Samotné Smetanovské dny jsou festival s převážně hudebním programem. Pořádá ho Plzeňská filharmonie. Připomíná se jím jednak osobnost Bedřicha Smetany, který v Plzni pod patronací svého staršího bratrance konečně dokončil roku 1843 gymnaziální studia a začlenil se tu již jako skladatel drobných skladeb do hudebního života. Název festivalu pak připomíná také sice méně slavného, ale pro Plzeň neobyčejně významného Josefa Františka Smetanu. Ten byl profesorem fyziky na zdejším gymnáziu, založeném tepelskými premonstráty, a mnohostranným reprezentantem osvícenství v Plzni.

Plzeňská sympozia mají každý rok nové téma, letos to bylo Světlo, stíny a tma v české kultuře 19. století. Česká kultura „dlouhého“ 19. století je v zadání vždy, fokus, jímž na ni odborníci různých oborů nahlížejí, se každý rok mění. Do tématu Světla, stíny a tma samozřejmě patří i osvícenství a také mu bylo věnováno několik příspěvků. Stojí za to si připomenout, že u českého osvícence Františka Faustina Procházky (který se 19. století dotýká na samém jeho počátku) se jasné myšlení bezpodmínečně opíralo o klasické, o latinu opřené vzdělání.

Světlo racionality vnášela osvícenská doba samozřejmě do medicíny, a zprostředkovaně třeba i do temného momentu lidské existence, jakým je sebevražda. Melancholie, černá žluč a další teorie sebevražedného konání byly podrobeny vědeckému, lékařskému a úřednímu zkoumání a příčiny shledávány ve fyziologii těla i mozku. Bylo tak rozumově vysvětleno, co podle zákona bylo trestným činem, a sebevrazi konečně směli být pohřbeni na hřbitově (byť v noci a bez zvonů). Prohlášení lékařského experta a úředníka se stalo vyšší autoritou než názor duchovních. Po roce 1830 už málokterého sebevraha prohlásili za příčetného, a tedy odsoudili.

Podíváme-li se na odvrácenou stranu světla, vidíme na ní arcitmáře jezuity, jejichž přízrak v širokém klobouku prochází literaturou, výtvarným uměním i lidovou kulturou. Ivana Čornejová, která se dějinami jezuitského řádu dlouhodobě zabývá, seznámila publikum s existencí spisu nazvaného Tajné předpisy jezuitského řádu, protijezuitským pamfletem z roku 1614, šířeným nejrůznějšími cestami, jímž se podařilo vzbudit k jezuitskému řádu odpor předčící averzi k židům (pamflet, předpokládám, představuje něco podobného protokolům sionských mudrců).

Horlení proti jezuitům sloužilo k lecčemu, také k zastírání aktuálnějších a nebezpečnějších problémů české společnosti 19. století, a našlo nakonec svůj výraz i v parodických dílech, jako je  Váchalův Krvavý román (i když to už jsme ve století dvacátém). „Českých knížek hubitelé lítí“ vstoupili i mezi strašidla a nějaký ten jezovita se mihne v kdejaké senzaci a události 19. století.

Nemůže za to Jiráskovo Temno, to vyšlo až ve století dvacátém. Temno není nenávistnou knihou, jakkoli obraz „temna“ pro dobu pobělohorskou v národním povědomí etablovalo. Výjev pátera Koniáše v jezuitském klobouku, vášnivě vrhajícího do plamenů zakázané evangelické knihy, vešel do národního povědomí prostřednictvím kanonických ilustrací Adolfa Kašpara. O Jiráskově Temnu hovořil náš přední znalec barokní kultury Vít Vlnas v řadě mimoliterárních souvislostí, ale v zásadě v respektu k Jiráskovu dílu, které neobyčejně posilovalo čtenáře za 1. světové války a těsně po ní ve víře v budoucnost národa.