Po čtyřiceti letech jsme se znovu vydali do Slovenského rudohoří na místa, kde v roce 1975 ještě poslední rok fungovala dřevařská úzkorozchodná železnice. Vznikala od roku 1908 (z Hronce do Čierneho Balogu) a postupně se větvila do přilehlých dolin povodí Černého Hronu, až dosáhla celkové délky 132 kilometry. Vedla také Kamenistou dolinou až do Sihly, více než dvacet kilometrů. Parní lokomotivy ČKD z roku 1948 supěly v obcích těsně kolem domů, koleje přetínaly záhumenky, dokonce vedly (a vedou) i přes fotbalové hřiště, jinde se trať šikovně prodírala mezi stromy nebo šplhala po úbočích, po pastvinách s dřevěnými ohradníky. Tu se rušeň znenadání vynořil mezi kravami, jež ho brali za sobě rovného.

V roce 1982 měla být trať zlikvidována, k čemuž naštěstí díky obětavosti, ba osobní odvaze některých „lidí od dráhy“ a dalších nadšenců nedošlo, takže poté, kdy se podařilo alespoň torzo železnice zapsat do seznamu kulturních památek, zachránci na bezplatných pracovních táborech začali hned kolejnice montovat nazpátek, tahajíce je „ještě teplé“ z rukou demontážníků.

Tak po třiatřiceti letech práce dobrovolníků jezdí dneska po zhruba dvaadvaceti kilometrech obnovené Černohronské železnice v pravidelném provozu čtyři velice podivuhodné parní lokomotivy, mnohem starší, než byly ty původní, a vozí vlaky s výletníky v podobném režimu, jako se dříve vozívaly klády. Často si sem na malé lokomotivy chodí o dovolené „odpočinout“ lidé od lokomotiv velkých, motorových, protože parní stroj je holt parní stroj.

My jsme od ušlechtilých strojů i lidí kolem nich nemohli odtrhnout oči, ale o tom více psát nebudu, abych nepadl do podezření, že su infantilní nebo senilní, což by našemu znamenitému elektronickému listu neprospívalo.

Leč přesto: Nejvíce na nás zapůsobila malá třínápravová lokomotiva se štíhlou budkou pro strojvedoucího a útlým komínem pro kouř — velice pilný, statečný a ušlechtilý tvor, který nedbaje únavy, ba bolesti všech svých soukolí z roku 1916 (!) vesele supotal se třemi vagóny a asi dvaceti cestujícími do Dobroče, odkud dál už vede jenom prales.

Tato lokomotiva pohnutého osudu jako zázrakem přežila koncentrák, v jednapadesátém ji jako politicky nespolehlivou nasadili na uran, ale ani šedesátá pro ni nebyla nijak zlatá, naopak — ústrky a ponížení na cukrovarnických vlečkách, a není žádným tajemstvím, že jen díky přímluvě ministra vnitra Baráka ušla totálnímu nasazení ve štěchovickém kamenolomu. Okupaci v šedesátém osmém zázrakem přečkala zahrabána kdesi ve stodole v seně. Teprve nová doba jí dala nové možnosti, a toho, že nás může vésti do Dobroče, si pískajíc před každým přejezdem zjevně považovala, přestože já ani můj bratr nejsme zrovna lehcí. Mít v brašně mikrofon, natočil bych s ní pro Vltavu Osudy.

Z otevřeného vozu jsme vhlíželi do dvorů na chlévy a šopy, míjeli staré dřevěnice i novější brizoliťáky, v uctivější vzdálenosti od kolejí lidé mávali vlaku a grilovali maso u domů úplně nových.

Ještě jeden přejezd a vjíždíme mezi všelijak sflikované boudy a hroutící se chýše, mezi nimiž na křížem krážem natažených šňůrách visí prádlo, a ačkoli je vedro, kouří se tu z komínů více než z naší lokomotivy. A mezi vypraným prádlem špinavé děti. Němečtí turisté, jichž je tu více než slovenských či českých, si mohou myslet, že je to scéna pro ně zážitkově vytvořená, jako jinde mají přepadení vlaku indiány za zvláštní příplatek. Že večer se to sklidí, podobně jako lokomotiva zajede do výtopny.

Přemýšlíme nad tím, kéž bychom to mohli přiřadit k železniční romantice, ke hře na bači a salaše, jako připomenutí někdejšího primitivního života. Právě v kontrastu s touto naší folklorní stylizací chudých dob strojních i rurálních jeví se realistická bída chýší jako velice úpadkový žánr. Anebo je to právě obráceně?

↗

Slovenské rudohoří je místem, kde v roce 1975 ještě poslední rok fungovala dřevařská úzkorozchodná železnice. Foto Archiv redakce

Nejezdíme jenom s mašinkami, ale chodíme také po horách, vystoupáme na Obrubovanec, na červeně značenou hřebenovou magistrálu Veporských vrchů, střední části Rudohoří. Majestátný Klenovský Vepor je jako nakloněný stůl před námi. Nikoho nepotkáváme. Živo je pouze na salaši ve Zbojském sedle, kam lze zajet autem, ale v ojedinělých dnech, jako je ten náš, také parní zubačkou. Dáváme si pivo, halušky a kyselicu, k tomu nám hrají Bartošovci, kapela z Balogu. Dvoje housle, basa, harmonika — čtyři Romové. Hrají lidové písně tamního kraje, řekněme jako od Dětvy, nikoli cikánské. Mají zvláštní styl zpěvu, vysoko posazený, vyrážená slova se silným důrazem na první slabice.

Dáváme se s nimi do řeči, se svou muzikou už objeli kus světa. Zajímavé je, že v jejich pojetí, interpretaci, to není předvedení někdejší lidovosti v rámci naší hry na bači a salaše, ale autentická zpěvnost, realistická poetika a slovesnost. V kontrastu s tím, jak my debužírujeme svůj úpadkový žánr z dřevěných misek.

Zajímali jsme se, mají-li své cédéčko. Mají, ale nikoli s sebou. Nabídli, že nám je pošlou na dobírku. Proč na dobírku, my vám je hned zaplatíme — a my vám je neprodleně pošleme.

Jak teď tohle čtete, pan kapelník zrovna balí cédéčko a zítra s ním chvátá na poštu. Slíbili jsme, že jim tu v Česku trochu uděláme kšeft. Když se nám cédéčko osvědčí, dám v příštím sloupku vědět a můžete si je u mě objednat, já to zprostředkuju.

Doufáme, že z jejich cédéčka vskutku bude hrát to, co my slyšeli jako pravý hlas od Vepora.