Na konci každého roku hrajeme s přáteli takovou hru na bilanci: každý má říci, jakého nového člověka potkal a jakou životní inspiraci mu to setkání přineslo, co bylo v tom roce největší starostí a největší radostí a nakonec, co by si každý z nás do příštího roku přál.

Dovolím si tady představit několik pro sebe důležitých setkání, je jich za posledních deset let velmi různorodá řada. Tu vede spisovatelka Alena Wagnerová, která mi předala své krédo „mysli radikálně, ale jednej ohleduplně“. Znám ji nejdéle, a mohu proto pozorovat její přibývající léta jako zrcadlo svého vlastního stárnutí s nadějí, že třeba se mi také, když nezpohodlním a zachovám si zdraví, podaří ještě něco podstatného objevit a napsat.

I na dálku vzdálení

K lidem, kteří se ode mě liší snad ve všem, patří básník a výtvarník Václav Vokolek, který mi pomohl překonat žal nad smrtí bratra a nabídl mi přátelství plné humoru a smyslu pro hru s osudem. Se smíchem jsme spolu bilancovali mnohou svou životní prohru.

Jiný rok mě okouzlilo setkání s Terezou Halasovou, dcerou mého drahého kamaráda a někdejšího šéfa Jana Halase, která s vážným úmyslem vstoupila do karmelitánského řádu, aby unikla problémům, s nimiž si sama v sobě nevěděla rady. Po letech, už před složením posledních slibů, z řádu odešla (nebylo to vůbec snadné) a dnes má muže a dítě, s nimiž žije ve Španělsku.

Jiný rok jsme se blíže poznali s polským básníkem a asketou Antonim Matuszkiewiczem, milovníkem skal a hvězd a člověkem, jehož pohled na svět se nikdy nezakalil nějakou žárlivostí, závistí, pýchou ani žádným jiným z podobných hříchů.

Rok nato mi otevřel nový pohled na současnou Evropu Mychailo Syrochman, lingvista z Užhorodu, učitel na tamním výtvarném institutu a znalec dřevěných zakarpatských kostelů. Jeho nelíčený obdiv k českému kulturnímu bohatství a naděje v to, že Ukrajina bude přijata do společenství demokratických evropských států, byla dojemná a plná bezděčného patosu.

Rozhlasový kolega David Vaughan je Angličan z Kentu, který mluví česky, jak já nikdy anglicky mluvit nedokážu. Reprezentant evropského Západu, kritický, zásadový, vtipný, bytostný demokrat sportovního ducha a spolehlivý spolupracovník i přítel.

Mimořádné bylo i setkání s redaktorkou Nového Prostoru Zuzanou Brodilovou před třemi lety na Cibulce, odkud ji (a ostatní) pak policejně vypakovali, a rok nato u mě doma u čaje a lívanců. Zuzana je mladá žena, která víc dělá pro druhé než žádá pro sebe. Stejně jako bych se nedokázala naučit cizí jazyk tak samozřejmě a skvěle jako David Vaughan, nedokázala bych žít s takovým minimem hmotných nároků jako Zuzana.

Českou literaturu do němčiny překládá Daniela Pusch z Düsseldorfu, která se také účastní překladatelských dílen v Praze i v Německu. Je to útlá mladá žena s jemným smyslem a citem pro půvab českého jazyka i současné literatury v té z jejích podob, které nesledují přímo marketingové strategie a umělecký výraz, jenž bych zjednodušeně nazvala „hospodský“ a jenž je vlastní zejména autorům — mužům ve středním věku (s nimiž souznějí mně jinak sympatičtí a rovněž inspirativní redaktoři Salónu Práva).

V minulém roce jsem se několikrát osobně setkala s básníkem a překladatelem Václavem Jamkem, největším intelektuálem ve spektru lidí, kteří mě inspirovali v životních postojích, a také z nich nejuzavřenějším člověkem. Až letos, díky jeho knížce Na onom světě se tomu budeme smát, jsem se dozvěděla o něm i jako o člověku s osobní historií a soukromými osudy.

V tom ale ona inspirace nespočívá. Vězí v jeho logickém myšlení, zřejmě vypěstovaném studiem francouzského jazyka i románské kultury a založeném na přesvědčení, že život má smysl a společnost je možno dobře spravovat (nebo se o to alespoň poctivě snažit).

O jeho knize napíšu později více, i o jeho vtipu, brilantním stylu a jazykové suverenitě. K podobným setkáním s dlouho zdálky obdivovanou osobností patří i spolupráce s Evou Stehlíkovou, divadelní a literární historičkou a odbornicí na antické divadlo. V ní jsem se setkala s člověkem, který je přirozeně přátelský, kolegiální a empatický, má ovšem i sportovního ducha, neutuchající smysl pro dobrodružství a oddanost věci, když ji považuje za dobrou. Je nositelkou toho nejlepšího, co v naší společnosti představují intelektuálky její generace, od nichž se vždy očekávala dvojí (profesní a rodinná) role a ony ji hrály s naprostou samozřejmostí vnitřně svobodného, emancipovaného člověka. Eva Stehlíková je personifikací toho, co znamená pečovat: o obor, o studenty, o rodinu, o přátele.

Historička Eva Hahnová, žijící v Německu a zabývající se česko-německými a česko-britskými historickými stereotypy, je doslova neohrožená osobnost pevného vlastního názoru, v postojích i postupech nesentimentální a — opět — kritická a nekonformní. Nese v sobě ducha šedesátých let, který jí dodává stálé mládí a jiskru, jakou v sobě my, kteří jsme prožili své mládí v normalizaci, vykřesáváme mnohem obtížněji.

Každý z těch lidí, které jsem tu nedostatečně, protože příliš stručně, charakterizovala, má v sobě vlastnosti, které sama nemám, pro které je obdivuji, které mě s nimi sbližují, vůči nim zavazují. Doplňuji se s nimi i konfrontuji, jsme si rovni, tváří v tvář, z očí do očí, slovo za slovo. Ve všem spolu pochopitelně nesouhlasíme, ale cítím, že se na sebe v základním pohledu na svět můžeme spolehnout. Všem čtenářům i autorům a redaktorům Deníku Referendum přeji, aby kolem sebe měli vždy dostatek tak různorodých, oduševnělých, kritických, přátelských, i na dálku blízkých lidí. S takovou posádkou se dá plout. Štěstí, rozum a odvahu v novém roce!