Měsíc autorského čtení se poprvé odehrál v roce 2000 v Brně a postupně se rozšířil do dalších měst. Je to podnik moravsko-slezsko-polsko-slovensko-ukrajinský, respektive haličský, protože Lvov, který pokud jde o historii, je východní výspou rakousko-uherské monarchie, ale také městem polským a samozřejmě do značné míry židovským (například lvovské židovské divadlo bylo světoznámý fenomén a jeho zpěváci, vycvičení jako děti v židovském chrámovém zpěvu, byli předmětem lovu impresáriů z Londýna i z Ameriky pro tamní music-hally).

Wroclaw je letos Evropským hlavním městem kultury a je to na ní vidět, v době mé zastávky tam se konal i filmový festival, na který přijel téhož dne sám Carlos Saura. Wroclaw je dnes duchovně polským městem, ale není to tak dávno, co byla pruská a na její architektuře je to poznat (o tom, že to bylo město v Českém království, netřeba hovořit, ale pamětní deska J. E. Purkyně na budově univerzity připomíná, že české vazby neskončily s výsledky války o slezské dědictví).

Košice mají velice uherskou atmosféru, jejich proslavená paneláková sídliště jako by se centra města netýkala (to za války vybombardovaná Wroclaw má mnohem větší průnik před- a poválečné architektury v centru), jaksi nezávisle se rozkládají na okolních kopcích. Kované balkóny měšťanských domů jsou podobné jako v Budapešti, ale i jako ve Lvově, zatímco pražské nebo brněnské ulice mají úplně jiný ráz.

Košice působí jižním šmrncem, ale jejich gotická katedrála důrazně připomíná, že až sem sahá kulturně západ. Ostrava, pokud si můžu dovolit zkratku, jsou zbytky industriální moderny a všudypřítomné devastace, vlak se sune kolem nekonečných odkališť a starých rozhrnutých hald porostlých typickou břízou a olší, střed města je strohý, rozhodně se nedá říci, že by působil jakkoli útulně (což se naopak dá říci o sorelové Porubě).