Václav Jamek psal své fejetony do časopisu Listy od roku 2005 a píše je dodnes, ale ve své knize Na onom světě se tomu budeme smát se jich dočteme jen do konce roku 2015: však to stačí, dál si čtěme Listy. 

Po výzvě, aby je vydal, uvážil, že fejeton je text časový, a dokonce pracuje s pouhými narážkami. Že se čtenářem Listů komunikuje jako se spřízněnou duší, která podobně jako on sleduje kriticky společenské dění. Ne že by si čtenář nutně musel myslet to, co autor, ale předpokládá se znalost referenčního základu, abych tak řekla.

I když — vzdělanost Václava Jamka v oboru literatury, filosofie a kulturních dějin, jakož i jeho stylistické potměšilosti jsou takového rozsahu, že se člověk i při aktuálním čtení chytá spíš intuitivně a — alespoň pokud jde o mě — na konci fejetonu spokojeně vydechne nad tím, že tou sjezdovkou projel, aniž sebou seknul na svahu.

Václav Jamek je bezpochyby intelektuál. Nejen že pracuje hlavou, ale podobnému nároku vystavuje i své čtenáře, přičemž dochází ke zvláštnímu efektu: z té těžké intelektuální dřiny člověk náhle vyprskne v hlasitý smích. Zdrojem toho smíchu je paradox, ale také zvláštní literární figura, která se tančí tak, že se v témže taktu vzlétne na první a druhou do největší možné výšky, aby se na třetí dobu duplo na zem a na čtvrtou sedlo na zadek. Doložit citací se to nedá, každý se smějeme jiným blbostem. Já jsem jako čtenář šťastná, že Václav Jamek počítá ve své hře s blbostmi i se mnou a s mojí zděděnou výbavou.

Ale zpět ke koncepci knihy. Václav Jamek správně usoudil, že fejetony, srozumitelné čtenářům Listů v aktuálních číslech, nemusejí být už úplně srozumitelné po letech, a doprovodil je Memorandy, tedy (dle Wikipedie) písemnými zachyceními nějakého stavu věcí, úkolů, termínů nebo předběžných a průběžných výsledků jednání, které nemá právní závaznost a často slouží jen pro vnitřní styk v rámci úřadu nebo instituce (zde v rámci této knihy). Memoranda pak svým rozsahem většinou daleko překračují rozsah samotného fejetonu a jsou různého druhu. V memorandech se vyskytují ještě poznámky pod čarou jako v teoretické studii. I ty jsou někdy velice dlouhé, někdy až do rozsahu další studie.

Fejetony se od roku 2005 rozvíjejí v postupné komentování a sarkastické charakteristiky Václava Klause, který se po dvou letech svého prezidentství stal opravdovým monumentem české veřejné scény a který Václava Jamka svými postoji a argumenty vede k uplatňování přísné logiky a zdravého rozumu, vycvičeného studiem humanitních věd, jimiž Václav Klaus pohrdá. Václav Klaus pohrdá i homosexuály, pročež Jamek nevynechá jedinou příležitost, aby ujistil čtenáře, že ta či ona poznámka se opravdu netýká Klausovy sexuální orientace. Je v tom úmyslně otravný (podobně jako Václav Havel v knize Prosím stručně obsesivně trvá na tom, aby někdo uklidil to koště na chodbě).

Ekonomizace všeho se rozprostřela všude a Václav Jamek s použitím karteziánského skalpelu (vysvětlivka na str. 389) ukazuje chorobnost a křivost tohoto panujícího pohledu na správu věcí veřejných. Další motiv, který postupně do fejetonů proniká, je z pozic dědice osvícenství a sekularismu uplatňovaná kritika americké kulturní produkce (o té politické nemluvě), míněna tedy ta masová, ne Woody Allen. Obzvlášť konsternován je Jamek výroky a výkony hradních pošuků Jakla a Hájka, u jednoho absolutní nevychovaností a vulgaritou, u druhého tmářstvím. Později přidává Bátoru a Jocha.

Jeden fejeton z roku 2005 připomene dnes zapomenutou událost, která tenkrát hýbala veřejným míněním, totiž Technoparty, na níž pohořela vláda Jiřího Paroubka a která předznamenala pozdější Facebookem svolané házení vajíček na jeho osobu a možná i ten předvolební sprostý klip nazvaný Přemluv bábu. Jamkův zdravý rozum píše, že podle událostí typu technoparty se nemá soudit státní politika, a demonstruje na případu zmatení pozic pravice—levice v naší vlasti, kde pravicová mládež nenávidí levicového předsedu vlády za zcela pravicový a konzervativní zákrok na levicově se projevujících, byť pravicově smýšlejících technařích. Ale kdo si na to dnes ještě vzpomene!

Levice jako civilizační úkol

Rok 2006 začíná komentářem k reformě českého zdravotnictví, respektive jde o privatizaci středočeských nemocnic, a hned následuje pád tehdejšího hejtmana za ODS Bendla, který se vyznamenal tvrzením, že německý nacismus vzal původ v sociální demokracii. V dalších fejetonech i memorandech se velmi kvalifikovaně poučíme o problematice karikatur proroka Mohameda od francouzských kreslířů, mnohem dříve, než dojde k masakru redakce časopisu Charlie Hebdo: v této a jiných, z Francie vzešlých světových událostech, je Václav Jamek nejvýše informovaným komentátorem, ba vykladačem událostí, k čemuž mu dopomáhá znalost prostředí a jeho kulturních dějin. Nutno zdůraznit, že muslimské urážlivosti a falešnému zdůvodnění pomstychtivých teroristických akcí rozhodně nestraní, naopak zastává kategorický postoj na obranu svobody dělat si legraci z koho- a čehokoliv. A o mírumilovnosti islámu má své odůvodněné pochybnosti.

Objevuje se téma všelijak neférově ovlivněných voleb, ve světě (Ukrajina, USA) i u nás, příklad za všechny — Kubiceho zpráva.

Rok 2007 je přeskočen (později se dozvíme proč) a rok 2008 je rokem Čunkovy aféry, jakož i rokem přeběhlíků Pohanky a Melčáka a Topolánkovy vlády na nich založené. Po letech se podivujeme podivuhodným vývodům českého práva v jeho nejvyšších instancích.

V roce 2009 začíná Václav Jamek neuvěřitelným výrokem Mirka Topolánka o tom, že „Jan Palach a bratři Mašínové patří do stejného balíku protikomunistického odboje“, a pak soustavně rozvíjí své úvahy o jazyce, významech slov a jejich marnosti. Nový předseda vlády je k tomu dobrým inspiračním zdrojem. V roce 2009 padne Topolánkova vláda, avšak volby nastanou až bůhví kdy, opět zásluhou českého podivného právního řádu, či spíše jeho výkladu. V letech 2008 a 2009 protestují umělci a vědci proti úmyslům zavádět financování kultury a vědy na základě kritérií, stanovovaných byznysem. Připomene, že sklízíme, co jsme zaseli svou příchylností k pravicovým výtečníkům.

Na počátku roku 2010 se Jamek věnuje opět jazyku, který je pro něj terénem, na němž ukazuje postup devastace celého prostředí. Máme novou, Nečasovu vládu, s níž si ještě užijeme mnoho legrace.

Rok 2011 začíná tentokrát nikoli jazykovou, ale logickou analýzou současného ultraliberalismu, z níž předmět zkoumání vychází jako snůška navzájem si protiřečících názorů a opatření, tudíž jako cosi rozumným způsobem neuskutečnitelného. Z veřejného diskursu trčí jako nevětší absurdum slovo „reforma“. Ve vážně míněných fejetonech nazvaných Levice jako civilizační úkol Jamek formuluje tyto zásady:

• Není přípustné, aby společnost bohatá odmítala zajistit sociální práva, jež společnost chudší zajistit dokázala.
• Není přípustné, aby na světě kdokoli stál mimo zákon a nad ním, ale sám diktoval svou vůli všem lidem; tam, kde se rozhoduje o životě lidstva, musí existovat instance, která by držela a vykonávala moc, projevujíc obecný zájem a obecnou vůli.
• Není přípustné, aby se propastná nerovnost mezi různě rozvinutými částmi planety srovnávala směrem dolů; ti, kdo už žili lépe, se nemají srážet do chudoby, nýbrž chudí povznášet k blahobytu. 
• Není přípustné, aby kvalita života přestala být měřítkem lidské existence. 

Fejetony nazvané Levice jako civilizační úkol následují i v roce 2012, ale já už toho nechám, abych se dostala k dalším pozoruhodným vlastnostem knihy.

Václav Jamek má ve svém díle několik setrvalých témat. Tím nejznámějším i z jeho jiných textů je homosexualita, o níž píše otevřeně a vroucně, tak, jak se literárně zobrazuje láska s tělesnou přitažlivostí, duševním souzněním, erotikou, v níž samozřejmě hraje roli estetika. Jako každá láska přináší i tahle bolest, a o té je v knize napsáno také dost.

Asi v polovině se do memorand dostávají osobní vzpomínky a každodenní události, kniha se stává vedle linie témat veřejného života a víceméně důležitých vysvětlivek i hlasem osamělého srdce. Autor využije této příležitosti k tomu, aby napsal něco o sobě, od časů osiřelého dětství v Kladně přes studia ve francouzském Dijonu až po nejdůležitější vztah svého života, třicetileté soužití s Vladimírem, který během doby, již kniha zahrnuje, zemře (a to je důvod, proč v jednom roce fejetony chybějí). Příběh Vladimírovy nemoci a umírání je tak smutný, že se tu neodvážím o něm psát kriticky. Není to fikce, ale věcný záznam reálného zoufalství. Jen můžu potvrdit, že jsem se s příšerným neurologem plukovníkem Elisem setkala také, už jako s ordinujícím důchodcem, a že mi také nepomohl, byl na mě neurvalý, nic mi k mým potížím neřekl a doporučil mi zbytečnou operaci, ke které se naštěstí v Krči nerozhodli. Ale kdoví, co by bylo, kdybych šla do Motola!

Život jako takový

Kaleidoskop vzpomínek na obyčejný život v Kladně, školu, byt, Vánoce, pocity dospívajícího mládence v bezvýznamné rodině v okresním městě, je doufám pro mladší generace zajímavý, poznají z nich, že být z dobré rodiny může znamenat i to, že člověk má oděv záplatovaný, leč čistý, a k dosažení exkluzivního vzdělání musí vyvinout vlastní úsilí. Sebeplacenější škola to za něj neudělá. Pro mě byly ty dávné reálie dojemnou četbou. S překvapením zjišťuji, že pobavení a smích ve mně vyvolávají intelektuální veletoče, zatímco klidně vyprávěné vzpomínky dojímají, i když jsou směšné.

Dalším průběžným tématem Jamkova psaní je život jako takový, od pozorování ptáků, vod a rostlin až po vášnivou obhajobu životů uprchlíků, riskujících své životy na cestě za lepší budoucností. Jamkův spor s Milošem Zemanem (kterého si původně vážil) je sporem člověka, který, ač hluboce smuten, miluje život, s nekrofilním starcem, který nemiluje nikoho a nic. „Bujný řád veškerenstva proti úzkostnému a jednostrannému řádu jeho různých správců“ je rameno vah a Václav Jamek neochvějně přidává na stranu nezkrotitelné mnohosti. Ale když už máme regule, jako třeba zákony, pak mají být dodržovány právě ve jménu života, nikoli všelikých globálně neoliberálních mocenských čachrů.

Třetí Jamkovo téma, u něhož skončím, protože už teď je to až příliš dlouhé, představuje evropanství, založené na znalosti filosofie, literatury, kultury zejména francouzské, ale můžeme říci, že románské vůbec. K filosofii patří logika, k literatuře rabelaisovská svoboda psát současně vážně i nevážně, měnit perspektivu, vybízet k pochybnostem. K francouzskému odkazu evropanství patří i sekularismus, měřící lidem podle skutků už na tomto světě a vybízející k volnosti, rovnosti a bratrství. Jamek „kroutí hlavou“ nejen nad islámským fundamentalismem, ale i nad katolickou zatvrzelostí nebo americkým evangelikálním světovládným buranstvím či zavedenými surovostmi východních asijských náboženství. Slitování nad osudem bližního a péče o osud lidstva je možná (ba nutná!) i bez náboženství, dokazuje nám svými texty.

Na různých místech se mu do psaní vkrádá Eberhard Hauptbahnhof, jeho výstřední alter-ego, které však pro mě v této knize, přes respekt k různým perspektivám, představuje to méně zajímavé.

Jakou knihu vlastně napsal?

Závěrem bych se asi měla pokusit vystihnout, jakou to knihu Václav Jamek napsal. Je to dílem traktát, jímž se táhne a postupně z něj plasticky vystupuje autorův světový názor. Traktát připouští přípisky — ale dlouhé kapitoly o životě už přípisky nazvat nelze, a tudíž bych ke slovu traktát přidala slovo memoár. Je v něm však i cosi z románu, nejen pro pasáže epického vyprávění, ale pro to, že po přečtení se v čtenářově mysli rozvine patnáct let, v nichž se svět velice proměnil.

Vypravěč je jednou univerzitním docentem, jindy prostým obyvatelem města, přítelem a příbuzným, chvíli potměšilým Eberhardtem Hauptbahnhofem a zase moralistou až kazatelem. Stále však mužem v pozdním věku, trvajícím na lásce ke světu i po ztrátě milovaného člověka. Svůj příběh vede na pozadí veřejných událostí a společenských proměn. Za co jiného můžeme považovat umístění vlastního osudu doprostřed měnícího se světa než za román?

Ale kdybych definici tvaru a žánru Jamkovy knihy Na onom světě se tomu budeme smát měla skutečně pořádně promyslet, neposlala bych tento text redakci nikdy, a tak zbývá jen zvědavost, zda to udělá někdo, kdo je k tomu třeba i lépe teoreticky vybaven. Já si v ní mezitím budu stále znovu číst.

Václav Jamek: Na onom světě se tomu budeme smát. Nakladatelství Burian a Tichák. Knihovna Listů, sv. 14, edice Próza, 2016.