Chceme-li pochopit současnost, musíme obvykle zabrousit do historie. To platí i pro porozumění dnešní situaci s ovzduším. Historie snah o zlepšení stavu českého ovzduší sahá zhruba do 80. let, kdy ještě komíny průmyslových kolosů bezstarostně chrlily hustá oblaka dýmu. Kvalita ovzduší byla tehdy mírně řečeno mizerná. Následujících 30 let se ovšem neslo v duchu velkorysých dotací, nejdříve ze státních rezerv, posléze také ze štědré pokladnice Evropské unie. Na odprášení a ekologizaci průmyslu padly stamiliardy. To by bylo, aby takovéto dlouholeté obří investice nepřinesly výsledek. Na grafu 1 lze vidět, jak v ovzduší dramaticky klesaly koncentrace měřených škodlivin.

Tím, že se výrazně snížil podíl průmyslu na celkovém znečištění, se ale logicky musel zvýšit podíl lokálních topenišť, dosud více méně přehlížených. A tak dnes stojíme před otázkou, jak co nejrychleji přimět domkaře, aby vyměnili kotle na tuhá paliva za ekologičtější řešení a přestali pálit pet lahve a podobné „chuťovky“. Spásu mají přinést kontroly v domácnostech a kotlíkové dotace. Porovnáme-li však tuto podporu určenou občanům s masivními investicemi do průmyslu, musíme chtě nechtě nabýt dojmu, že stát se ke svým občanům chová o poznání víc macešsky než k velkoryse dotovanému průmyslu, jehož profit putuje do rukou soukromých vlastníků nebo zahraničních investičních skupin.

Možná byste namítli, že průmysl už máme vyřešený a teď jsou tedy na řadě domácnosti a státem poskytované kotlíkové dotace. Kde je tedy problém? Vidím ho hned v několika aspektech.

Peníze na ekologizaci hlavních zdrojů znečištění pocházely ze státních rezerv. Byly tedy financovány z kapes nás všech, daňových poplatníků. Později ještě průmyslovým podnikům přibyly štědré dotace EU. Z vlastních peněz průmyslové kolosy investovaly do snížení objemu vypouštěných zplodin pouhé minimum, a i tak jim ekologizace trvala více než dvacet let. Řada z nich navíc opakovaně dostávala nejrůznější úlevy a výjimky z výjimek, aby se nám průmysloví magnáti náhodou nenahněvali.

Ani po dosažení znatelného zlepšení se tok dotací nezastavil a nemalé finance na ekologizaci se do průmyslu pumpují dál, přestože další pokles koncentrace škodlivin v ovzduší už zdaleka není tak markantní jako na počátku, jelikož největší zdroje znečištění už byly eliminovány. Každý milion investovaný do lokálních topenišť tedy dnes přináší v podstatě desetinásobek užitku než stejný objem investovaný do průmyslu. Kdyby tedy pět miliard rozdělených mezi pět top znečišťovatelů dostali místo toho lidé v Moravskoslezském kraji, bylo by tu prakticky po problému lokálních topenišť.

Stamiliony na odprášení provozů však nejsou jedinou sumou placenou daňovými poplatníky za obavy státu ze ztráty pracovních míst v průmyslových podnicích. Pak tu máme ještě náklady skryté, takzvané negativní externality. Ovzduší zamořené zplodinami má totiž vliv také na zhoršené zdraví obyvatel, ztrátu zemědělské produkce a biodiverzity, korozi materiálů nebo změny klimatu. Tyto náklady spojené se znečištěným životním prostředím sice nezaplatíme přímo na složenkách za elektřinu, ale to nic nemění na faktu, že za ně tak či tak zaplatíme pořádně draho.

Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy provedlo studii, v níž se pokusilo vyčíslit právě negativní externality provozu 17 českých uhelných elektráren. Vědci se dopočítali neuvěřitelné částky 51 miliard korun za rok, o 6 miliard přesahující loňské výdaje na podporu obnovitelných zdrojů. Všechny tyto podniky dále fungují, ačkoliv komunismus dávno odvál čas a přestože mají na znečišťování vlastně založen celý byznys.

O těchto nepřímých negativních dopadech průmyslové produkce se totiž zdaleka nemluví tak často jako o trestuhodné nezodpovědnosti spalovačů odpadků ke svým sousedům. Právě tito lidé zejména v Moravskoslezském a Ústeckém kraji ale zaplatili průmyslu hned čtyřmi způsoby. Zaplatili ze svých daní jeho ekologizaci, zaplatili svým zdravím léta prožitá ve smogu, zaplatili půdou pod svýma nohama, když museli obětovat těžbě uhlí své domovy v těžebních revírech, a počtvrté zaplatili za vytěžené uhlí, kterým si musí topit ve starých kotlech na tuhá paliva. Na nový kotel už pak všem těm důchodcům, invalidům, nezaměstnaným a obyčejným lidem s žalostně nízkými příjmy prostě nezbylo.

Opravdu velkorysé?

A teď se podívejme na to, jak je stát velkorysý k těmto lidem, kteří se chtě nechtě stali sponzory průmyslových kolosů. Zavádí kotlíkové dotace a kontroly v domácnostech pod hrozbou vysokých pokut. Na kotlíkové dotace hodlá vyčlenit celkem devět miliard. Suma se to zdá být na první pohled úctyhodná, nicméně oproti stamilionům putujícím do průmyslu tvoří pouhý zlomek.

Že je objem dotací nedostatečný, se koneckonců ukázalo v nejvíce znečištěném Moravskoslezském kraji hned první týden po tom, co začaly krajské úřady přijímat žádosti. Půl miliardy (třetina z celkové dotace určené na pět let) bylo vyčerpáno za pár dní. Kdo absolvoval mnohahodinové čekání ve frontě, či dokonce nedůstojné noční přespávání před úřadem, si nemohl nevzpomenout na doby dávno minulé. Už teď je tedy zřejmé, že se pravděpodobně na všechny nedostane, a i kdyby ano, určitě to nebude v průběhu následujících pěti let.

Další velkou otázkou zůstává, zda výměna kotlů na tuhá paliva skutečně pomůže vyčistit ovzduší. Na seznam schválených technologií se totiž dostaly i kotle, ve kterých si bez problémů zatopíte uhlím nebo třeba odpadky.

Dotované kotle by přitom měly splňovat ekologická kritéria a být navrženy tak, aby v nich nebylo možno pálit celou Mendělejevovu tabulku prvků jako doposud. Ministerstvo životního prostředí ale nakonec upustilo od nezávislého ověřování parametrů a vystačí si s prohlášením výrobce.

Tím de facto padají veškeré garance, že se výměna kotlů projeví na stavu ovzduší úměrně tomu, jak se projeví na účtech jejich výrobců a energetických auditorů, kteří musí jako podklad pro žádosti o dotaci zpracovat tisíce takzvaných energetických štítků.

Dotace navíc obyvatele rodinných domů rozdělily na dva tábory. Ti, kteří už si nový ekologický kotel zaplatili ze svého, mohou dnes jen závidět těm méně zodpovědným nebo méně majetným, kteří peníze na kotel vítají a jsou státu i přes všechna „ale“ kotlíkových dotací vděčni. Exministr Chalupa navíc svou kampaní proti domkařům inicioval vznik specifické skupiny občanů řídících se mottem opět inspirovaným časy dávno minulými: „Udej si svého souseda!“

Tak tedy dopadli lidé, kteří přispívali na státní rezervy, z nichž se ekologizoval průmysl a energetika. Mnozí na takovou podporu sami nedosáhnou. A je otázkou, co se bude dít ve chvíli, kdy uplyne pětiletá lhůta a všechny kotle vyměněné jednoduše nebudou. Co pak bude dělat stát a státní správa v obcích? Budeme lidem zakazovat provozovat kotle nevyhovující normám pod pohrůžkou vysokých pokut? Nebo prosadíme stejně jako ve sféře průmyslové energetiky ony tolik oblíbené výjimky a výjimky z výjimek, které opakovaně dostávaly teplárny, elektrárny a další podniky znečišťující nejen vzduch, ale i vodu a půdu jako třeba Spolana Neratovice?

Bohužel kotlíkové dotace jsou daleko spíše jen Toscaniho navoněnou zdechlinou než opravdovým řešením problému. Toto dílčí opatření politikům zřejmě zajistí nějaké ty hlasy vděčných majitelů nových kotlů, dlouhodobé výrazné zlepšení stavu ovzduší ale nepřinese. To by totiž mohla pouze zcela nová ucelená energetická koncepce, jež by našla rozumná řešení a postupně odstraní jednotlivé příčiny znečištění, které většinu dní v roce postihuje zejména obyvatele severní Moravy.

Ze stávající „koncepce“ jde totiž na sto honů cítit uhelná lobby. Pozná se to podle nevhodného převládajícího paliva v energetickém mixu a nedostatečného důrazu kladeného na rozumnou podporu obnovitelných zdrojů. Přitom pokud by domácnosti začaly více využívat obnovitelné zdroje, zbylo by více uhlí pro nenasytný průmysl a energetiku, které by pak měly více času na odklon od fosilních paliv.

Ale o dlouhodobé důsledky a souvislosti se u nás prostě příliš nestaráme. Politici na naši vlastní objednávku téměř vždy v duchu hesla „po nás potopa“ upřednostní rychlá populistická opatření namísto koncepčních, ale méně líbivých řešení. Opravdu smysluplná energetická koncepce bude totiž fungovat pouze tehdy, pokud ji někdo navrhne jako perfektně fungující stroj, kde má každá součástka své logické místo. Plánujeme zlepšení vskutku markantní, ale obávám se, že ani tentokrát nás kotlíkové dotace nespasí.

Spoluautorkou článku je Zuzana Klusová.