Kdo se někdy účastnil debaty o budoucím směřováním české energetiky, setkal se již takřka jistě s něčím, čemu říkám „uhelný nacionalismus“. Je to příběh o tom, že severočeské hnědé uhlí není uhlí jen tak nějaké — je to uhlí naše. České uhlí.

Je to „nejkvalitnější uhlí široko daleko“. Lepší než uhlí Poláků či snad Němců, na to pozor. „Hřeje domovy od Strakonic po Zlín“. Je to hodné uhlí, které přináší levné teplo. Potřebujeme ho. Je tu jen pro nás, pouhých pár metrů pod povrchem. Je to „národní bohatství“. A „my“ chceme, aby „se co nejlépe zhodnotilo“. Byl by hřích ho nevyužít. Nebude-li se těžit, „České republika a její občané tím přijdou o stovky miliard“. Když se ale těžit bude, „vydělají na tom všichni“. Chceme si sem snad místo toho vozit cizácký plyn?

Uvozovkové citace pocházejí z loňského komentáře Petra Kolmana, generálního ředitele společnosti Severní energetická. Jednoho při jeho četbě napadne — nebyl to snad už praotec Čech, kdo vylezl na Říp, zahleděl se k severu a zvolal „To je ta země zaslíbená, mlékem a uhlím oplývající“?

Kolmanovi tehdy připadl nelehký úkol obhájit nezbytnost prolomit na lomu Československé armády limity těžby hnědého uhlí, což by především přidalo k dlouhému seznamu obětí uhelného průmyslu město Horní Jiřetín a sousední Černice. K tomu naštěstí nedošlo. Uhelný nacionalismus ale žije, vytrubují ho PR kanceláře energetických korporací a zastání najde i u hlavy státu. Především je to ale příběh, kterému věří množství obyčejných lidí.

Jejich je zisk, naše bronchitida

Není se pak čemu divit, že se takoví lidé náležitě rozčílí, když je chce někdo o jejich národní bohatství připravit. Moc ho už ostatně národu — přinejmenším na povrchu —nezbývá a tak je třeba s „péčí řádného hospodáře“ zacházet s tím, co máme pod zemí. Ani hrudka nazmar, nebo ne? Spravedlivý hněv tak naposled pocítila na vlastní digitální kůži jedenáctka dobrovolníků hnutí Greenpeace, která vylezla na protest proti prodloužení životnosti elektrárny Chvaletice na její chladící věž. Copak doma nesvítí? Elektřinu přece potřebujeme, no ne?

Kdo by býval řekl, že celá pohádka o národním uhlí je lež jako těžební věž. Už odpověď na tu poslední otázku totiž může být pro některé překvapením: elektřinu z Chvaletic rozhodně nepotřebujeme. Česká republika jen v předminulém roce vyvezla pětinu ze vší vyrobené elektřiny za hranice — víc, než se spotřebovalo v českých domácnostech — a zastaralá Chvaletická elektrárna vyrobila čtvrtinu tohoto vývozu. Kdybychom ji zavřeli zítra, nestalo by se vůbec nic.

Tedy, nic… O zisk z jejího provozu by přišla dvojice majitelů Severní energetické, privatizační baroni Dienstl a Tykač, kteří ji tři roky nazpět pořídili od státního ČEZu. Dvojice miliardářů Chvaletice potřebuje. Nejsou to ostatně žádné „domovy od Strakonic po Zlín“, ale právě tato obstarožní elektrárna, která spolyká přes polovinu veškerého uhlí, jež se na lomu ČSA vytěží.

↗

Jedenáctka dobrovolníků protestovala proti prodlužování životnosti elektrárny ve Chvaleticích. Foto Greenpeace Česká republika

„My“ z něj nakonec máme vůbec velmi málo. Státu patřící uhlí těží oni pánové lacino — za ubohoučký poplatek z vytěženého nerostu ve výši tří procent. Převážná většina „národního bohatství“ tak končí v kapsách pouhých dvou šikulů.

Co zbude na nás? Přece náklady. Nedlužno zmiňovat všechny s těžbou uhlí spojené škody na samotném Litvínovsku. V případě Chvaletic je „národním bohatstvím“ zřejmě míněna plejáda těžkých kovů a jiných škodlivin, které dostávají obyvatelé Pardubicka každým dnem od Severní energetické darem až do svých plic: račte si přát kadmium, olovo, nebo rtuť? Dvě tuny fluoridů v našich vodách? Bronchitidu, dětské astma, nebo předčasné úmrtí?

A že bude naše země čelit vzhledem k (i chvaletickými emisemi působené) změně klimatu častějším a ničivějším suchům, povodním a dalším katastrofám, to už může být pánům podnikatelům teprve jedno. A taky že je. Inkasují dividendy na náš účet a ještě mají dost drzosti vyprávět nám pohádky o národním bohatství. Díky uhlí jsme energetickou kolonií. Za Tykačovu a Dienstlovu energii, vyváženou za hranice, platíme svým zdravím, obyvatelností naší krajiny a z hlediska klimatu doslova svou budoucností.

Když tedy jejich firma obchází zákon a chce bez platného posouzení vlivu na životní prostředí prodloužit životnost docela zbytečné a škodlivé elektrárny o dalších deset let, neměli bychom se zlobit na posly špatných zpráv z řad aktivistů Greenpeace, ale na tyto filuty, kteří se nám všem vysmívají do obličeje.

Česká republika může být na svou energetiku hrdá: budeme-li po vzoru nejvyspělejších zemí budovat decentralizovaný systém, postavený na čistých obnovitelných zdrojích, které budou ve vlastnictví venkovských podnikatelů, obcí, či družstev, pak můžeme hovořit o nějakém bohatství. Teď máme tak maximálně národní ostudu.