Pozdější budování kapitalismu poznamenalo i tuto osobitou lokalitu. Už tu nebydlí pouze lidé toužící po komunitním životě, nýbrž i ti, kdo se v každých poměrech rádi obklopují osobnostmi, jejichž způsoby, názory a životní styl sice obdivují, avšak nemají kuráž a snad ani kreativitu na to, aby ho žili.

Dneska tu tak vedle sebe žijí starousedlíci, studenti, mladé rodiny s dětmi, umělecky založení nonkonformisté. A také ti, kteří se jim chtějí podobat, ač jde spíše o zbohatlíky.

Do Kamenné kolonie se dá dojít z různých stran. Můžete vyrazit z Pisárek, projít kolem Antroposu a namířit si to po cyklostezce podél Svratky. V parnech, jaká teď panují, se lze vykoupat v přírodním koupališti na Riviéře.

Ze stejné, tedy západní strany, lze do osady dojít také vrchem, po spletitých lesních cestách, jejichž profil je sice náročnější, sportovně založení jedinci jej ale vyhledávají s chutí. Pokud zvolíte tuto cestu, na jejím konci se octnete na Červeném kopci, Kamennou čtvrť pak budete mít přímo po sebou.

Nejfrekventovanější je ale cesta ze severu od Brna. Ze zastávky Na Poříčí se jde ulicí Kamennou a pak buď kolmo do kopce, nebo vpravo podel kláštera Alžbětinek. První možnost nabízí krásný výhled na Brno, na jejím konci se člověk vyšplhá do střední části horní „Kamenky“. Ta ale nenabízí tak úchvatné pohledy, jako její spodní část.

Proto bych každého poslal právě tam, předtím bych jej ale upozornil, aby si nenechal ujít výhled, který skýtá cestička k louce nad Kamennou kolonií. Stojíte tu na skále, pod vámi osada jako na dlani, v dáli spatříte Petrov, Žlutý kopec, Pisárky nebo Masarykův háj.

Spodní Kamenná kolonie je ideální k podvečerním procházkám, v uličkách polehávají kočky, běhají děcka i psi, je tu školka, obchůdek s moravským vínem nebo vitrážemi.

Ohniskem veškerého dění tu je místní hospůdka: Duckbar. Skvěle ji provozuje Hana Grulichová Staňková, které se během několika posledních let podařilo za vydatné pomoci „nové vlny starousedlíků“ — všem je někde mezi pětadvaceti a čtyřiceti roky — vybudovat z Duckbaru veskrze pulzující prostor, který přitahuje každého, kdo má v oblibě živou kulturu. Anebo sport: na jaře a na podzim totiž pořádá šestikilometrové běhy Kamenkou.

Osu celoročního fungování Duckbaru tvoří dvě jiné velké akce: květnové prvomájové slavnosti, kdy se celá osada promění v jakýsi jarmark, a podzimní Štefanské hody, jejichž tradice sahá někam do padesátých let. Obě akce už pravidelně navštěvují stovky lidí.

V Duckbaru o pátcích a sobotách muzicíruje celá řada výborných zatím neznámých těles, pravidelně tu koncertuje také třeba Vladimír Václavek nebo Jazoo, Anička Duchaňová z Husy na provázku sem jezdívá hrát loutkové divadlo a Jaroslav Erik Fryč zde jeden čas nahrával rozhovory se svými hosty pro jakési internetové rádio.

V osadě je také Kulturní dům. Jeho provozovatel jej ale téměř nevyužívá ku prospěchu komunity. Ostatně v minulých týdnech se tu asi tři sta lidí připojilo k petiční výzvě, která politiky žádá, aby se zasadili o jeho zprovoznění. Chtějí objekt užívat k účelu, kvůli kterému nepochybně vznikl, tedy jako prostor pro aktivity dětí.

Starostou Brna střed je Martin Landa z Žít Brno. A ve vitríně Kulturního domu se dosud skví jejich předvolební leták. Matěj Hollan v něm místním vzkazuje, že nedopustí zničení svébytného rázu místa. Prý taky uvítá veškeré podněty, jak žití v osadě vylepšit.

On i Landa mají ideální příležitost k tomu, aby svůj slib přetavili v opatření, z něhož budou mít užitek všichni, kteří tvoří svým vším ráz osady. Než jsem se nedávno musel přestěhovat, žil jsem tu čtrnáct let s nimi. A velice bych jim to přál.