Na konci každého roku hrajeme s přáteli takovou hru na bilanci: každý má říci, jakého nového člověka potkal a jakou životní inspiraci mu to setkání přineslo, co bylo v tom roce největší starostí a největší radostí a nakonec, co by si každý z nás do příštího roku přál.

Dovolím si tady představit několik pro sebe důležitých setkání, je jich za posledních deset let velmi různorodá řada. Tu vede spisovatelka Alena Wagnerová, která mi předala své krédo „mysli radikálně, ale jednej ohleduplně“. Znám ji nejdéle, a mohu proto pozorovat její přibývající léta jako zrcadlo svého vlastního stárnutí s nadějí, že třeba se mi také, když nezpohodlním a zachovám si zdraví, podaří ještě něco podstatného objevit a napsat.

I na dálku vzdálení

K lidem, kteří se ode mě liší snad ve všem, patří básník a výtvarník Václav Vokolek, který mi pomohl překonat žal nad smrtí bratra a nabídl mi přátelství plné humoru a smyslu pro hru s osudem. Se smíchem jsme spolu bilancovali mnohou svou životní prohru.