Září 2016 bylo sedmnáctým měsícem v řadě, kdy byl v globálním průměru překonán teplotní rekord. Pokud chceme předejít katastrofickým klimatickým změnám, 80 procent známých zásob fosilních paliv musí zůstat v zemi. A vlády by to měly brát vážně - nejen proto, aby se vyhnuly dalším soudním rozhodnutím zavazujícím je k ambicióznějšímu přístupu ke snižování uhlíkových emisí. Průlomem bylo loňské rozhodnutí v Nizozemí, kde soud přikázal vládě snížit emise o 25 procent v horizontu pěti let.

V pátek 4. listopadu vstoupila v platnost Pařížská dohoda, která má omezit postup klimatické změny. Klíčovou dohodu přijalo už téměř 200 zemí včetně Česka, naše vláda ovšem stále otálí s tím, aby své sliby začala naplňovat. Na rozdíl od všech našich sousedů není ratifikace dohody dokončena, nejzásadnější je ale skutečnost, že vláda nepřijala ani žádné konkrétní opatření, které by přispěly k plnění dohody.

Co nejdříve potřebujeme nejen antifosilní zákon, který jasně stanoví směr, kterým se naše hospodářství bude zbavovat závislosti na fosilních palivech, ale také další konkrétní kroky. Konkrétně například prosadit, aby pro obce, farmáře i veřejnost bylo výhodné podílet se na malých projektech decentralizovaných zdrojů energie, zejména větrné. Čistá elektřina ze střešních fotovoltaických elektráren a bateriové systémy zase posílí soběstačnost domácností a sníží jejich závislost na velkých elektrárenských společnostech.

S klimatickou dohodou se musí mít na pozoru i fosilní průmysl. Buď musí co nejdřív začít s vyřazováním uhlí, ropy a zemního plynu a přesměrovat se na výrobu obnovitelné energie, anebo může pokračovat v „business as usual“, nicméně s rizikem velmi tvrdého přistání. Celosvětové hnutí za „divestment“, tedy stažení investic z fosilních paliv, získává stále větší podporu a rostoucí počet investorů, mezi kterými jsou nejen finanční skupiny, ale také univerzity, města, penzijní fondy nebo církve, stahuje svá aktiva z podniků, které vydělávají na fosilních palivech. Například nadace Billa a Melindy Gatesových oznámila stažení veškerého svého kapitálu z firmy British Petroleum a dalších fosilních společností.

Zde by si mohla vzít příklad například česká katolická církev se svým fondem: jsou si církevní představitelé opravdu jistí, že jejich investice z církevních restitucí nepřispívají k ničení Země?

Investoři stahují svá aktiva nejen proto, že je morálně dále neúnosné investovat do ničení planety, ale také proto, že fosilní průmysl představuje rostoucí investiční riziko. Studie realizovaná European Systemic Risk Board, která radí Evropské centrální bance, nedávno prohlásila, že odklon musí začít velice brzo, aby se předešlo nečekanému prasknutí „uhelné bubliny“. Ta by mohla ohrozit finanční stabilitu Evropy, která je stále na fosilních zdrojích velmi závislá.

Ani česká vláda by neměla vyčkávat prasknutí uhelné bubliny, které by s sebou neslo drastické makroekonomické důsledky včetně sociálních otřesů, a měla by aktivně napomáhat přechodu na obnovitelné zdroje energie. Příklad OKD budiž dostatečným varováním.

Fosilní společnosti by si měly uvědomit neslučitelnost svého podnikatelského modelu s mezinárodními klimatickými závazky. Čím déle budou vyčkávat, tím tvrdší bude jejich přistání. A jak ukázalo nemálo případů, včetně krachu OKD, náklady na tato tvrdá přistání zatím vždy nesli zejména daňoví poplatníci.