Radim Tolasz je český klimatolog. Když právě před týdnem sněmovna již poněkolikáté odložila na neurčito projednání pařížské klimatické dohody, jejímž smyslem je zmírnit lidmi způsobovanou destabilizaci globálního klimatického systému snížením emisí skleníkových plynů, jal se na svém blogu na Aktuálně poslancům a poslankyním sdělit, že je mu smutno.

Tolasz má pravdu — fatální neschopnost českého státu ratifikovat dohodu, již svět schválil v rekordním čase a která tak již formálně vstoupila v platnost, je příčinou ke smutku. Ke smutku, snadno přerůstajícímu v hněv, čteme-li v stenozáznamu, jak okázale hloupé nesmysly může o klimatu ve sněmovně naplácat takový Marek Benda.

Jeho výkon v urážení pravdy i rozumu by sám vydal na zvláštní rozbor. Nám ekologickým aktivistům se ale často vyčítá, že se přespříliš staráme o faunu a flóru a pramálo o lidi — kapitoly ze života dubů si proto necháme napříště.

Věnujme se raději smutku Radima Tolasze — bylo by nešťastné, kdyby zůstal oslyšen a bez odezvy. Těžko se při něm bránit jisté míře škodolibosti.

Pohlédneme-li totiž na poslední dekádu klimatologova působení, nemůže nám uniknout skutečnost, že na vzniku situace, v níž „celý svět přemýšlí, jak snížit emise a pomoci tak klimatu“, zatímco české poslankyně a poslanci pochybují, „jestli se vůbec otepluje a jestli za to může člověk“, nese jako přední odborník v tématu lví díl odpovědnosti. Místo toho totiž, aby dokázal české veřejnosti hrozbu změn klimatu smysluplně vysvětlit, setrvale ji pomáhal relativizovat a bagatelizovat.

Skeptici a alarmisté

Pohlédněme o desetiletí zpět, kdy probuzené povědomí o realitě antropogenních změn klimatu začalo u nás bojovalo o uznání. Inspirován kolegy z fosilními penězi dobře promazaných konzervativních think-tanků ve Spojených státech, jal se jej postřikovat totálním rétorickým herbicidem tehdejší prezident Václav Klaus. Kdepak asi tehdy byli teoretikové post-pravdy?

Zpětně je až komické, s jakou bezelstností přijal tehdy Tolasz z Ameriky přivezené dělení debaty na „skeptiky“ a „alarmisty“. Místo aby se vymezil proti takovému popisu, který implicitně naznačuje, že na jedné straně stojí stoupenci chladného rozumu, kdežto na druhé ideologií zaslepení pojašenci (to je celý jeho účel), přijal jej za vlastní.

Pak už to šlo jen z kopce. Místo aby v médiích před celou veřejností usvědčil prezidenta z lhaní, pomáhal jeho lži krýt a ospravedlňovat.

Přikyvoval mu, že vliv člověka na klima je „jen hypotéza.“ Obhajoval Klausův popíračský projev v OSN, že prezident přece jenom „zásadně zpochybňuje nutnost administrativních zásahů do zdravého ekonomického vývoje společnosti“ a nabádal čtenáře, aby byli „vděčni za různost názorů“.

Zato na „alarmisty“, na ty vždycky musela být přísnost. V roce 2009 vedli Greenpeace kampaň proti uhelné elektrárně Prunéřov. Bůh chraň, aby klimatolog zpochybňoval nutnost provozu největšího českého znečišťovatele ovzduší skleníkovými plyny, jehož uzavření by tehdy prostě jen o něco snížilo naše mamutí exporty elektřiny — Tolasz měl ale potřebu ještě se po ekolozích povozit, že v kampani používají obrazná čísla k vyjádření skutečnosti, že elektrárna svým provozem spoluzpůsobuje jevy, které připravují lidi o život.

Čech se přizpůsobil

O tři roky později se zase do „různosti názorů“ nevešel jeho kolega — doktor Hollan, fyzik z institutu Veronica, jež si dovolil v přednášce k popisu dopadů oteplení na klima použít termínu „rozvrat“. Označovat ochránce klimatu za „alarmisty“ mu nevadilo — nad rozvratem ovšem pozvedl káravé obočí přísného vědce. Z klimatologie si však zřejmě odskočil do říše postmoderní filosofie — pokud se prý „rozumně přizpůsobíme“ (zřejmě „zdravým ekonomickým vývojem“?), neznamenají přece změny „rozvrat“, nýbrž novou kvalitu.

Relativismus se Tolaszovými veřejnými vystoupeními vůbec line jako červená nit - pokaždé, když podstatné věci balí do nicneříkajících banalit. Skleníkové plyny do atmosféry patří: jistě, ale jde tu o koncentraci, nebo ne? Povodeň je v české krajině doma: což o to, ale jak často?

Druhým obvyklým motivem je pak důraz na to, že se změnami se nemá bojovat, nýbrž je třeba se jim přizpůsobit: „A nevratné změny klimatu? To už je hodně silná káva. K tomu, abychom se k přírodě chovali zodpovědně, se nepotřebujeme takto strašit... Měnící se klima nám přináší problémy, nad kterými nelze jen tak mávnout rukou. Musíme s tím počítat, musíme se přizpůsobit, musíme přemýšlet. Ale nesmíme se strašit.“

Takový názor může dostoupit až nihilistické intenzity: „Není sníh? Nebudeme lyžovat... Příliš horké léto? Dovolená na severu je přece taky pěkná.“ Ponechme stranou ty, kteří si dovolenou nemohou dovolit, a vzkažme solidárně hladovějícím keňským zemědělcům, akutně postiženým rekordním suchem: Neprší? Nebudete jíst.

Co se tu snažíme říct, jsou jiné banality: že schopnost se přizpůsobit je omezená a navíc nerovnoměrně rozdělená - v zásadě kopíruje nerovnost v přístupu ke zdrojům. A že vyhnout se škodám je obecně výhodnější, než je poté napravovat — což bolestně pocítíme pokaždé, když navštívíme stomatologii. Říká se tomu princip předběžné opatrnosti.

Apolitická věda — nevědecká politika

Když se ale Tolasz posmíval, že boj se změnou klimatu je „úlet,“ k snižování emisí se stavěl odmítavě a polemizoval s ekology, že evropské emisní cíle (paradoxně jeden ze základů pařížské dohody) by neměly být radikálnější, nýbrž mírnější, pozdě je mu pak smutno. Sklízí jen, co kdysi zasel — a je lhostejno, zda z pohodlnosti, jíž se vyznačuje střední pozice zdánlivě nestranného arbitra, nebo z naivní důvěry v „apolitičnost vědy“.

Věda je přitom pochopitelně politická vždy - a informují-li nás její závěry o neudržitelnosti stávajícího ekonomického uspořádání, pak dvojnásob. Na samém vystupování Radima Tolasze v posledních deseti letech lze přitom docela dobře dokázat, že vědec vychází ze zamlčených či dokonce neuvědomělých ideologických východisek i tehdy, pokud nás o tom předem neinformuje.

Idoelogická je kupříkladu víra, že „přílišná ambicioznost“ politických cílů a návrhů snižuje ochotu lidí je přijmout. Nic takového univerzálně neplatí. Naopak existuje hypotéza, že ve vztahu ke změnám klimatu v lidech vzbuzuje nedůvěru markantní nesoulad mezi proklamovanou vážností krize a bezzubostí předkládaných řešení, ztělesněné nejlépe ve výzvách k úpravě individuálního spotřebitelského chování.

Podobně je takovým východiskem předpojatá podezřívavost vůči státním zásahům do ekonomiky, která má základ mnohem spíše v neoliberální ideologii nedotknutelnosti „volného trhu“ než v ekonomické vědě. Že existuje něco jako samovolný „zdravý vývoj ekonomického života společnosti“ má více společného s vírou než se střízlivou analýzou.

Naopak je antropologickou skutečností, že trh po většinu dějin lidské společnosti nikdy neměl tak hypertrofovanou roli jako dnes. A není náhodou, že tato expanze trhu se historicky shoduje s počátkem spalování fosilních paliv — a tedy i změn klimatu.

To jsou jen dva z příkladů toho, proč snaha o depolitizaci vědy vede jen k zkolonizování jejího provozu politikou obecně převládající — v tomto případě českým neoliberalismem. Pak, jakkoli se tváří nestranně, slouží moci. Jejím držitelům servíruje pod plachetkou suchých faktů šlehačkový dort „skeptiků“, zatímco jejím odpůrcům dává jíst tvrdý chleba „alarmistů“.

Výsledky teď vidíme v plné jasnosti. Měli jsme být rádi za „různost názorů“ — nemůžeme se tedy divit, že pokud jde o změnu klimatu, nemohla by být ve sněmovně různější. Nechtěli jsme strašit veřejnost — nemůžeme se tedy divit, že pokud jde o změny klimatu, je klidná jako beránek a svou existenční úzkost si raději vybíjí na několika desítkách azylantů. Nechtěli jsme zasahovat do „zdravého“ ekonomického vývoje — nemůžeme se tedy divit, že toho nejsme schopni ani v nouzi nejvyšší. Lítost Radima Tolasze je tak pozdní a — nepovede-li k sebereflexi — také zbytečná.