifestaci Milionu chvilek v Praze či regionech, mějme na paměti, že sametová revoluce napsala pouze jednu z kapitol dlouhodobého společenského vývoje. A k naší smůle nikoli nezvratnou. Protisametový étos autoritářů typu Zemana či Okamury je pouze jednou z věcí, na něž musíme reagovat. Stejně zásadní je vzdorovat hlasům, jež by nás rády zavedly před rok 1989, a pochopit a řešit příčiny, z nichž lidé podobné zjevy podporují. Nejsou jen „manipulovaní“, mohou k tomu mít i dobré důvody. 

Změnu nepřinese sebedojemnější projev ani další pojmenování údajného problému „bublin“, ale až skutečná politická práce. A té musí předcházet přiznání, že současné nastavení poměrů je chybné a že k němu potřebujeme alternativy. Konkrétní doporučení se nedávají snadno. U příležitosti volání po demisi Andreje Babiše je třeba uvědomit si, že jeho politické hnutí zrodila nehoráznost „tradiční“ politiky a korupce politických kruhů napojených na byznys. A především uznat, že to vše se musí změnit, aby oligarchové ostrouhali.

Ideály Náměšti jsou roztříštěné. Dnes už se nelze tak hravě vztahovat k obecným tezím a tisíckrát zneužitým hodnotám. Dozrál naopak čas ke konkrétnímu pojmenování zhůvěřilostí, jež způsobili ti, kteří si výdobytky sametové revoluce přizpůsobili svému křivému obrazu. Pokud totiž dopustíme, aby si interpretaci sametu přivlastnili ideologové bezuzdného volného trhu typu Václava Klause, bude jádro sametu v podobě obecné lidskosti a občanských práv ztraceno.

Navažme na to nejlepší, co lidé v roce 1989 žádali. Vyjdeme-li z obecného morálního rámce „Náměšti“, uvidíme, že je tu pro nás práce stále více než dost. Změna k lepšímu vyžaduje námahu a může se dlouho jevit jako nevděčná. Přesto není možné na ni rezignovat. Ostatně Hutka má pravdu, když zpívá „Co je nejpevnější, co je nejpevnější, ta člověčí víra“…