Mikulov, Vídeň, Cieszyn a Těšín — to vše jsou města známá a zajímavá, historicky i jinak proslulá. Já tu však nechci zvát obecně do měst, chci zvát na příslušné hranice. Máloco se totiž měnilo za postkomunismu tak moc jako hranice a jejich okolí. A je fascinující pozorovat, jak konkrétně.

Jižní hranici na cestě z Mikulova na Vídeň znám dobře osobně, jelikož jsem ji překračovával každý rok od počátku 90. let alespoň třikrát. Nejprve se jezdilo s rodinou za památkami a na čumendu do hypermarketů u Vídně (útrata pouze za záchod a vídeňskou kávu), poté též s rodiči za plněním dílčích spotřebních snů (první fritovací hrnec — tisíc šilinků), a pak už normálně sám, na zájezdy či stopem někam dál.

Rakouská strana mikulovského přechodu v minulé dekádě, v pozadí patrná kolona aut. Foto GuenterZ, WmC

Na začátku 90. let lemovaly vlastní vjezd do Rakous ještě zbytky věží a drátů, poté Duty Free shopy, a pak kasina, nevěstince a silniční šlapky. Těch tu bývalo. Mikulov byl i tehdy hezký, ale ušušněný a místy zpustlý, rozbitý.

Když člověk protrpěl kolonu před celnicí, pasovou kontrolu 1, pasovou kontrolu 2 a celní prohlídku, když přečkal návštěvu hraničních toalet a vyloudil po rodičích „aspoň čaj“ ze stánku, projel konečně do upravené vinařské krajiny kolem Drasenhofenu, a pak Poysdorfu, prvních sídel za hranicí. Ta byla po léta vyjádřením zaviděného rakouského náskoku: ulice zametené, domy opravené, muškáty v oknech, malé západními obchody, místní usedlí a spokojení sami se sebou.

Dnes jsou Poysdorf a Drasenhofen jen řadovými vesnicemi a ve srovnání s výstavním Mikulovem skoro dírami, třebaže vypadají pořád stejně. Služebny pohraničníků naopak zmizely a po nich i Duty Free shopy, o drátech nemluvě.