Od 19. ledna 2018 pražský Libeňský most slouží pouze pěším a cyklistům. Nesmí po něm jezdit tramvaje ani auta. Ostatně únosnost mostu je omezena už řadu let, zejména pro auta. Tramvaje po něm musely jezdit sníženou rychlostí, ledva se ploužily.

Nyní se hledá viník tohoto stavu, kdy, jak podotýká starosta Prahy 8 Roman Petrus: „Dopravně tolik zkoušená Praha 8 dostává další ránu.“ „Most je symbolem toho, že se město neumí o věci starat,“ říká Jan Čižinský, starosta Prahy 7. Petr Dolínek, náměstek pražské primátorky pro dopravu, sport a volný čas, oponuje: „Všichni, kdo opravu mostu blokovali, by si teď měli sáhnout do svědomí. Oprava Libeňského mostu byla připravena už v roce 2015. kdyby nedošlo k blokování, mohl být most už dnes opraven.“ V Dolínkově pojetí však slovo oprava značí něco jiného, mnohem radikálnějšího.

O osudu mostu Zastupitelstvo Hlavního města Prahy přímo rozhodlo až loni v únoru, kdy (konečně!) schválilo, že most má být opraven. Což můžeme považovat za vítězství zdravého rozumu, jak se říká. Až do té doby se zhruba třicet let prosazoval záměr most zbourat a postavit nový, širší. Proti tomuto grandióznímu plánu, který počítal i s rozšířením (tedy částečným vybouráním) Dělnické ulice (na holešovické straně), se postavili mnozí odborníci i podstatná část veřejnosti, protože most měl být součástí komunikačního průtahu pro tranzitní a další dopravu, deroucí se Prahou na sever. V té době Libeňský most v havarijním stavu nebyl.

Z tohoto plánu naštěstí sešlo, ale jisté vlivné komerční a politické kruhy se rozhodly, že Libeňský most tzv. nepustí. Že když tedy nebudou bourat Dělnickou a budovat estakády na libeňské straně za stovky milionů, tak si tedy aspoň střihnou nový Libeňský most. Důvod pro to tehdy byl sice malý, ale když si počkaly třicet let a dostatečně zajistily neúdržbu mostu, ten se vskutku dostal do havarijního stavu; takže zbourání a stavba mostu nového byly takříkajíc na dosah ruky. Jenže ten plán jim zastupitelstvo loni v únoru na poslední chvíli zhatilo.

Pochopitelně že se nevzdávají ani teď, a ačkoli je to cynické, využili smutné okolnosti zřícené trojské lávky, aby Libeňský most byl raději vůbec uzavřen, protože co když se rovněž chystá zřítit. Tomu náhlému uzavření se podivil i odborník z příslušného výzkumného ústavu na mosty, starší pán (jméno jsem si nezapamatoval), v jedné televizní debatě na téma „pražské havarijní mosty“.

Lidi vč. odborníků, kteří třicet let jsou proti zbourání Libeňského mostu a usilují o jeho opravu a záchranu, náměstek primátorky Petr Dolínek považuje za aktivisty a viníky současného stavu: „Nesmyslné průtahy a blokování ze strany aktivistů, ale třeba i starosty Prahy 7 Jana Čižinského, způsobily, že se Libeňský most dostal do havarijního stavu a neunese vozidla těžší pěti tun.“ Magistrát se nyní odvolává také na to, že most opravovat vlastně nemůže, dokud ministerstvo kultury nerozhodne o jeho případné památkové ochraně. O to se však usiluje přinejmenším dvacet let!

Z onoho publicistického televizního pořadu o pražských havarijních mostech jsme se také dozvěděli, že Libeňský most neprošel žádnou větší opravou od doby svého vzniku, tedy od roku 1928. Jak vidno, jde vskutku o unikátní stavitelské dílo nejen z hlediska jeho architektury a konstrukce, ale také z hlediska kvality.

Toto pozoruhodné dílo architekta Janáka a inženýra Mencla bývá označováno jako kubistické — údajně jde o jediný kubistický most v Evropě. Vyskytl se také názor, že architekturu mostu lze vřadit do historie „brutalismu“, což je ovšem sloh a styl, který vznikl na západě mnohem později. Janák by byl průkopníkem.

Podle mého pozorování libeňského mostu od mých zhruba deseti let šlo Pavlu Janákovi o něco jiného. Architektonický výraz mostu měl souznít s industriálním prostředím tehdejší Libně a tvrdé rysy mostu měly vytvářet až dramatický kontrast s měkkostí a venkovskou podobou vltavských břehů, které se pozvolna svírají do civilizací téměř nedotčeného skalnatého údolí jak z obrazů malíře Antonína Chittussiho. Most působil jako hradba mezi městem a venkovem, mezi průmyslem a přírodou. Před mostem, směrem od centra, dýmaly komíny a supěly parní stroje a bušily buchary, za mostem břehy lemovaly olše, vrby a topoly a ve stínu starých lip a kaštanů se kryly zahradní restaurace pro nedělní výletníky.

A o toto architektu Janákovi šlo; bude-li jeho most mít výraz více kubistický či brutální vůbec neřešil. A zejména z tohoto hlediska je most tak originální! Měli jsme se o něj starat bez ohledu na to, zda bude, či nebude prohlášen za kulturní památku. V tom tkví, Petře Dolínku, ta vina a to pochybení, nikoli v aktivistech a starostovi Prahy 7 Janu Čižinském.

Po letech jsem pochopil, že cokoli se označí za aktivistické, je ve skutečnosti povětšině bezmocné a odsouzeno k neúspěchu. A zároveň ale „aktivisté“ jsou strůjci všeho zla! A v případě Libeňského mostu aktivisté nyní budou moci za to, že most bude nejprve čtyři roky provizorně podepřen, další asi tři roky se bude bourat a dalších pět nebo šest let stavět nový.

V létě 2017 jsem se byl na LIbeňský most podívat, to už bylo po usnesení zastupitelstva pražského magistrátu o jeho opravě, a zastihl dělníky, kteří do základů pilířů vrtali sondy, pěkně díru vedle díry, aby se, jak mně dělníci ani nerozmlouvali, prokázal co nejhorší stav mostu. Dírami mu ještě podlamovaly zdraví. Aby se neúnosnými kromě mostovky staly také pilíře a záchrana původního mostu byla i přes usnesení zastupitelů neproveditelná.

Možná tento můj text obnáší mnoho dohadů a může být hodnocen jako poněkud nekorektní. To je možné. Bohužel si ale jiným způsobem neumím vysvětlit to, co se stane, viz výše: ...že Libeňský most bude nejprve čtyři roky provizorně podepřen, další asi tři roky se bude bourat… Kéž bych se takto nekorektně mýlil.