Možná si ještě pamatujete nadšení z Pařížské klimatické dohody — vůdčí političky a politikové všech zemí se ve francouzské metropoli po více než dvaceti letech frustrujících jednání konečně shodli na tom, že zažehnají klimatickou krizi. Jinak řečeno, že sníží emise, čímž omezí tak nebezpečné oteplení planety pod dva stupně Celsia oproti předindustriálnímu průměru a že k roku 2050 nebude již lidstvo do atmosféry žádné skleníkové plyny přidávat.

V proklamovaných cílech je pařížská dohoda silná. Ne už tak v nástrojích, metodách a plánech. Dosud oznámené národní „příspěvky“ k celosvětovému úsilí — tedy dobrovolné závazky snížit emise skleníkových plynů — i nadále vedou ke konci století k oteplení až o tři stupně Celsia, jehož následky by byly dle drtivé části přírodovědců pro lidskou civilizaci katastrofické. A co přesně by se mělo mezi současností a rokem 2050 stát, abychom se katastrofě vyhnuli, nezávazná dohoda už vůbec neříká.

Právě zaplnění této zející časové mezery si dal za cíl tým špičkových systémových analytiků. Výsledkem jejich snažení je Plán rychlé dekarbonizace, studie publikovaná v prestižním časopise Science. „Chtěli jsme ukázat, co vlastně naplnění pařížských cílů v praxi znamená,“ vysvětluje pro magazín Vox vedoucí týmu, švédský vědec Johan Rockström. Promyšlená soustava politických iniciativ a technologických opatření, již se svým týmem navrhuje, je impozantní — a těžko ji v rozsahu a rychlosti poměřovat s něčím menším, než byla průmyslová revoluce.

Uhlíkový zákon

Tři hlavní závěry studie jsou tyto:

• Má-li být pařížský cíl splněn, musí emise z průmyslu a energetiky začít klesat do roku 2020 a následně padat exponenciálně o polovinu v každé dekádě. Jinak řečeno — už během dvacátých let tohoto století musíme emise „zkrouhnout“ na polovinu, v třicátých znovu a ve čtyřicátých opět. Tomuto principu autoři přezdívají „uhlíkový zákon“.