Mikulov, Vídeň, Cieszyn a Těšín — to vše jsou města známá a zajímavá, historicky i jinak proslulá. Já tu však nechci zvát obecně do měst, chci zvát na příslušné hranice. Máloco se totiž měnilo za postkomunismu tak moc jako hranice a jejich okolí. A je fascinující pozorovat, jak konkrétně.

Jižní hranici na cestě z Mikulova na Vídeň znám dobře osobně, jelikož jsem ji překračovával každý rok od počátku 90. let alespoň třikrát. Nejprve se jezdilo s rodinou za památkami a na čumendu do hypermarketů u Vídně (útrata pouze za záchod a vídeňskou kávu), poté též s rodiči za plněním dílčích spotřebních snů (první fritovací hrnec — tisíc šilinků), a pak už normálně sám, na zájezdy či stopem někam dál.

Rakouská strana mikulovského přechodu v minulé dekádě, v pozadí patrná kolona aut. Foto GuenterZ, WmC

Na začátku 90. let lemovaly vlastní vjezd do Rakous ještě zbytky věží a drátů, poté Duty Free shopy, a pak kasina, nevěstince a silniční šlapky. Těch tu bývalo. Mikulov byl i tehdy hezký, ale ušušněný a místy zpustlý, rozbitý.

Když člověk protrpěl kolonu před celnicí, pasovou kontrolu 1, pasovou kontrolu 2 a celní prohlídku, když přečkal návštěvu hraničních toalet a vyloudil po rodičích „aspoň čaj“ ze stánku, projel konečně do upravené vinařské krajiny kolem Drasenhofenu, a pak Poysdorfu, prvních sídel za hranicí. Ta byla po léta vyjádřením zaviděného rakouského náskoku: ulice zametené, domy opravené, muškáty v oknech, malé západními obchody, místní usedlí a spokojení sami se sebou.

Dnes jsou Poysdorf a Drasenhofen jen řadovými vesnicemi a ve srovnání s výstavním Mikulovem skoro dírami, třebaže vypadají pořád stejně. Služebny pohraničníků naopak zmizely a po nich i Duty Free shopy, o drátech nemluvě.

Bordely u cesty jsou teď kluby a je jich méně. Také křiklavý neon Neue Mädchen! vystřídal nápis Cabaret. Šlapky tu nejsou už žádné a kasino na první pohled jedno, i když opravdu obludné.

Mikulovské příhraniční kasino. Foto NA, WmC

Když jsme projížděli přes mikulovskou hranici naposledy se ženou, všimli jsme si, že na místech někdejších restů pro tiráky stojí teď KiK Market a Billa (Billa Heute). Je tam též nový rozcestník s reklamami na desítky malých penzionů a hotýlků, restaurací a vinných sklepů.

Říkali jsme si, že musíme brzy vyrazit do Mikulova a na Pálavu, která tu začíná. Koupili jsme si bagety Crocodille univerzální ceny a chuti a rajčata z Holandska.

Krówki a Alkohol

Severní hranici, jež dělí od války město Těšín na Cieszyn a Český Těšín, znávala lépe žena. Popisovala mi tuhle barvitě, jak bývala jako malá buzena ještě do tmy, aby s rodinou z vesnice u Frenštátu podnikla pravidelnou mnohahodinovou cestu na cieszynskou burzu.

Jezdívalo se prý nejprve kloubovým Ikarusem a pak vlakem na české těšínské nádraží, poté šlo mezi výstavními, ale šedými domy na náměstí okolo honosné radnice na Hlavní třídu, a pak už rovnou po mostě přes rozdělovací řeku Olší (Olzu) do polské části města. V Cieszyně na burze se koupilo, co bylo třeba na sezónu (pneumatiky, plavky, zimní bunda), poté obligátně ještě karamelové bonbóny (Krówki), křupky (Chrumky) a z malých soukromých sklepow uzeniny. Domů se vracela rodina v davu ostatních nákupčích zase večer, s ústy plnými slaných i sladkých pamlsků. Všichni prý celou cestu jedli, ani nemluvili.

Když jsem byl v Těšíně poprvé já, byly domy na Hlavní stále výstavní a šedé, ovšem lidí směřujících přes most na burzu ubylo. Šlo o rok 98, my s kamarády hledali hospodu, kde by nám navzdory věku nalili, a Hlavní třída byl z tohoto hlediska ráj.

Každý návštěvník hlavního náměstí v Cieszyně si dnes může sednout pod jednu z provizorních stříšek a zahrát deskovou hru. Foto Petra Němcová

Dnes je polská část Těšína dokonale opravena a na burzu se přes centrum nechodí. Turisti korzují od Piastovské věže po ulici Głęboka na Rynek a zpátky anebo k řece a pak Alejí Jana Łyska. V každém domě je krámek, nějaká firma či instituce, tu prodávají tradiční zmrzlinu v kornoutcích polského typu s plochým dnem, támhle se prapory ohlašuje místní kancelář Solidarnośći.

Na hlavním náměstí v Cieszyně rozložil kdosi provizorní stříšky a pod ně stoly s deskovými hrami pro kohokoliv, kolem kašny jsou lavičky zavěšené jako houpačky a v květináčích všude normální luční či zahradní kytky, žádné túje a jalovce. Kromě turistů na zahrádkách se sluní na Rynku i pár bezdomovců. Nikdo je nežene pryč.

Také česká strana Těšína je plná návštěvníků, ovšem ne turistů. Úlohy se otočily — dnes proudí přes hranici za levným zbožím Poláci. Hlavní třída je stejně šedá jako dříve, ale teď plná obchodů. A štíty: Alkohol, Alkohol, Večerka — Alkohol, Nápoje, Erotic City, Alkohol, Originál alkohol — Super ceny.

Těšínská radnice je stále honosná a nábřeží Olše zrekultivované z evropských peněz, jinak však téměř nic nově k obdivování. Normálně najíst se tu dá v boční uličce Odboje ve falešně italské pizzerii, vedle níž točí imigrant z Řecka českou truskawkovou zmrzlinu.

Hraniční řeka Olše (Olza), v pozadí spojující most. Foto Petra Němcová

Když jsme procházeli přes těšínskou čáru naposledy s ženou, říkali jsme si, že musíme brzy vyrazit do polské části Slezských Beskyd, které se nedaleko zvedají, a debatovali, jak se mohly dvě části centra jednoho města rozvinout za tak relativně krátkou dobu tak různě. V těšínské nádražce pouštěli Policejní akademii tuším 5. Dali jsme si turka.