Radim Tolasz je český klimatolog. Když právě před týdnem sněmovna již poněkolikáté odložila na neurčito projednání pařížské klimatické dohody, jejímž smyslem je zmírnit lidmi způsobovanou destabilizaci globálního klimatického systému snížením emisí skleníkových plynů, jal se na svém blogu na Aktuálně poslancům a poslankyním sdělit, že je mu smutno.

Tolasz má pravdu — fatální neschopnost českého státu ratifikovat dohodu, již svět schválil v rekordním čase a která tak již formálně vstoupila v platnost, je příčinou ke smutku. Ke smutku, snadno přerůstajícímu v hněv, čteme-li v stenozáznamu, jak okázale hloupé nesmysly může o klimatu ve sněmovně naplácat takový Marek Benda.

Jeho výkon v urážení pravdy i rozumu by sám vydal na zvláštní rozbor. Nám ekologickým aktivistům se ale často vyčítá, že se přespříliš staráme o faunu a flóru a pramálo o lidi — kapitoly ze života dubů si proto necháme napříště.

Věnujme se raději smutku Radima Tolasze — bylo by nešťastné, kdyby zůstal oslyšen a bez odezvy. Těžko se při něm bránit jisté míře škodolibosti.

Pohlédneme-li totiž na poslední dekádu klimatologova působení, nemůže nám uniknout skutečnost, že na vzniku situace, v níž „celý svět přemýšlí, jak snížit emise a pomoci tak klimatu“, zatímco české poslankyně a poslanci pochybují, „jestli se vůbec otepluje a jestli za to může člověk“, nese jako přední odborník v tématu lví díl odpovědnosti. Místo toho totiž, aby dokázal české veřejnosti hrozbu změn klimatu smysluplně vysvětlit, setrvale ji pomáhal relativizovat a bagatelizovat.

Skeptici a alarmisté

Pohlédněme o desetiletí zpět, kdy probuzené povědomí o realitě antropogenních změn klimatu začalo u nás bojovalo o uznání. Inspirován kolegy z fosilními penězi dobře promazaných konzervativních think-tanků ve Spojených státech, jal se jej postřikovat totálním rétorickým herbicidem tehdejší prezident Václav Klaus. Kdepak asi tehdy byli teoretikové post-pravdy?