Bylo to v dobách, kdy z nádraží Praha — Těšnov, kdysi Denisova, ještě supěly parní lokomotivy Karlínem směrem na Čelákovice a Lysou nad Labem.

V té době jsem byl čerstvým zednickým tovaryšem a měl pouze čtrnáct dnů dovolené. Většinu prázdnin jsme jinak trávívali na Moravě, nyní rodiče solidárně zůstali se mnou v Praze.

Když jsem odpoledne slezl z lešení a přišel domů, vzali jsme deky, ručníky, každý si přibral i něco ke čtení, a vydali se kolem Elektrických podniků, s ohromný nápisem na střeše Sláva komunismu, po Hlávkově mostě na ostrov Štvanice.

Tam jsme si na břehu, na navigaci kyklopským zdivem vyložené, rozprostřeli deky a založili čtenářský kroužek. Každý si tiše četl to svoje. Proti proudu Vltavy hučel Halmovský jez, na holešovickém nábřeží skřípěly tramvaje. Naproti na karlínském břehu pískaly lokomotivy a občas k nám vítr zanesl nádražní hlášení o odjezdech vlaků. Magistrála ještě neexistovala.

Byla to nepřívětivá doba té takzvané normalizace krátce po takzvaném „poučení z krizového vývoje“ a naše skromné půldenní rekreace na Štvanici po pracovní době byly jejím důsledkem. Na druhé straně se ale ty půldny s dekou a knihou na žulových kamenech vltavského břehu složily v docela šťastné léto. Pálilo-li slunko už opravdu nesnesitelně, vnořili jsme se do ledové Vltavy.

Pocit šťastného léta vznikl souběhem či souhrou přívětivých banalit: ruch velkoměsta zanikal v hučení jezu, pískání lokomotiv jako by přibližovalo těžko dosažitelnou dálku. Stabilitu příznivých poměrů nezajišťoval nápis Sláva komunismu, ale více než stoletá a důkladně provedená kamenná navigace od stavitelů Kapsy a Millera, na níž se krásně leželo.

Jak se slunko zanořovalo za Hradčany, složili jsme deky a někdy ještě zašli do štvanické kavárny na nějaké pití. Dnes je tato funkcionalistická budova zpustlá a na zbourání.

Politické poměry se změnily tak pronikavě k lepšímu, jak tehdy, když jsme na dece četli Běsy, nikdo nedoufal. Ba zdá se, jako by onoho hrozného hesla na elektrických podnicích ani nikdy nebylo. Jenže s upevňováním svobodných poměrů se postupně začaly vytrácet také mnohé zdánlivé banality, z nichž vzniká nebo vane štěstí.

Tak Štvanice musela nejprve čtvrt století pustnout, aby se na ní až teď podařilo obnovit — a to přes mnohé protesty motoristů — alespoň tramvajovou zastávku. Teprve nedlouho se ve štvanické vile, poničené povodněmi v roce 2002, něco děje, tedy hraje divadlo. Až poslední měsíce se Štvanice revitalizuje jako park, jímž ale dokázala být i za té „slávy komunismu“.

Zvláštní na tom je, a není to jenom případ Štvanice, že to, co bylo za špatného režimu symbolem jistoty a zárukou příznivějších poměrů, jež vzdorovaly času i pomýleným ideologiím, musí v příznivých dobách nejprve propadnout zkáze, která by se nám tenkrát, když jsme leželi na dece se zrakem soustředěným na Běsy, zdála stejně nemožná jako příchod svobodných poměrů.