V literární redakci Českého rozhlasu, stanice Vltava, mám už deset let na starosti dny slovenské literatury. Bývá to kolem 28. října, abychom si připomněli společné dějiny a společnou Československou republiku. Už jsme odvysílali — a stále reprízujeme — texty slovenských disidentských spisovatelů, některé pořady vznikly i po oddělení obou států ve spolupráci se slovenskými kolegy.

Tahle spolupráce se velice ztížila poté, co byl slovenský rozhlas spojen s televizí — přestalo být s kým jednat, popřípadě jednání k ničemu nevedla. Několik let byl literární historik Miroslav Zelinský zaměstnán v Českém rozhlase Ostrava. Slovenská literatura je jeho obor, sám také slovenské autory překládá, takže nám v Praze stačilo si z rádia poslechnout, jak to v Ostravě natočili.

Nutno říci, že pěkně, například Knihu o hřbitově Samka Tále, respektive Daniely Kapitáňové, v níž je realita komentována a vyprávěna ústy poněkud mentálně retardovaného hrobníka.

Ale Miroslav Zelinský odešel na univerzitu, dělám na tom tedy z Prahy a musím přiznat, že nebýt tohoto úkolu, asi bych se o slovenskou literaturu příliš nezajímala. Svého času se mi zdálo, že z ní trčí jakési kyberdrátky, kterými se chce mermomocí uchytit v evropském prostoru, že volí divně úsečný styl a vybírá jaksi univerzální témata. Připadalo mi, že chce patřit víc k Vídni než k Praze, čemuž jsem se nedivila, ale moc mě to nebavilo.

Tázání identit

Pak ale vyšla kniha Pavola Rankova s názvem Stalo se 1. září (anebo někdy jindy). Román se čtyřmi hrdiny z města Levice, z nichž jeden je Čech, jeden Slovák, jeden Maďar a ten čtvrtý žid. Všichni plavou na místním koupališti každého 1. září závod na památku dne, kdy se takto chtěli rozsoudit, kdo bude chodit s dívkou Marií.

Ten román je velmi populární, na Slovensku byl uveden i na divadle a rovněž inscenace byla oceněna. Je to příběh o společných dějinách i o tom, co nás v těch dějinách rozdělovalo, příběh politických omylů a lidských odpuštění. Pěkná knížka.

Pak se zjevil Ján Rozner a jeho depresivní tmavošedý román Sedem dní do pohrebu, výpověď o normalizačních poměrech na Slovensku, z níž — a teď ani nemůžu napsat vysvítá, protože v této knize nic nevysvítá, vše je v ní kalné, omšelé, ba olezlé — tedy z níž vystupuje na povrch otrava všech složek života, posilovaná alkoholem.

I tato próza byla dramatizována (jde v ní o pohřeb překladatelky Zory Jesenské, příslušnice buditelského rodu z Martina) a inscenace oceněna. A v mnohem mladší generaci mě bavila Jana Beňová svými příběhy ze sídliště Petržalka a Lucia Piussi poněkud punkovými reflexemi někdejšího bratislavského divadla Stoka. A více než devadesátiletý Pavel Branko, s nímž jsem natáčela v Bratislavě životopisné vyprávění a díky tomu se dozvěděla podrobnosti o peripetiích života slovenského intelektuála po roce 1945, jež se mi později propojily (někdy shodně a někdy kontrastně) s knihou Jána Roznera.

V tomto roce jsme — upřímně řečeno díky překladatelské neúnavnosti Miroslava Zelinského — sáhli po dvou slovenských autorech střední generace. Peter Pišťanek sice už není mezi živými, ale kdyby byl, bylo by mu šestapadesát let. Jeho novela Muzika se v něčem podobá Třešňákovu Melouchu, taky se týká hudební skupiny, která zkouší v nějaké kuče a musí neustále procházet dobovými „kvalifikačními zkouškami“.