Po čtyřiceti letech jsme se znovu vydali do Slovenského rudohoří na místa, kde v roce 1975 ještě poslední rok fungovala dřevařská úzkorozchodná železnice. Vznikala od roku 1908 (z Hronce do Čierneho Balogu) a postupně se větvila do přilehlých dolin povodí Černého Hronu, až dosáhla celkové délky 132 kilometry. Vedla také Kamenistou dolinou až do Sihly, více než dvacet kilometrů. Parní lokomotivy ČKD z roku 1948 supěly v obcích těsně kolem domů, koleje přetínaly záhumenky, dokonce vedly (a vedou) i přes fotbalové hřiště, jinde se trať šikovně prodírala mezi stromy nebo šplhala po úbočích, po pastvinách s dřevěnými ohradníky. Tu se rušeň znenadání vynořil mezi kravami, jež ho brali za sobě rovného.

V roce 1982 měla být trať zlikvidována, k čemuž naštěstí díky obětavosti, ba osobní odvaze některých „lidí od dráhy“ a dalších nadšenců nedošlo, takže poté, kdy se podařilo alespoň torzo železnice zapsat do seznamu kulturních památek, zachránci na bezplatných pracovních táborech začali hned kolejnice montovat nazpátek, tahajíce je „ještě teplé“ z rukou demontážníků.

Tak po třiatřiceti letech práce dobrovolníků jezdí dneska po zhruba dvaadvaceti kilometrech obnovené Černohronské železnice v pravidelném provozu čtyři velice podivuhodné parní lokomotivy, mnohem starší, než byly ty původní, a vozí vlaky s výletníky v podobném režimu, jako se dříve vozívaly klády. Často si sem na malé lokomotivy chodí o dovolené „odpočinout“ lidé od lokomotiv velkých, motorových, protože parní stroj je holt parní stroj.

My jsme od ušlechtilých strojů i lidí kolem nich nemohli odtrhnout oči, ale o tom více psát nebudu, abych nepadl do podezření, že su infantilní nebo senilní, což by našemu znamenitému elektronickému listu neprospívalo.