Kdo se někdy účastnil debaty o budoucím směřováním české energetiky, setkal se již takřka jistě s něčím, čemu říkám „uhelný nacionalismus“. Je to příběh o tom, že severočeské hnědé uhlí není uhlí jen tak nějaké — je to uhlí naše. České uhlí.

Je to „nejkvalitnější uhlí široko daleko“. Lepší než uhlí Poláků či snad Němců, na to pozor. „Hřeje domovy od Strakonic po Zlín“. Je to hodné uhlí, které přináší levné teplo. Potřebujeme ho. Je tu jen pro nás, pouhých pár metrů pod povrchem. Je to „národní bohatství“. A „my“ chceme, aby „se co nejlépe zhodnotilo“. Byl by hřích ho nevyužít. Nebude-li se těžit, „České republika a její občané tím přijdou o stovky miliard“. Když se ale těžit bude, „vydělají na tom všichni“. Chceme si sem snad místo toho vozit cizácký plyn?

Uvozovkové citace pocházejí z loňského komentáře Petra Kolmana, generálního ředitele společnosti Severní energetická. Jednoho při jeho četbě napadne — nebyl to snad už praotec Čech, kdo vylezl na Říp, zahleděl se k severu a zvolal „To je ta země zaslíbená, mlékem a uhlím oplývající“?

Kolmanovi tehdy připadl nelehký úkol obhájit nezbytnost prolomit na lomu Československé armády limity těžby hnědého uhlí, což by především přidalo k dlouhému seznamu obětí uhelného průmyslu město Horní Jiřetín a sousední Černice. K tomu naštěstí nedošlo. Uhelný nacionalismus ale žije, vytrubují ho PR kanceláře energetických korporací a zastání najde i u hlavy státu. Především je to ale příběh, kterému věří množství obyčejných lidí.