Samotné Smetanovské dny jsou festival s převážně hudebním programem. Pořádá ho Plzeňská filharmonie. Připomíná se jím jednak osobnost Bedřicha Smetany, který v Plzni pod patronací svého staršího bratrance konečně dokončil roku 1843 gymnaziální studia a začlenil se tu již jako skladatel drobných skladeb do hudebního života. Název festivalu pak připomíná také sice méně slavného, ale pro Plzeň neobyčejně významného Josefa Františka Smetanu. Ten byl profesorem fyziky na zdejším gymnáziu, založeném tepelskými premonstráty, a mnohostranným reprezentantem osvícenství v Plzni.

Plzeňská sympozia mají každý rok nové téma, letos to bylo Světlo, stíny a tma v české kultuře 19. století. Česká kultura „dlouhého“ 19. století je v zadání vždy, fokus, jímž na ni odborníci různých oborů nahlížejí, se každý rok mění. Do tématu Světla, stíny a tma samozřejmě patří i osvícenství a také mu bylo věnováno několik příspěvků. Stojí za to si připomenout, že u českého osvícence Františka Faustina Procházky (který se 19. století dotýká na samém jeho počátku) se jasné myšlení bezpodmínečně opíralo o klasické, o latinu opřené vzdělání.

Světlo racionality vnášela osvícenská doba samozřejmě do medicíny, a zprostředkovaně třeba i do temného momentu lidské existence, jakým je sebevražda. Melancholie, černá žluč a další teorie sebevražedného konání byly podrobeny vědeckému, lékařskému a úřednímu zkoumání a příčiny shledávány ve fyziologii těla i mozku. Bylo tak rozumově vysvětleno, co podle zákona bylo trestným činem, a sebevrazi konečně směli být pohřbeni na hřbitově (byť v noci a bez zvonů). Prohlášení lékařského experta a úředníka se stalo vyšší autoritou než názor duchovních. Po roce 1830 už málokterého sebevraha prohlásili za příčetného, a tedy odsoudili.

Podíváme-li se na odvrácenou stranu světla, vidíme na ní arcitmáře jezuity, jejichž přízrak v širokém klobouku prochází literaturou, výtvarným uměním i lidovou kulturou. Ivana Čornejová, která se dějinami jezuitského řádu dlouhodobě zabývá, seznámila publikum s existencí spisu nazvaného Tajné předpisy jezuitského řádu, protijezuitským pamfletem z roku 1614, šířeným nejrůznějšími cestami, jímž se podařilo vzbudit k jezuitskému řádu odpor předčící averzi k židům (pamflet, předpokládám, představuje něco podobného protokolům sionských mudrců).

Horlení proti jezuitům sloužilo k lecčemu, také k zastírání aktuálnějších a nebezpečnějších problémů české společnosti 19. století, a našlo nakonec svůj výraz i v parodických dílech, jako je  Váchalův Krvavý román (i když to už jsme ve století dvacátém). „Českých knížek hubitelé lítí“ vstoupili i mezi strašidla a nějaký ten jezovita se mihne v kdejaké senzaci a události 19. století.

Nemůže za to Jiráskovo Temno, to vyšlo až ve století dvacátém. Temno není nenávistnou knihou, jakkoli obraz „temna“ pro dobu pobělohorskou v národním povědomí etablovalo. Výjev pátera Koniáše v jezuitském klobouku, vášnivě vrhajícího do plamenů zakázané evangelické knihy, vešel do národního povědomí prostřednictvím kanonických ilustrací Adolfa Kašpara. O Jiráskově Temnu hovořil náš přední znalec barokní kultury Vít Vlnas v řadě mimoliterárních souvislostí, ale v zásadě v respektu k Jiráskovu dílu, které neobyčejně posilovalo čtenáře za 1. světové války a těsně po ní ve víře v budoucnost národa.

Temný živel, světlo a stín

Temný živel představuje voda a jeho temným vládcem je vodník. Ten je jedním z vysloveně českých literárních motivů, v žádné sousední, slovanské ani německojazyčné zemi, nemá sobě podobného. Vodník v literatuře 19. století, než vstoupil ve své idylické, zelené podobě do pohádek, vystupuje u mnoha českých literátů 19. století alespoň v drobnějším textu (například v jedné básni Boženy Němcové) a je to postava černá, v černého koně se proměňující, nepoznatelná a mnohdy neviditelná. Ostatně ve třech mimořádně živých a populárních dílech české literatury je vodník zásadní a interpretačně zajímavou postavou: v Erbenově baladě, v Jiráskově Lucerně a v Kvapilově libretu k Dvořákově Rusalce. V každém z těchto vynikajících děl má jinou funkci, podobu i výklad, ale v žádné není směšným strašidlem sedícím na vrbě.

Součástí sympozia jsou i příspěvky etnografické a z dějin techniky, tentokrát ve vztahu k osvětlení interiérů a měst. K tomu je důležité si představit, jak velkolepý a riskantní dílo znamenalo zavedení svítiplynu a elektrického proudu do měst — a jak to nakonec byl výnosný podnik. Jaký velký časový rozdíl vznikl mezi osvětlením metropolí a maloměst, o venkovu ani nemluvě. Ve městě konání sympozia nelze nevzpomenout Františka Křižíka.

Hra světla s stínu samozřejmě souvisí i s rozvojem fotografie a kinematografie a samozřejmě také divadelního inscenování: osvětlení divadelního interiéru zásadně proměnilo režijní praxi, ale ovlivnilo i dramatickou a operní tvorbu (tanec s vlastním stínem v opeře Mayerbeerově).

Sympozium se koná v budově Západočeského muzea, jež je koneckonců rovněž produktem osvícenské vůle ke vzdělanosti. U vchodu si tam návštěvník může na požádání rozsvítit Křižíkovu obloukovku, na schodišti obdivovat secesní vitráže, hrající se světlem dekorativní hru, a když se projde Křižíkovými sady až k Západočeské galerii, která otevřela na téma Světlo a stín aktuální výstavu, může se zastavit u velké nástěnné malby na štítové zdi jedné budovy. Jejím autorem je akademický malíř Vladivoj Kotyza, vznikla v roce 2001 a jsou na ní zobrazeny osobnosti spojené s dějinami Plzně od založení do 20. století.

Samo založení města je vyjádřeno výjevem na loutkovém jevišti, a mezi postavami nechybí Bedřich Smetana, František Křižík, císař Rudolf II., který ve městě pobýval v obavě před morem, Emil Škoda a z postav 20. století Josef Skupa, Jiří Trnka a v převleku za mnicha v kutně Miroslav Horníček. Postavy víří ve vzájemně propojeném reji, některé přízračně jen naznačené, jiné vyvedené se všemi příslušnostmi. Malba má úroveň, humor i eleganci a turisté se u ní zastavují, i když většinu postav neznají.

Na  plzeňském Theatru mundi, jak se malba jmenuje, se nachází také několik ženských postav. Jedna tančí se Smetanou polku, jiná láká Trnku do kavárny, mezi významnými purkmistry najdeme i nějaké ty matróny. Žádná žena ale nemá jméno, což mi doposud nedocházelo, až letos: snad by mohla být mezi purkmistry, králi, vojevůdci, vynálezci a umělci figurovat alespoň Eliška Krásnohorská, libretistka čtyř Smetanových oper, která prožila v Plzni sedm let a do plzeňského kulturního života byla všestranně zapojena. Zasloužila by si doplnit, jako skromná, trochu upjatá drobná postava slečny mezi dvaceti a sedmadvaceti lety.

↗

Honosná budova Měšťanské Besedy zhmotňuje sílu spolkového života počátku minulého století. Tamní kavárna však nepotěší. Foto regionplzensko.cz

Ze sentimentu jsem také navštívila kavárnu v Měšťanské Besedě, jejíž budova v Kopeckého sadech (pojmenovaných po osvíceném purkmistrovi) je výrazem měšťanského spolkového života, dokončená byla v roce 1901. V této budově jsem vstoupila do aktivního divadelního života jako členka jednoho z ochotnických souborů a v kavárenských hovorech absolvovala své první životní univerzity.

V Plzni byla Beseda co v Praze Slávie — místo, kam mohl člověk přijít na blind a vždycky si měl ke komu přisednout a zapojit se do zajímavého hovoru. Také jsem tu měla taneční a maturitní ples a brzy poté, v období tuhé normalizace, jsem tu jako vyvrhel nepřipuštěný ke studiu na vysoké škole pracovala v takzvané „kávové kuchyni“. Otec mého nejlepšího kamaráda tu léta pracoval jako provozní vedoucí a v jejich domácnosti se o Besedě vyprávěly kavárenské příběhy.

Budova byla několik let v rekonstrukci, po jejím slavném znovuotevření ji vyhlásili „stavbou roku 2006“. Musím však s lítostí konstatovat, že kavárna Beseda je dnes ostudou Plzně, neútulnou, tuctovou, zbytečnou. V době mého zaměstnání se tam chodilo na dopolední párek a vejce do skla, večerní host v ranní kocovině dostal i kyselou rybu, penzisté u piva s ohříváčkem tu už ráno hráli šachy, večer se podávaly minutky a veškerý sortiment nápojů i zákusků, omelet, topinek, sýrových talířů i zmrzlinových pohárů.

Pamatuji si to přesně, protože jsem to vzadu připravovala. Secesní nástěnné obrazy s kavárenskými výjevy byly zčernalé kouřem, ale personál v těch normalizačních 70. letech zcela profesionální, na rámech noviny, a když jsme po divadelní zkoušce měli obzvlášť hluboko do kapsy, přinesl číšník dodatečnou horkou vodu na druhý přeliv sáčku s čajem.

Dnes z toho v kavárně není nic, obsluha je amatérská a protivná, v kavárně byla toho čtvrtečního dopoledne zima. Snad lákají zákazníky (asi tři) na to, že se tam smí kouřit, což ale zrovna v secesně vymalovaném interiéru není úplně vhodné. Strop, který imituje mahagon, je totiž bohatě zdoben a zlacen, stěny jsou obloženy dřevem. Vchod do salonu v zadní části kavárny je realizován jako dřevěná architektonická stěna s portálem. Zde se také nacházejí dvě dekorativní panneau od akademického malíře Viktora Olivy. Dominantní je rovněž vstup do předprostoru bývalého Kulečníkového sálu, pak dlouho restaurace, dnes nic. Prostor kavárny zkrášlují maskarony od Otokara Waltra st.

Celá ta krása vykazuje znaky nejhlubšího úpadku a je jen prázdnou kulisou.