Překvapilo mě, že kritické poukázání na básničku Jiřího Žáčka ze slabikáře vzbudilo odpor. Ale už to tak je, že u nás se vždycky najde někdo, kdo musí vynadat (a podepřít své rozhorlení sprostými slovy, jako kulturní redaktor deníku Echo Lukáš Novosad) těm, kteří upozorní na překonané stereotypy.

Když se v našem veřejném prostoru ozvou Romové, že se jim nelíbí v doporučené školní četbě motiv, kdy Cikáni ukradnou kocoura Mikeše, jsou pádně usazeni ctiteli tradic a obviněni ze lpění na přílišné doslovnosti. Nemluvě o hlasech, které hned přijdou s tím, že se tady opět zavádí cenzura. Nejde ale přece o to, že by se příslušný motiv měl vyškrtnout z knihy, v tomto případě cenzurovat Ladova Mikeše, ale o to, že by neměl být v čítankách. Tak, jako se  katechismus nemá učit podle antisemitského vyprávění Jaroslava Durycha, ale podle moderního výkladu Bible.

Podle Slabikáře Jiřího Žáčka se děti učí už více než 25 let. Slabikář s ilustracemi Heleny Zmatlíkové byl oceněn Zlatou stuhou roku 1993 a téhož roku získal i Cenu Comeniana.

Když se konečně nějaká moderní mladá matka, která už sama možná tenhle slabikář měla v první třídě, podívá do učebnice svého prvňáčka a najde tam básničku, která se táže: K čemu jsou holky na světě?, hned je po svém protestu okřikována, že vymáhá genderovou diktaturu. A básník Jiří Žáček své dílo hájí slovy, že rád uzná, když někdo napíše něco lepšího.

Samozřejmě že jsou lepší básničky a že už mnoho let máme pro děti knížky, v nichž se dětem dostává příběhů, které jsou přirozeně, spontánně a samozřejmě genderově rovnoprávné. Některé, jako například Děti z Bullerbynu Astrid Lindgrenové, jsou letos staré už 70 let a Ransomovy Amazonky a Vlaštovky (ty ovšem pro trochu starší děti) jsou z roku 1930.

Musím říci, že tahle básnička se autorovi při vší úctě opravdu nepovedla, že je v ní mnoho nehorázností. Zní takhle:

K čemu jsou holky na světě?