Překvapilo mě, že kritické poukázání na básničku Jiřího Žáčka ze slabikáře vzbudilo odpor. Ale už to tak je, že u nás se vždycky najde někdo, kdo musí vynadat (a podepřít své rozhorlení sprostými slovy, jako kulturní redaktor deníku Echo Lukáš Novosad) těm, kteří upozorní na překonané stereotypy.

Když se v našem veřejném prostoru ozvou Romové, že se jim nelíbí v doporučené školní četbě motiv, kdy Cikáni ukradnou kocoura Mikeše, jsou pádně usazeni ctiteli tradic a obviněni ze lpění na přílišné doslovnosti. Nemluvě o hlasech, které hned přijdou s tím, že se tady opět zavádí cenzura. Nejde ale přece o to, že by se příslušný motiv měl vyškrtnout z knihy, v tomto případě cenzurovat Ladova Mikeše, ale o to, že by neměl být v čítankách. Tak, jako se  katechismus nemá učit podle antisemitského vyprávění Jaroslava Durycha, ale podle moderního výkladu Bible.

Podle Slabikáře Jiřího Žáčka se děti učí už více než 25 let. Slabikář s ilustracemi Heleny Zmatlíkové byl oceněn Zlatou stuhou roku 1993 a téhož roku získal i Cenu Comeniana.

Když se konečně nějaká moderní mladá matka, která už sama možná tenhle slabikář měla v první třídě, podívá do učebnice svého prvňáčka a najde tam básničku, která se táže: K čemu jsou holky na světě?, hned je po svém protestu okřikována, že vymáhá genderovou diktaturu. A básník Jiří Žáček své dílo hájí slovy, že rád uzná, když někdo napíše něco lepšího.

↗

Podle slabikáře Jiřího Žáčka se děti učí už 25 let. To ale neznamená, že by měl dětem prezentovat nepravdivý obraz světa. Repro DR

Samozřejmě že jsou lepší básničky a že už mnoho let máme pro děti knížky, v nichž se dětem dostává příběhů, které jsou přirozeně, spontánně a samozřejmě genderově rovnoprávné. Některé, jako například Děti z Bullerbynu Astrid Lindgrenové, jsou letos staré už 70 let a Ransomovy Amazonky a Vlaštovky (ty ovšem pro trochu starší děti) jsou z roku 1930.

Musím říci, že tahle básnička se autorovi při vší úctě opravdu nepovedla, že je v ní mnoho nehorázností. Zní takhle:

K čemu jsou holky na světě?

Aby z nich byly maminky,

aby se pěkně usmály

na toho, kdo je malinký.

Aby nás měl kdo pohladit

a povědět nám pohádku.

Proto jsou tady maminky,

aby náš svět byl v pořádku.

Za největší problém považuji hned úvodní otázku K čemu jsou holky na světě? To by mě tedy taky naštvalo. Ptát se v literatuře pro děti „k čemu je někdo na světě“ — a je jedno, jakého je pohlaví nebo povolání, barvy, jazyka či co já vím — je divně vylučovací. Holky, stejně jako kluci, jsou na světě prostě k tomu, aby byli. Co k čemu z nich bude, je otázka jejich vývoje, nadání, studijních nebo manuálních schopností, charakteru, zdraví a tak dál. Otázka K čemu jsou holky na světě? má tu vadu, že na ni lze odpovědět třeba tak, že k ničemu.

„Aby z nich byly maminky“ je verš, který vzbuzuje největší poprask. Ale je fér, že ze smyslu bytí na světě jsou vyloučeny třeba anglická královna Alžběta I., Matka Tereza, Angela Merkelová, Eliška Krásnohorská, Toyen nebo Olga Havlová (jen co mě tak napadá), které maminkami nebyly anebo nejsou? Nebo to takhle autor nemyslel? Ale jak to má poznat prvňák, který má třeba nějakou bezdětnou tetu?

Ale i kdybychom odpárali první verš a začali básničku K čemu jsou na světě maminky, narazíme na nesrovnalosti. Tak třeba si lze představit, že prvňáček má zrovna nedávno narozeného mladšího sourozence, který je opravdu „malinký“, zatímco prvňáčkovi se neustále říká, že je přece už velký, když chodí do školy, a musí se taky trochu o toho malinkého starat a mamince pomáhat, když ona má teď starost o toho malinkého. Aha, řekne si prvňák, funguje to tak, že maminky se usmívají na ty malé a my velcí už máme s usmíváním utrum. Třeba.

Anebo v té třídě může být dítě, jehož maminka nebývá doma, třeba proto, že má náročné zaměstnání. (Které může klidně zapadat do generového profesního stereotypu, řekněme, že je zdravotní sestra nebo kuchařka či třeba, ó hrůzo, herečka). Ta rodina ale není rozvrácená, doma je tatínek nebo babička či děda, připusťme, že v rodině je třeba i nějaká teta či jiná, sice rodově cizí, ale jinak milá a důvěrná osoba, a ta pohádku poví i dítě pohladí.

Dokonce je pravděpodobná i situace, kdy maminka je k dispozici doma, ale převážně si hledí toho malinkého a o to, aby se dostalo pohlazení a pohádky tomu staršímu, které už chodí do školy, se stará táta nebo děda nebo babička či někdo takový — třeba i o hodně starší sourozenec. A jsme u toho: prvňáček se může taky tázat, jestli ten ještě starší a větší než on, který už si čte sám a hladit se před svědky nenechá, už maminku nepotřebuje?

Je hloupá a nevystihuje skutečnost

Když náš prvňáček předloží svoje úvahy komukoli z rodinných příslušníků, vždycky dospějí k bodu, který se nedá obhájit. Básnička je hloupá, vůbec nevystihuje skutečnost, je to jen takové rýmování, které hezky zní, ale nemluví pravdu. Ale podívejme se ještě na závěr. Ani s veršem, že proto jsou tady maminky, aby náš svět byl v pořádku, nelze souhlasit, protože sám fakt, že je tu maminka, k pocitu světa v pořádku nestačí.

Každé dítě přece ví, že když se mu stane něco zlého, utrpí nespravedlnost či se na něm někdo dopustí násilí (třeba ho venku zbije nepřátelská parta), útěcha od maminky pomůže, ale celou věc do pořádku pouhá útěcha a pohlazení nedá. Když se utiší pláč a přestane bolet utržená rána, i to nejmenší dítě pocítí nutnost mít zastání, potrestat násilníka, zjednat spravedlnost, rozsoudit při. Teprve pak je svět v pořádku.

Vůbec mi nejde o to, že by jedna básnička ve slabikáři měla obsahovat všechny složitosti vztahů a událostí v životě dítěte z první třídy. Ne že by to nešlo, ne že by nebyly takové básně, ale nepatří do slabikáře. Do slabikáře patří jednoduché básničky, ale nemají to být texty obsahově prázdné, napsané jen na efekt a kvůli roztomilému rýmu a milému zvuku. Básnička ze slabikáře musí unést, že si ji děti s učitelem třeba rozeberou, a v učebnici pro takhle malé děti by rozbor a rozhovor o básničce neměl dopadnout zjištěním, že básnička prostě není pravdivá.

Zařazení básničky do slabikáře je chybou jeho redakce, a ta zase svědčí o bezmyšlenkovitosti našich pedagogů ve vztahu ke slovu, řeči a jejich významu.

A ještě jedna věc mě zarazila na diskusi o Žáčkově básničce, už proto, že jsem se s ní setkala na veřejném fóru už dříve. Lukáš Novosad píše: „Pořád mi na zdi vyskakuje, jaká je Jiří Žáček píča.“ Proč mu to vyskakuje na zdi a proč musí používat ten lidově urážlivý název ženského pohlaví, když nota bene básníka hájí?

Jméno Lukáše Novosada je mi povědomé, hledám k němu informace, a ejhle: narozen 1976, studoval český jazyk a literaturu a pedagogiku na FF UK, nyní se věnuje mimo jiné studiu lužické srbštiny na univerzitě v Lipsku. Působil jako šéfredaktor měsíčníku pro světovou literaturu Plav a podílel se na organizaci festivalu českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka. Živil se jako vychovatel ve výchovném ústavu, v současnosti přispívá pravidelně do týdeníku Echo a působí v APLA Praha coby koordinátor aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem. Přeložil knihu Jurije Kocha Modrá vrána (2009) — ano, tu jsem četla. Proč se člověk s takovým životopisem vyjadřuje tak hnusně?

Podobně nedávno na jednom veřejném fóru to slovo použila jedna přednášející spisovatelka o své babičce, která jí v dětství dělala něco tak strašného, jako že jí pletla svetry, které se spisovatelce nelíbily. Tehdy mě to urazilo za tu babičku a tentokrát se mě to dotklo za Jiřího Žáčka, jehož básničku kritizuju, ale kvůli tomu by mě ani nenapadlo ho ani v duchu nazývat takto. Nejsem ve svém pohoršení vedena ani mravním pokrytectvím, ani puritánskou výchovou. Zbytečná frekvence zbytečně silných slov ale jazyk zplošťuje, jako mluvčí pozbýváme citu pro významové odstíny, a těžko se pak vůbec o něčem domlouváme.