Že mám vybrat jenom jedno místo? No dobrá.

Půlka pracovního týdne, tedy středa. To je tak akorát čas začít burcovat kamarády, freneticky rozesílat sms zprávy přibližně tohoto znění: „Co víkend? Ádr?“ Při vyťukávání písmenek na telefonu nevědomky nadzvednu dvakrát za sebou významně obočí nebo uličnicky, případně spiklenecky zamrkám — alespoň tedy myslím, že tak nějak při tom vypadám. My kluci a holky, co jezdíme do Ádru, totiž víme…

Vlastně jsem už dávno ztratila představu o tom, jakým způsobem o svém volném čase smýšlejí nehorolezci. My totiž chceme mimo pracovní dobu za každou cenu do hor nebo skal. A mezi těmi všemi, po nichž se lze sápat vzhůru, pro mě Adršpach zaujímá speciální místo.

Národní přírodní rezervace Adršpašsko-teplické skály leží v severo-východních Čechách, něco přes dvacet kilometrů od města Náchod. Z Náchoda směrem do Adršpachu projedete mimo jiné Policí nad Metují, kde mají muzeum stavebnice Merkur, Jiráskovým Hronovem a Teplicemi nad Metují, odkud se vstupuje do Teplických skal.

Adršpašsko-teplické skály jsou skalní město se stovkami nebo spíš tisícovkami roztodivně tvarovaných pískovcových věží. Mnohé z nich si vysloužily pojmenování podle toho, čemu se podobají: například Milenci, Starosta a Starostová, Cukrovarský komín, Krakonošova lenoška, Džbán, Čertův most, Sloní náměstí, Indián.

Turisté se mezi nimi mohou procházet po značené trase, při spojení Adršpašských a Teplických skal dokonce vznikne moc pěkná celodenní tůra, vhodná i pro horké letní dny. Na sobě těsně namačkané věže zaručují stín i chlad — někde až nečekaný. V uzoučké soutěsce známé jako Sibiř v Teplických skalách zůstává sníh do pozdního jara nebo i do začátku léta a během horkého dne zde může být klidně jenom deset stupňů.

Stín a vlhkost u pat skalních věží znamenají, že zde najdeme rostliny typické spíš pro vyšší nadmořské výšky.

Copak je to za vandráka?

V tomto duchu by mohlo mé vyprávění pokračovat. Dostali bychom se ke zdejší ptačí oblasti, čápům černým, krkavcům a poštolkám; a také ke klasickému konstatování, že skalní město je labyrint, že je to celé spektakulární nádhera a že se zde natočilo několik pohádek.

Jenomže pro mě Ádr znamená mnohem víc. Je to domácí půda jedné z — troufnu si říct — nejsvodnějších a nejsvobodomyslnějších subkultur, nebo-li kmenů, která u nás vznikly. Říkají si pískaři. A k těm já se hlásím.

Tradice pískovcového lezení sahá do dob mezi světovými válkami. Adršpach přitahoval saské lezce, k těm se postupně přidávali čeští. Během let přibývaly prvovýstupy na nové a nové věže.

Šedesátá a sedmdesátá léta zplodila silnou, svéráznou a odvážnou generaci lezců, kteří začali vytvářet mimořádně obtížné prvovýstupy. Nadělali jich stovky. Někteří přitom „škodí“ dál: zejména legendární Stanislav Cikán Lukavský nebo Petr Mocek. Vždyť to jsou dědci, mohl by si někdo říct. Ale co dovedou, je neskutečné.

Horolezectví bylo pro většinu lidí vždy cestou, jak unikat všední realitě — jedno jestli komunistické nebo té dnešní. Vždy je před čím utíkat a z čeho si „čistit hlavu“. Ádr měl v každém období svoje figurky, které zde přežívaly několik měsíců v roce skromným až bezdomoveckým způsobem života. Hlavně, že byli venku a mohli lézt.

Roky, které uběhly od meziválečného období, přitom na pískařích až tak moc nezměnily. Stále je to tak trochu uzavřený kruh podivínů, považujících za ctnost lézt špatně odjištěné, nebezpečné cesty a dodržovat (až na výjimky) několik přísných tradičních pravidel.

Prakticky nic se nezměnilo ani na zdejší „módě“. Zatímco „normálním“ lezcům nabízejí katalogy outdoorových obchodů vymazlené funkční oblečky reagující na poslední trendy, takže některé skalní oblasti navozují dojem závodů ve stylovosti, pískaři v Ádru mnohem více připomínají ošuntělé bratry a sestry Kurta Cobaina.

O drsný pískovcový povrch — zvláště, když se soukáte nahoru komíny a spárami — se stejně všechno, i kůže, rychle ničí, proto v šatníku pískařů dominují stará trika s dlouhými rukávy a staré kalhoty z odolného materiálu (manžestráky, tepláky, džíny, řeznické nebo doktorské kalhoty). To vše opatřeno dírami a záplatami. Specialitou jsou kostkované flanelové košile — identifikaci s hipstery za tím ovšem nehledejte.

Vybrané ukázky autentické pískovcové „módy“: zde, zde, zde, zde nebo zde a zde. Nenechte si je ujít.

Prosím, buďte na ně hodní

Vydáte-li se na výlet do Adršpašských skal, je velmi pravděpodobné, že pískaře zahlédnete. Dost možná v dálce na vršku některé z věží. Vysadíte-li své děti na ramena a budete-li jim společně mávat, jistě vám odpoví. Možná dokonce uvidíte pískaře v akci hned vedle turistické stezky. Není to ovšem tolik pravděpodobné, jsou plaší a dávají přednost klidu a soukromí.

Občas se ale přece jen hecnou, protože hned u stezky se nachází cesta, kterou si už dlouho touží připsat do lezeckého deníčku. To pak můžete jejich kratochvíli pozorovat z blízka. Prosím vás ale, jsou to lidé a rozumějí, co si o nich říkáte. Budete-li si na ně ukazovat prstíkem jako na zvířátka v zoo a trousit při tom nemístné poznámky jako: „Hele, teď spadne,“ nebo: „Blázni, hazardují tu se životem,“ nebudou si o vás myslet nic pěkného. A možná se i budou škaredě mračit.

A hlavně nehlučte. Nejenže se to v přírodě nedělá, ale budou-li na sebe lezec a jistič potřebovat něco křiknout — a to už jde někdy do tuhého — neuslyší se kvůli vám. Když si je budete pro změnu fotit a tleskat jim, budou se červenat, ale to je tak vše, co s tím zmůžou. Beztak už jsou všichni v mnoha polských a českých rodinných albech.

Rozhodnete-li se v Adršpachu zůstat přes noc — a pozor, tu ty bývají chladné — pískařům se nevyhnete. Zvláště o prázdninách zaplaví celou vesnici a korzují od hospody k hospodě na trase Kalírna, Peňák a Tošovák. Budete-li chtít v některém z těchto podniků večeřet, vyražte brzy, jinak vám všechno snědí. Opravdu.

Jinak: Kalírna je stylová chalupa zrekonstruovaná v tradičním místním stylu, nikdo by dnes nehádal, že ještě nedávno to byla brizolitová kostka s krachující „jednotou“. Podává slušnou pizzu, lasagne, pivo, dobrou kávu, dortíčky — jde zkrátka vstříc velkoměstským jazýčkům. Vegetariáni jsou za ni vděční, protože významně rozšířila jinak poněkud smutnou adršpašskou vege-nabídku sestávající ze smažáku a občas fazolí na takzvaně mexický způsob. Podniky U Peňáka a U Tošováka jsou klasické hospody. Připravte se na cigaretový kouř.

Pokud se vám podaří v některém z místních zařízení urvat stůl — pozor, některé patří štamgastům —, doporučuji hlavně pozorovat. Uvidíte spousty svérázných postaviček, uslyšíte jak hovoří slovy, která jste nejspíš ještě nikdy neslyšeli. Budou u toho rukama a možná i nohama naznačovat, jak překonali nejtěžší místa v cestách, které toho dne zlezli. Na hřbetech jejich ruk, na loktech a na kotnících spatříte čerstvé šrámy a krvavé odřeniny. Jsou na ně zpravidla pyšní.

Vypijí několik piv, někde dost možná bude hrát kapela, to se pak strhnou divoké tanečky, někde se možná bude hrát spontánně. Až se poveselí, zalezou si do spacáků pod širákem a budou nabírat síly na další náročný den.

Zkrátka, nebojte se jich a buďte na ně hodní. Sice by byli nejradši, kdyby do skal žádní turisté nejezdili, ale nenadělají s tím nic. A pokud se někdy mezi ně náhodou dostanete, poznáte zas úplně novou rovinu přátelství, objevíte tajné vstupy do skal, podíváte se na úžasná místa, zažijete dobrodružství, vykoupete se i navzdory zákazu v pískovně a ochutnáte ty nejlepší borůvky, které rostou jen v labyrintu skalních věží daleko od turistických cest — kam nelezci nesmějí.

Bez pískařské kultury by Ádr byl jen místem s úchvatným skalním městem, ale vedle toho také obřím parkovištěm s davy českých a polských turistů, cpoucích se smaženými blafy zalévanými pivem u několika kiosků.