Miluji střední Povltaví, toto kopcovité a v minulých časech nepříliš osídlené území, kde se českým žulovým masivem malebně prořezává Vltava. Popsat pruh podél této hlavní české řeky od Hluboké až po Štěchovice a navazující na Posázaví a Podbrdsko by bylo na celou knihu. Proto jsem zvolil ochutnávku úseku asi 40 kilometrů od Prahy, mezi obcemi Cholín a Živohošť. Kaňonovité údolí meandrující Vltavy je tam dnes vzduté slapskou přehradou, která za cenu zatopení řady krásných přírodních partií dělá z tohoto místa ráj vodních sportů.

Kdo někdy jel po řece, ten ví, co je to říční kilometráž. Měřeno od ústí Vltavy na 111 kilometru této vodní cesty lze na levém břehu spatřit pásmo Psích hor. Jde o hornatý útvar asi sedm kilometrů od města Nový Knín, mezi obcemi Smilovicemi, Čelina, Prostřední Lhota a Sejcká Lhota. Lokalita navazuje na historické zlatonosné pásmo (královské hornické město Knín získalo svůj statut za Jana Lucemburského) — a ložiska zlatonosné rudy se tu nacházejí dodnes. Ve starověku se zde zlato jen rýžovalo, ve středověku se přešlo k hlubinnému hornictví. O těžbě v pásmu Psích hor lze nalézt písemné zprávy až z počátku patnáctého století v starých horních knihách knínských. Konkrétně v okolí Mokrska ale potvrzují báňskou činnost archeologické nálezy už ze století třináctého. Jako kluk jsem si hrával v luhu napravo od údolí Sejckého potoka pří cestě k Vltavě, kde byly ještě zřetelné zbytky deponií hlušiny.

Na sever od 107. kilometru míjíme místa, kde je pod vodou přehrady při pravém břehu skryt někdejší Sejcký ostrov (vodáci projíždějící po staré řece ho měli tak trochu za kultovní místo a říkávali mu „tajemňák“). Krásné partie vltavského údolí sem vždy přiváděly lidi k táboření. Právě v těchto místech bývala také loučka, na které počátkem července válečného roku 1915 po prvé v naší historii stanovala děvčata s holešovického lycea, šlo o první dívčí skautský oddíl Sasanky. Tak aspoň vypráví jejich nedávno tiskem vydaná kronika. A nepřekvapí, že právě v těchto místech můžete na toulkách krajinou potkat vyznavače woodcraftu a přírodní filosofie E. T. Setona.

Na stejném místě na pravém břehu nahoře v sedle mezi kopci Červinka a Doubí se nacházelo poměrně masivní keltské oppidum Hrazany (archeologický výzkum ČSAV zde probíhal v letech 1951—1963, postaveno bylo někdy kolem roku 150 před Kristem). Provinční význam oppida byl překročen jeho umístěním na významné obchodní stezce. Nejspíš zdejší Keltové také rýžovali zlato a přes konflikty s Germány sídliště vyznavačů bohyně Eopny vydrželo až někdy do roku 20 před Kristem. Tato strážní pevnost byla podle charakteru nálezů zřejmě před dvěma tisíci let opuštěna poklidně, takže o příčinách se můžeme jenom dohadovat. Kdo si potrpí na druidskou mystiku, tomu místo nabízí řadu inspirativních zákoutí.

Za 105. kilometrem přitéká zprava do Vltavy říčka Mastník napájená vodami ze Sedlčanska. Najdeme tu pár zajímavých středověkých reliktů na rod rytířů Břekovců. Nad ostrohem nad Vltavou lze ještě dnes nalézt zbytky jejich rodového sídla, pevnosti Ostromeč ze čtrnáctého století. Hrad střežil tuto důležitou vodní cestu z jihu do Prahy. Posádka mohla bránit plavbě po Vltavě, zadržovat zejména dodávky dřeva a soli a komplikovat tak zásobování Prahy. Za krále Václava IV. zpočátku sympatizovali s husitským hnutím, jejich zájmy se však s radikály rozešly. Jejich Ostromeč pak na léta 1424—1435 obsadili táborité, kteří se vzdali až vojsku zemské hotovosti pod velením Hynce Ptáčka z Pirkštejna.

Břekovcové samotní přešli na stranu umírněných utrakvistů a svůj vrchol zažili za Jiřího z Poděbrad. Dobytý Ostromeč už jim nebyl vrácen, na dalších 40 let ho získali pánové ze Šternberka. Břekovcové si tedy dobudovali sídlo o pár kilometrů dál proti proudu Mastníku. Tam na úzkém skalnatém hřebenu s názvem Kozí hřbet stál gotický hrádek, který získal rod Břekovců už v roce 1392. Sem přesídlil po dobu husitských válek a v časech válek odbojné panské zelenohorské jednoty. Ke Kozímu hrádku získal rod věrný králi Jiřímu z Poděbrad ještě nedaleký dvůr Suchdol, hrady Kámen a Hořepník.

Soused rytířů Břekovců, odbojný velmož Zdeněk ze Šternberka, napadl v roce 1468 také Kozí hřbet a zle ho poškodil. Plavba po Vltavě v těchto místech byla tehdy pro loupeživé přepady opravdu nejistá. Svůj sídelní význam pak pro rod Břekovců nakonec ztratil i hrádek Kozí hřbet. Břekovcové, původně z Ostromeče, jsou ještě v roce 1508 jmenováni sídlem na nedaleké tvrzi Červeném Hrádku u Sedlčan, ale postupně se z dějin vytrácí. Takový je jen jeden z mnoha středověkých příběhů z tohoto krásného a tehdy i divokého kraje.

Zklamán nebude ani ten, kdo dává místo vodních sportů či pátraní po stopách naší historie přednost procházce přírodou. Uvidět zde můžete třeba mozaiku vzácných skalních typů rostlin. Na pravém břehu národní přírod ní rezervace Drbákov-Albertovy skály, na levém zase rezervace Vymyšlenská pěšina. Fauna je tu také pestrá — od ledňáčka a výra přes kuny po užovku či štíra. Vltavské údolí přitahuje nejen rekreanty, ale i historiky, geology, biology či lesníky. Stojí určitě za zájem a za zachování příštím generacím.