Historie plavby na Labi a Vltavě sahá až do začátku 11. století, kdy se po vodě dopravovaly vosk, sůl a med. Ve třináctém století připlouvalo do Prahy také ovoce, obilí a víno. K největšímu rozvoji říční plavby došlo až s vynálezem parního stroje, který nahradil úmornou lidskou práci u vesel a koníčkování proti proudu pomocí koní nebo volů, kteří vlekli lodě po způsobu burlaků na Volze.

Ke splavnění Vltavy a Labe jako vodní cesty pro dopravu uhlí, písku, kamene a stavebního dříví došlo ještě za Rakouska-Uherska, na přelomu 19. a 20. století, a během prvního desetiletí. Tehdy byly na Vltavě i Labi zvýšeny jezy a vybudovány plavební komory. Zasloužil se o to úspěšný průmyslník, velkopodnikatel, ale také sběratel a znalec umění Vojtěch Lanna; žil v letech 1836 až 1909.

Díky němu se Vltava a Labe zregulovaly, vznikly u nich originální pobřežní stavby a také byl vyhlouben téměř jedenáctikilometrový takzvaný laterální plavební kanál, začínající u Vraňan a končící v Hoříně u Mělníka. Nejúchvatnější stavbou je plavební komora na konci kanálu v Hoříně proti mělnickému zámku. Tmavá žula v důkladném kyklopském zdivu odolává vodnímu živlu i povětrnosti. Tato technická památka slouží lodím podnes.

Jako malý jsem rád sledoval plavbu nákladních lodí plavebním kanálem v Praze podél Trojského ostrova. Během odpoledne tu proplulo několik parních remorkérů, které pod mostem sklápěly komín. Vlekly i dva nákladní čluny. Později je vystřídaly dieselové remorkéry, které sunuly nákladní prám před sebou. Od roku 1977 se po Labi dopravovalo také uhlí pro elektrárnu ve Chvaleticích, ročně až čtyři miliony tun. V roce 1996 ale doprava uhlí po vodě skončila, vozí se po železnici.

Za krásného počasí vyplouváme s bratrem motorovou lodí délky sedm metrů z přístavu v Radotíně. Loď se jmenuje Vlaštovka, je z roku 1958 a máme ji půjčenu. Bratr má k tomu příslušné kapitánské zkoušky, zručně otáčí kormidlem tak, abychom podle předpisu pluli uprostřed vodního toku. Překonáváme modřanský jez a vplouváme do Prahy. Plujeme asi osmikilometrovou rychlostí.

Pod Palackého mostem zdravíme Františka Palackého, pod dalším mostem Jiráska, pak císaře Karla, potom Josefa Mánesa, následuje Svatopluk Čech, jak se nyní jmenuje bývalý Švermův most, jsme zapomněli, nakonec zdravíme i mecenáše Hlávku a nezapomínáme na starého Negrelliho. Brutální most libeňský nazýváme Janákovým.

Praha je za námi, od Sedlece je Vltava sevřena mezi skalami. Se třemi lodičkami, podobnými té naší, jsme za Prahou po celý den na řece téměř sami. Pouze jednou nás míjí remorkér s pískem. Druhého dne jsme už na Labi, plavíme se proti proudu do Brandýsa. Labské břehy jsou upravenější než vltavské a lemují je stulíky, protože Labe je asi čistší. Velkou loď ale nepotkáváme ani jednu! Míjíme různé zátoky, některé slouží jako hřbitovy nákladních lodí. Opuštěné přístavy a v nich zmrtvělé jeřáby.

A člověka musí napadnout, že opravdu není nesmyslnějšího projektu než kanál Dunaj — Odra — Labe. No k čemu by nám byl?