Slovenský týden
Alena ZemančíkováAlena Zemančíková přibližuje výjimečná díla současné slovenské literatury. Zaměřuje se především na ty příběhy, které tématizují soužití národů a identit v proměnlivém středu Evropy.
V literární redakci Českého rozhlasu, stanice Vltava, mám už deset let na starosti dny slovenské literatury. Bývá to kolem 28. října, abychom si připomněli společné dějiny a společnou Československou republiku. Už jsme odvysílali — a stále reprízujeme — texty slovenských disidentských spisovatelů, některé pořady vznikly i po oddělení obou států ve spolupráci se slovenskými kolegy.
Tahle spolupráce se velice ztížila poté, co byl slovenský rozhlas spojen s televizí — přestalo být s kým jednat, popřípadě jednání k ničemu nevedla. Několik let byl literární historik Miroslav Zelinský zaměstnán v Českém rozhlase Ostrava. Slovenská literatura je jeho obor, sám také slovenské autory překládá, takže nám v Praze stačilo si z rádia poslechnout, jak to v Ostravě natočili.
Nutno říci, že pěkně, například Knihu o hřbitově Samka Tále, respektive Daniely Kapitáňové, v níž je realita komentována a vyprávěna ústy poněkud mentálně retardovaného hrobníka.
Ale Miroslav Zelinský odešel na univerzitu, dělám na tom tedy z Prahy a musím přiznat, že nebýt tohoto úkolu, asi bych se o slovenskou literaturu příliš nezajímala. Svého času se mi zdálo, že z ní trčí jakési kyberdrátky, kterými se chce mermomocí uchytit v evropském prostoru, že volí divně úsečný styl a vybírá jaksi univerzální témata. Připadalo mi, že chce patřit víc k Vídni než k Praze, čemuž jsem se nedivila, ale moc mě to nebavilo.