Opravdová okurková sezona propuká až v srpnu. Je to čas, kdy se každý může předvést, protože, jak napsal Karel Čapek: „O něčem napsat dovede každý, zato psát o ničem vyžaduje talent.“ V Deníku Referendum jsme si pro letošní okurkovou sezonu — srpen — vymysleli takovouto hru: popis místa, jako bychom vás do něj chtěli nalákat.

Ulice Veveří je pravděpodobně nejdobrodružnější ulice v Brně. Začíná, jako by si sama ze sebe dělala legraci: mezi krajským úřadem a bývalým krajským výborem KSČ, dnešní poliklinikou, za mohutnou zádí Ústavního soudu, s rektorátem a Fakultou sociálních studií Masarykovy univerzity na dohled. Kromě Michala Haška, Pavla Rychetského a Petra Fialy by tu snad nikdo nechtěl pracovat, ba ani bydlet, natožpak trávit čas.

Ještě první budova po levici, Městská správa sociálního zabezpečení, budí dojem, že by se vše v ulici Veveří mohlo nést v oficiózním duchu. Ale šlápnete-li do pedálů — jako skoro každá brněnská ulice, snad s výjimkou Schodové, je i Veveří nejlepší na kole — rychle se začne ukazovat její pravá, uličnická povaha. Bistra, hospůdky a vinotéky střídají bary, putyky a kluby.

Je toho málo, z čeho se můžeme v českých zemích v posledních dvou desetiletích radovat, každopádně rozkvět pohostinské kultury lze jako příklad uvést. Asi nikde ho nelze ilustrovat lépe nežli v brněnské ulici Veveří. Podniky Kupé, Franz, Cattani, které studentská mládež překřtila na KFC na Veveří, představují zářivé příklady příznivého civilizačního vlivu jiných kultur na Moravany.

V Kupé se vaří orientální pochoutky, a jakkoli je vše zásadně bez masa, podnik se neinzeruje jako vegetariánský. Franz je elegantní bistro a Cattani italská špagetárna. Domorodou kulturu o kousek dál reprezentuje putyka U Průmyslovky. Podniků je tu ovšem tolik, že pokud by chtěl člověk vracející se ulicí Veveří tahem domů zastavit v každém na skleničku, nemohl by to zvládnout před svítáním.

Ulicí Veveří se jezdívalo z města na stejnojmenný hrad, odtud její jméno. Kromě průmyslové školy je v ní také škola církevní, jež za minulého režimu sloužila nevidomým, než je revoluce přestěhovala do Pisárek, do majetků zkonfiskovaného komunistům. Karel Kryl inspirován návštěvou své neteře zde napsal svou slavnou píseň o nevidomé dívce.

Veveří jezdí tramvaje. Je široká, po stranách jsou místy pruhy, v nichž se pokoušejí růst stromy. Na zákazy zastavení se nedbá, ač v ní sídlí i policejní služebna. Docela křepce se svažuje, takže jízda k městu, mezi kolejemi, tramvajovými ostrůvky, výstražně blikajícími vozy a přebíhajícími studentkami slibuje cyklistům natolik adrenalinový zážitek, že jej mnozí upřednostňují před svezením se cyklostezkou v paralelní ulici Kounicově. Ve Veveří, jak již řečeno, je také nepoměrně více občerstvovacích stanic.

Z nich možná nejrázovitější je podnik jménem Immigrant. Jedná se de facto o irskou pivnici, na čepu bývá guinness a piva z malých dobrých produkcí. Hamburger — přinejmenším řepový — si tu dávají i vegetariáni a nepřátelé globalizovaného kapitalismu zosobňovaného firmou McDonald’s. Ševelí tu angličtina, je tu ruch, ale v něm vlastně klid, a dobře se tu píše. Člověk se tu cítí jako někde v Evropě.

Hned naproti leží vůbec nejlepší instituce na ulici Veveří a jedna z nejmilejších v Brně: botanická zahrada. Je maličká, ale půvabná. Nalézá se v areálu přírodovědecké fakulty. Není moc navštěvovaná a jen kvete. Na rozdíl od své mnohem slavnější soukmenovkyně v Jeně, v té brněnské se dá, její titěrné velikosti a exponované poloze navzdory, doopravdy i někam zašít.

Najdou se na Veveří samozřejmě i omšelá místa, proluky, pokroucená zábradlí a orezlé odpaďáky i ruina průmyslového areálu. Jsme konec konců v Brně. Ve všední dny tu bývá ruch protivný. O to podivuhodnějším je rajsky klidná botanická zahrada místem.

Za botanickou zahradou ulice Veveří v představách mnoha Brňáků končí na Konečného náměstí, sbírce monumentálních secesních staveb. Ale není to tak. Protíná jej a žene se až do Žabovřesk, kde končí na křižovatce s ulicemi Mučednickou, Minskou a Táborem, sevřena mezi lidovou školou a potravinami v domě U žáby, jenž donedávna skýtal útočiště i nejlepší, a to nejen proto, že jediné, brněnské whiskerii.

Spěje tam parkem, který vznikl v původním území nikoho mezi Brnem, Královým Polem a Žabovřeskami a který se honosí jménem skandinávského nobelisty a „přítele slovanských národů“ Björnsona. Původní účel místa dnes chápaného jako park ovšem prozradí název Björnsonovy sady. Staré ovocné stromy tu rostou podnes.

Dominantami okolí jsou právnická fakulta se skvělou sochou Edvarda Beneše, technické učení, akademie věd a nenápadný Svatotomášský dvůr, kde chovají koně, ba dokonce na nich i jezdí. Bůhvíproč, prodávají tu také potřeby pro modeláře.

O kousek dál je květinářství, obchod se zdravými potravinami a nejnovější brněnský klub Sonocentrum, kvůli němuž před pár lety zavřeli žabovřeského starostu, poněvadž jeho výstavbu nechtěl povolit bez úplatku. Při pohledu na výstřední budovu mnozí by mohli soudit, že ji neměl povolit ani s ním.

Kdyby se na Moravě všechno za posledních pětadvacet let změnilo jako ulice Veveří, vlastně by to byl celkem radostný příběh. Pokud je nám známo, nikdy tu nepochodovali ani nácci, ani prvomájové průvody. A za korupci se zde zavíralo.

Stromů by si jistě zasloužila víc, než jich dnes má. A samozřejmě cyklostezku. Leč večery tu lze trávit výtečně. Nejen — i když hlavně — díky imigrantům.

Pozdě v noci po ní rejdí kuny. A létají nad ní netopýři.

Fotografie JP