Skandál na ČVUT: jsou studie o elektrárně Chvaletice cinklé?

Lukáš Hrábek

Rektor ČVUT čelí skandálu. Jeho pochybný odborník na dotace Miroslav Elfmark zřejmě tvoří sehraný tým se svou manželkou, majitelkou serveru iUhli.cz. Elfmarková podepsala za ČVUT několik smluv na studie o přestavbě Tykačových Chvaletic.

Na Českém vysokém učení technickém se teď dějí věci. Značná část učitelů i studentů univerzity si přeje odchod rektora kvůli tomu, že zaměstnal pochybného „odborníka“ na dotace, Miroslava Elfmarka.

Skandál ale pokračuje a ukazuje se, že Elfmark už v minulosti na nekalostech velmi úzce spolupracoval se svou bývalou ženou a že i se svou současnou ženou může tvořit sehraný tým. Magazín Reportér o ní teď přinesl několik znepokojujících informací.

Darja Elfmarková podle zjištění Reportéru vlastní a provozuje PR agenturu, která dělá reklamu uhelnému průmyslu. Zjevně přitom preferuje uhelné firmy Pavla Tykače. Tatáž žena přitom s jednou z těchto firem podepsala za ČVUT několik smluv na studie týkající se přestavby elektrárny ve Chvaleticích. Střet zájmů jak z učebnice.

Podivné okolnosti při uzavírání smluv o posudcích na elektrárnu Chvaletice vyvolávají celou řadu otázek. Co je v nich napsáno? Kdo je dělal a podle jakého zadání? Jsou „cinklé“, nebo nejsou? Využila tyto studie nebo jejich části Severní energetická k přesvědčení úředníků, že přestavba největšího znečišťovatele v Pardubickém kraji je jen kosmetickou úpravou, která nepotřebuje posouzení vlivu na životní prostředí? A pokud ano, kolik podobných studií je dnes směrodatných pro úředníky?

Skandál je o to naléhavější, že Elfmarková je zodpovědná i za studie týkající se svarů v jaderných elektrárnách či úložišť radioaktivního odpadu, což jsou oblasti, kde provozoval svou agendu její manžel. Když se objeví byť sebenepatrnější podezření, že si někdo zahrává s jadernou bezpečností celé země, tak už opravdu končí legrace.

Pokud chce ČVUT vyvrátit spekulace, že jsou expertní posudky psané někomu na míru, mělo by co nejdříve dotyčné texty zveřejnit, zahájit jejich důkladnou kontrolu a umožnit jejich veřejnou oponenturu. Nad tím, zda by mělo ČVUT Darju Elfarkovou propustit, nemá cenu dlouho váhat. Jenom tak se může naše největší technická škola považovat ze respektovanou a nezávislou institucí, jakou by chtěla být.

Darja Efemarková podepsala s jednou z Tykačových firem za ČVUT několik smluv na studie týkající se přestavby elektrárny ve Chvaleticích. Foto Facebook Greenpeace

Rektor univerzity Petr Konvalinka, pod kterým se teď kvůli manželům Elfmarkovým třese židle, stvrdil v květnu 2015 ještě před dohodnutím odborných studií pro chvaletickou elektrárnu svým podpisem ještě smlouvu o dlouhodobé strategické spolupráci se Severní energetickou. Popsal ji jako „skvělou příležitost propojit univerzitu s firmou, která zajišťuje bezpečné a spolehlivé dodávky uhlí, elektrické energie a tepla zákazníkům s minimalizací sociálních a environmentálních dopadů jejich výroby“.

V době uzavření smlouvy, kdy vrcholila politická bitva o prolomení těžebních limitů, které by mělo za následek bourání domů a nucené stěhování lidí a zároveň nedozírné škody na životním prostředí, krajině a klimatu, to zní jako obzvlášť černý humor. Za firmu smlouvu podepsal jeden z majitelů Jan Dienstl a ředitel Elektrárny Chvaletice Luboš Pavlas.

Elfmarková je na internetu v souvislosti se smlouvou uváděna rovněž, ale spíše jen jako kontaktní osoba pro média. Informace o této události v mediálním prostoru zapadla.

Severní energetická se jí sice chlubí na svých stránkách jako „oboustranně užitečnou spoluprací a partnerstvím”, jinak ji ale pokryl snad jen server iUhlí.cz, který patří Elfmarkové. Náhoda? Tak určitě.

Podle tiskové zprávy je jedním z důvodů, které vedly k uzavření dohody těžařů s univerzitou, „hledání a formulace témat pro bakalářské, diplomové a doktorské práce zpracovávané studenty ČVUT“. Lze jen těžko pochopit, proč by měla mít univerzita v dnešní době na něčem takovém zájem.

Proč se univerzita, která by měla být na špičce ve vědě a výzkumu a zajímat se o novinky ve světě rychle se měnících technologií, paktuje se společností, vlastnící jeden důl, jejž musí brzy uzavřít, a čtyřicet let starou uhelnou elektrárnu, jejíž samotnou existenci reálně ohrožuje zpřísňování limitů na znečištění ovzduší?

I kdyby elektrárna nakrásně prodloužila svou činnost o deset let, nechtěl bych být studentem, kterého škola nutí k sepsání diplomky o uhelné energetice ve světě, který se od uhlí odklání, a to jen na základě podivné strategické dohody o spolupráci s firmou, která podniká v oboru bez dlouhodobé perspektivy. Kdo by chtěl takový start kariéry?