Nikdy neříkej, že nic nemáš. Vždycky je něco, o co se dá rozdělit

Zuzana Válková

Jsem bílá, mám práci, mému dítěti nic nechybí. Ona je Romka, samoživitelka, a její adoptovaný syn je často nemocný. Přesto se ona stará o nás.

Je to jeden z prvních opravdu chladných podzimních dní, který se počátkem listopadu ohlašuje falešně sebejistým sluncem na hluboce modrém nebi. „Jaká je kosa, to se pozná, až když je člověk venku bez šance na návrat domů,” řeknu, obrátím oči v sloup a ukážu na své boty: látkové baleríny, v nichž jsem měla v úmyslu vydržet ještě o den dva déle.

„Jakou máš velikost?” ptá se mě Věra, matka drobného šestiletého chlapce, který se ve sprintu po úzkém betonovém chodníku v nejzazším cípu pražského Karlína střídá s mým stejně starým synem. „Přinesu ti svoje zimní boty, mám několikery. Jsou na podpatku, já už nemůžu na nohy, ale ty v nich budeš za princeznu,” řekne Věra, okřikne kluky řítící se k silnici a já se snažím skrýt překvapení z nabídky, kterou právě vyslovila.

Vidíme se podruhé v životě. Věra sotva zná mé jméno; mé příjmení, myslím, nezná vůbec. Člověk nemusí být zrovna válečný veterán, aby na něj dolehla symbolika pojící se k daru, o nějž se tu jedná. Boty byly po valnou část 20. století luxusem i majetkem hodným dědění, jindy zase nedostatkovým zbožím. Jistě, časy se mění, kecky i válenky má dnes v našem koutu světa každý, ale přesto.

Zatímco obcházíme karlínský hotel Olympik, pestrobarevný symbol turismu, s nímž do Prahy proudí východoněmečtí důchodci i postsovětští milovníci teplákových souprav, měním se vedle Věry v mile zmatenou gádžovku.

Pocit jisté nepraktičnosti mě při dalších setkáních se ženou, jíž dávám jiné jméno a příjmení se vyhnu zcela, aby ji nedohnala některá z bolestných kapitol z její minulosti, už neopouští. Padesátiletá matka čtyř dětí, z nichž nejmladšího „Toníka” adoptovala jako novorozeně závislé na drogách, je totiž rozhodnutá pečovat i o mě.

Nový svět vedle ještě novějšího světa

„Pán se asi trochu diví, co tu dělám,” říká Věra, když spolu ve čtvrtek 12. prosince dopoledne usedáme v bistru o dvou stolech na benzince ztracené na okraji Libně. Děti jsou ve školce, nemáme v úmyslu se kdovíjak zdržet, ale chceme si chvíli povídat. Bude to vlastně poprvé, ačkoliv já i můj syn jsme už od Věry dostali vánoční dárky. On sadu autíček, já obálku s obsahem, který mi vyrazil dech.

Místo, kam mě zavedla, je od luxusních novostaveb a kancelářských budov, jimiž se čtvrť pozvedá na kosmopolitní úroveň, vzdálená nejvýš tři sta metrů. Přesto je to tu jiné, cizí, a v té cizotě známé. Zorientuje se tu každý, kdo ví, jak to funguje v okolí autobazarů s vybledlými fáborky a prorezlými vývěsními štíty, kolem nichž vysokou rychlostí projíždějí kamiony a obstarožní passaty.

Provozní benzinky je po našem příchodu obezřetný, ale brzy nám začne věnovat pozornost hodnou kavárny Imperial. Vyleští kvůli nám sklenice na vodu. Je to naposledy, kdy se letmo a skrze pohled někoho třetího dotkneme skutečnosti, že Věra je Romka. A že to, že s ní u stolu sedím já, žena středního věku bílá jako voskovice, a nejspíš snadno rozeznatelná střední třída — červená rtěnka, červený kabát — má na okolí jistý vliv.

„Můžu vás pěkně poprosit ještě o dva cukry?” ptá se provozního Věra, hodí si přes rameno dlouhý cop a já přemýšlím, kolik lidí, kteří denně stanicí projedou, tu o něco „pěkně prosí”. Vnímavější typ chápe, oč jde: když někam nezapadáš a víš o tom, musíš vyvinout dvojnásobné úsilí, aby ses dobral srovnatelného výsledku jako ostatní.

První hodina Věřina vyprávění, jehož brutální předehru jsme si odbyly už za chůze, se neobejde bez pláče. Není vyloučeno, že část jejího příběhu odposlechne i provozní; z ničeho nic se nám na stole objeví koláč, který jsme si neobjednaly.

Věra pochází z vesnice na jižní Moravě z rodiny o třech sourozencích. Je obětí sexuálního násilí, které na ní od dvanácti do sedmnácti let páchal vlastní otec. Matka jí to nikdy neuvěřila.

„V sedmnácti jsem si nechala udělat dítě, abych z té prokleté rodiny vypadla,” říká žena, v jejímž životě jeden druh násilí obratem nahradil jiný. Věřin manžel, podnikatel, ji podváděl a když si stěžovala, bil ji. Později už k bití záminky nepotřeboval.

„Jednoho dne za mnou přišel kamarád a když si vyslechl, co se děje, z ničeho nic mi dal obrovskou facku. ‚Proč mě mlátíš?' ptala jsem se ho, zděšená, že budu dostávat nakládačku ještě od někoho jiného. ‚Facku jsi dostala, aby ses probrala, protože takhle nemůžeš žít. Aby ti došlo, co děláš dětem, když tu zůstáváš,' řekl mi a ještě ten den mě odvedl na policii,” vzpomíná Věra na část příběhu, kde obecenstvo přinejmenším doufá, že se události začnou obracet k lepšímu.

Ve Věřině životě se však mělo všechno fatálně zhoršit. Po útěku od muže, který ji dal hledat a čas od času ji také našel, se se svými čtyřmi dětmi ocitla na ulici. Pomoc, která se jí nabízela ze strany známých nebo úřadů, byla často podmíněna nepřijatelnými oběťmi: Věra se měla vzdát dětí a svěřit je do péče státu. Jednou to dokonce na tři měsíce udělala. „Málem jsem zešílela. Chtěla jsem skočit z mostu.”

Během několika následujících let s dětmi zažila situace, jejichž líčení je pro posluchače, který právě opustil svět vánočního cukroví a lesních skřítků obývajících mateřské školy, únosné jen těžko. Aby děti uživila, stala se načas prostitutkou. Děti to o mámě věděly.

Jednou, když jí nevyšly peníze na jízdenku do rodné vsi, s nimi absolvovala mnohakilometrový pochod z Brna až do domu jejich babičky, Věřiny matky, která je stejně nakonec nepustila přes práh. Byl leden a jednomu z dětí omrzly prsty na nohou. Strávila s nimi čtyři měsíce bez střechy nad hlavou, které všichni přečkali ve zdraví jen díky útočišti v parovodu v jedné z obcí u Prahy.

„V parovodu je teplo. Bezdomovec, který nás na místo zavedl, mě naučil, jak sehnat jídlo i vodu na praní, poradil mi, jak vydělat peníze a někdy mi děcka pohlídal,” říká Věra. „Byl to můj kamarád. Když jsme se dostali z ulice, vzala jsem si ho. Ale za tři roky mi umřel.”

Věřin zájem o osudy lidí žijících na ulici trvá dodnes. Chodí pomáhat do útulků a co sama nepotřebuje, rozdá potřebnějším. Jednu dobu firmám doporučovala zaměstnance z řad lidí bez domova, u nichž bylo pravděpodobné, že jim šance v podobě zaplaceného bydlení pomůže vyjít z pasti, z níž se bez podobné pomoci dostanou jen lidé s mimořádně silnou motivací.

O nejstrašnější životní ráně, kterou zažila, však nedokážeme mluvit déle než několik vteřin. „Můj nejstarší syn. Můj chlapec. Zabil se mi, protože neunesl, jak jsme žili. Dával mi za to vinu, protože jsem opustila manžela.”

V zemi sumců a stromů pokácených bobrem

Čtyři kávy a láhev vody jsou jen slabým digestivem k tomu, co nad nimi zaznělo, ale Věra se hrne k placení. Vyjasníme si, kdo bude v této věci poslouchat koho, a sbíráme tašky s věcmi, které je třeba odnést k Věře domů. Před benzinkou si zapálíme. Začíná sněžit.

„Miluju sníh. Miluju, jak je čistý a sladký,” říká Věra a já jí nabízím, že s ohledem na náklad by bylo dobré podělit se o rukavice — bez úspěchu. Věra nemá ani šálu. Zima jí však prý není. Věřím jí, že je na ni zvyklá. Bydlí v domě, kde se topí dřevem.

Ještě nevím, jak ten dům vypadá, ale snažím se nemyslet na to, že Věra v noci vstává, aby přiložila do kamen. Aby Toník nepromrzl. Dům, který si pronajímá od jistého státního úřadu za protislužbu v podobě hlídání objektu a pozemků se skládkami suti a stavebních materiálů, sice má zavedenou elektřinu, ovšem v podnikatelském tarifu. „Teď platím za služby měsíčně osm tisíc. Sirotčí a vdovský důchod, který s Tondou bereme, dohromady dělá šest tisíc. Přímotop bych neutáhla.”

„Máš exekuce?” ptám se v očekávání kladné odpovědi a Věra přikývne. Osobní bankrot? Věra zavrtí hlavou, že prý neví, jestli se jí týká. Peníze na živobytí pro sebe a syna vydělává načerno, protože kdyby jí chodily peníze na účet, přijde o ně. Odvádí hrubé manuální práce, vykládá suť z kamionů. Uklízí na lodích. Donedávna chodila uklízet i do jedné pražské kavárny, vypadalo to jako šolich, který by dobře skloubila s péčí o syna, ale dva týdny po nástupu Toník onemocněl a zůstal ležet celý měsíc. Věra o práci přišla.

„Majitelku chápu, nemohla na mě čekat,” říká a dodává, že i kdyby ji někde chtěli zaměstnat, nejspíš neprojde vstupní lékařskou prohlídkou — po těžkém infarktu, který prodělala, má v kartě diagnózu, jejíž přesné znění si sice nevybavuje, ale fyzicky namáhavé práce se s ní neslučují.

Na otázku, jak během listopadu, kdy její syn ležel s angínou, vydělávala na živobytí, odpoví: „Samozřejmě nijak. Nebylo, kdo by mi Tondu pohlídal. Výjimečně jsem ho dala na chvíli do postele k dědovi. Ten leží s rakovinou. O toho se starám taky.”

Když se s Věrou blížíme k Libeňskému ostrovu, míjíme parcely, na nichž se rozrůstá komplex luxusních bytů a kanceláří. „Tady bych si, Zuzanko, nekoupila ani tužku,” směje se Věra a vede mě směrem, jímž by mě nikdy nenapadlo se vydat, ačkoliv mám tuhle část Prahy dvacet minut od domu.

„Žiju tady dvaadvacet let a zažila jsem tu dvoje povodně. Kdo tu utratí deset milionů za byt, nemá to v hlavě v pořádku,” vysvětluje, zatímco míjíme první autobazar. Přidává šťavnaté historky o světských, jimž bazar patří. Nabízí mi náměty na reportáž, já ji žádám, aby hlavně nikomu nic nevykládala a neriskovala potíže.

Vzdálenost, již během dopoledne urazíme, můj mobil změří na 4,7 kilometru. Chlapec, který se podrobuje hormonální léčbě a během posledních čtyř měsíců vyrostl o 12 centimetrů, denně kvůli docházce do školky ujde kolem deseti kilometrů po prašné cestě, po níž v pravidelných intervalech projíždějí kamiony i osobní auta. Věra nachodí dvojnásobek, pokud navíc neobráží i pozemky, které má na starosti.

„Ve školce se na nás občas mračí, že chodíme špinaví, ale já holt neputuju z bytu rovnou do tramvaje,” směje se Věra. Mává řidičům projíždějících kamionů, všechny zná jménem. Kyne chlapiskům zaměstnaným ve firmách za zrezlými ploty a čas od času vezme za kliku, aby mi ukázala, co se za nimi skrývá.

„Takhle se vyrábí antuka, Zuzanko, a tady si chlapi postavili posilovnu, dobré, že?“ V jeden okamžik sotva uskočíme před bagrem. Uděláme krok k říčnímu břehu a Věra ukáže do hnědé hloubky: „Tady přes zimu spávají sumci, s malým se na ně chodíme dívat. A pak mě zavede ke stromu okousanému bobrem.“

Pod vším, co jsem se toho dne dozvěděla, je nejpalčivější vědomí, jak těžké je Věře pomoci. Ne, že by si o jakoukoliv pomoc řekla. Její nutkavá potřeba zachraňovat okolí ji dovedla k úlevě od bolesti i životnímu štěstí: k Toníkovi. Miminu, které se narodilo matce závislé na tvrdých drogách a Věra s ním přežila detox, během nějž novorozenec trpěl křečemi, bolestmi a lékaři mu věštili, že bude těžce postižený. Toník, kterého znám dnes, je chytrý, milý a rád se předvádí. Jen je strašně často nemocný.

„Tonda je moje životní láska. Udělala bych pro něj všechno. Poprvé v životě mám dítě a můžu se o něj starat tak, jak to předtím nešlo,” říká Věra. Táž nutkavá potřeba zachraňovat ji však přivedla do situace, kvůli níž může ji samu těžko „zachránit” někdo jiný. Ve dvoupatrové budově, v níž našla domov a která se poněkud vzpouzí popisu — na pohled jde o soustavu podivně propojených, prorezlých unimobuněk s komínem z roury, kterou tam instalovala Věra — s nimi žije přibližně dvacet koček. Tři desítky psů. Čtyřicet papoušků.

Věra totiž zachraňuje, koho může. „Kompenzuju si tím všechny strašné věci, které jsem zažila. Lidi si ťukají na čelo, vím, ale je mi to jedno. O všechna zvířata je dobře postaráno. Kočky jsou kastrované. Psi jsou skvěle živení. Pravidelně ke mně chodí veterinář. A já je nikdy neopustím.”

„Co by sis v životě nejvíc přála, Věrko?” ptám se nové kamarádky, když dojde na výjimečnou pauzu v proudu řeči. Věra naši cestu pojímá jako okružní výlet po svém světě, chce mi ukázat, jak žije, s kým, koho má ráda. Její odpověď na mou otázku je rychlá a prostá. Věra chce bydlet ve svém, nevadila by jí „barabizna na spadnutí” za Prahou, kdyby se tam vešla s Toníkem a zvířaty. A nemusela se bát, že o střechu nad hlavou zase přijdou.

„Dokážu vydělat veliké peníze, umím hrozně moc pracovat,” ubezpečuje mě, jako kdybych ji mínila kádrovat. Nic takového nemám v úmyslu. Jediné, čeho bych dosáhla vrtáním se v jejích záležitostech, by byly potíže s úřady, jichž Věra nemá zrovna málo, anebo hůř: přivedla bych k ní někoho, koho se léta těžce zbavovala.

Když dojdeme k jejímu příbytku, ukáže se, že zbývá čas právě tak na to, aby nakrmila zvířata, zatopila a pomalu se vydala nazpět pro Tondu, kterého ze školky vyzvedává každý den po obědě. Malý to tam nemá lehké. Nejen proto, že není bílý; Tonda je citlivý. Lídři školkovských gangů mají raději jiné typy.

„Příští týden si udělej čas, ano?” připomíná mi Věra a vleče za sebou veřeje prorezlé brány, aby jí neutekly kočky. Slibuju, že jí zavolám. Koneckonců, Věra mi dala k Vánocům dárek. Obálku, kterou nechala ve školce, ve skříňce mého syna. Doma jsem zjistila, že se se mnou rozdělila o poukázku na thajskou masáž, kterou dostala od dcery.

„No řekni, kdy sis naposledy odpočala?” mává mi na rozloučenou.

    Diskuse (0 příspěvků)