Často v tomto našem internetovém deníku zaznívá, že s digitalizací a vstupem umělé inteligence do mnoha oborů nenávratně ubývá práce ve výrobní sféře.

Rovněž věnujeme pozornost těm z nás, kteří jsou v „chytrém“ světě slabí a neschopní udržet tempo. Aby lidé nežili na různých „dávkách“, což zní hrozně a  je to nedůstojné a demoralizující, je třeba, aby se společnost zamyslela nad tím, zda by nebylo dobré některé práce, které dosud spadají spíš do sféry vzájemné pomoci, normálně platit.

Letošní 25. ročník soutěžní přehlídky rozhlasových dokumentů Report 2016 měl na programu několik dokumentů o profesích a činnostech, o kterých donedávna nikdo nepomyslel, že by mohly být veřejně nabízeny.

Technologie i humanita

Tak pořad Svět v dotyku brněnské Terezy Rekové pojednává o hluchoslepém Jiřím Schneiderovi, který žije v pečovatelském zařízení, hraje šachy a bystře myslí. Nedokáže ale artikulovaně mluvit a nevidí, byť oslepnutí ho potkalo až v dospělosti, takže si svět dovede představit.

V dokumentu jsme slyšeli asistentku a tlumočnici, která pro tento případ mluvila nahlas slova, která, když se normálně dorozumívá s klientem, mu píše dotykovým písmem do dlaně.

V dokumentu Ivana Studeného Přijďte zas, funguje to, jsme byli účastni sezení svépomocné terapeutické skupiny, která se otevřela ženám, které prožily trauma zneužití a znásilnění. Jejich osudy jsou strašlivé, traumata se s nimi táhnou často od dětství nebo dospívání a ve skupině sbírají síly k normálnímu životu.

Miroslav Buriánek, plzeňský režisér, natočil dokument o sexuální asistenci, dnes už institucionalizované službě pro tělesně hendikepované. Pořad Ztracené děti Márie Pfeiferové z Českých Budějovic nám umožnil strávit několik situací se dvěma matkami těžce autistických dětí (z nichž jedno takto „zhaslo“ údajně po očkování), které nikdy nebudou bez pomoci schopny normálního života. Radka Rozkovcová z Brna natočila pro Rádio Proglas pořad o komplikované a v posledních desetiletích velmi humanizované péči o nedonošené děti.

asistenci, dnes už institucionalizované službě pro tělesně hendikepované. Ilustrace lds.clipart.com

Alena Blažejovská z Brna natočila Průvodce na cestě truchlením s psycholožkou a socioložkou Naděždou Špatenkovou. V pořadu se připomíná, že jsou pozůstalí, kteří se svým žalem zůstanou sami a zcela bezradní, často se hroutí a je třeba jim pomoci nejen psychologicky, ale i věcně se zařízením mnoha nezbytných věcí.

Složitý časosběrný dokument Andrei Hanáčkové z Olomouce byl věnován Hamzově odborné léčebně v Luži, kam se autorka dostala se svým synem Václavem (spoluautorem pořadu) po jeho těžkém, téměř smrtelném úrazu. Dokument nejen že nás vede procesem rehabilitace devítiletého Vaška, ale také obdivuhodnou prací léčebny, založené Františkem Hamzou po 1. světové válce pro chudé tuberkulózní děti. Étos Františka Hamzy je připomínán citacemi z jeho díla, ale i současným režimem zařízení.

A konečně olomoucký režisér Tomáš Soldán natočil a sám účinkoval v dokumentu o nočních můrách a jiných spánkových anomáliích Až se neprobudím. Spolupracoval na něm s psycholožkou z Univerzity Palackého Lucií Klůzovou-Kráčmarovou.

Na dvou a půldenní přehlídku je to velké množství pořadů o nejrůznějších pomáhajících činnostech, bez nichž by člověk ve své situaci buď vůbec nemohl existovat, nebo by se potácel na hraně života a smrti, zdravého rozumu a šílenství, zoufalství a deprese.

Rozhlas má velkou výhodu, že objekty jeho dokumentů nejsou vidět. Zaznamenávání životních projevů lidí všelijak postižených je bez obrazu mnohem ohleduplnější, umožňuje s nimi být v jednom akustickém prostoru třeba po celou dobu trvání pořadu, což je v televizi z lidských ohledů nemožné a od dokumentaristy to vyžaduje promyšlenou práci s obrazem, aby pořad sdělil, co sdělit má, a zachoval důstojnost svých aktérů.

V rozhlase je to jednodušší, čímž nechci říci, že jednoduché. Zprostředkování intimních problémů a jejich choulostivých projevů i možné pomoci je důležitou kvalitou rozhlasové tvorby, které jsme si zvykli říkat radiofoničnost.

Jednotlivé dokumenty tematicky tvoří jakýsi kauzální řetěz, byť jejich autoři o sobě nevěděli. Nedonošené děti můžou mít smyslovou poruchu a také mohou být autistické, zneužívané dívky propadají drogám a překvapivě často se stávají prostitutkami. Ze sexu, prodávaného pro výdělek, se může transformovat seriózní sexuální asistence. Dítě, sražené autem na cestě za kamarádem, může utrpět těžké poranění mozku, které mu způsobí epileptické záchvaty a potíže, neřešitelné bez intenzivní rehabilitace všech složek organismu v dobře vedené léčebně.

A v mnoha případech jsou tu matky, které nemohou dočasně nebo až do konce života dělat nic jiného než je péče o člena rodiny. A i ony mají právo na dovolenou a zástup alespoň na nezbytně potřebnou dobu, aby se nezhroutily. Dokáže společnost myslet i na tyhle své občany?

Vlivem vědeckotechnického pokroku je náš život v mnoha směrech usnadněn. Ale z téhož důvodu trpíme poruchami a stavy, které jsou tím pokrokem způsobovány, jsme bezradní a zoufalí v situacích, s nimiž si naši předkové věděli rady lépe (i když nevím, ptal se jich na to někdo?).

Současně s tím, jak zabydlujeme prostor obdivuhodnými technologiemi pokroku, musíme kultivovat pole humanity. Zde je náš Rhodos.