Měsíc autorského čtení se poprvé odehrál v roce 2000 v Brně a postupně se rozšířil do dalších měst. Je to podnik moravsko-slezsko-polsko-slovensko-ukrajinský, respektive haličský, protože Lvov, který pokud jde o historii, je východní výspou rakousko-uherské monarchie, ale také městem polským a samozřejmě do značné míry židovským (například lvovské židovské divadlo bylo světoznámý fenomén a jeho zpěváci, vycvičení jako děti v židovském chrámovém zpěvu, byli předmětem lovu impresáriů z Londýna i z Ameriky pro tamní music-hally).

Wroclaw je letos Evropským hlavním městem kultury a je to na ní vidět, v době mé zastávky tam se konal i filmový festival, na který přijel téhož dne sám Carlos Saura. Wroclaw je dnes duchovně polským městem, ale není to tak dávno, co byla pruská a na její architektuře je to poznat (o tom, že to bylo město v Českém království, netřeba hovořit, ale pamětní deska J. E. Purkyně na budově univerzity připomíná, že české vazby neskončily s výsledky války o slezské dědictví).

Košice mají velice uherskou atmosféru, jejich proslavená paneláková sídliště jako by se centra města netýkala (to za války vybombardovaná Wroclaw má mnohem větší průnik před- a poválečné architektury v centru), jaksi nezávisle se rozkládají na okolních kopcích. Kované balkóny měšťanských domů jsou podobné jako v Budapešti, ale i jako ve Lvově, zatímco pražské nebo brněnské ulice mají úplně jiný ráz.

Košice působí jižním šmrncem, ale jejich gotická katedrála důrazně připomíná, že až sem sahá kulturně západ. Ostrava, pokud si můžu dovolit zkratku, jsou zbytky industriální moderny a všudypřítomné devastace, vlak se sune kolem nekonečných odkališť a starých rozhrnutých hald porostlých typickou břízou a olší, střed města je strohý, rozhodně se nedá říci, že by působil jakkoli útulně (což se naopak dá říci o sorelové Porubě).

No a Brno si charakterizovat zrovna v tomto listě netroufám, jen se mi zdálo, že tam v posledních letech dokázali, co se v Praze asi už nikdy nepovede, totiž zachovat střed města přívětivý a přitažlivý pro vlastní obyvatele i pro návštěvníky, zůstaly tam normální obchody a restaurace, v nichž člověku není protivno sedět, protože si tam nepřipadá jako lapený turistický hejl.

Ve třech městech, Brně, Wroclawi i Košicích, si ovšem nechali v historickém centru postavit komerční konglomerát pokrytecky nazývaný „nákupní galerie“ a ve všech těch městech si jím městské centrum pokazili, nejhůře snad ve Wroclavi jejich hříšně nazvanou Dominikánskou, která bláznivě přesvětluje v noci celé starobylé okolí a je symbolem něčeho, co současně není pravda (všeobecný blahobyt) a je problém (síla a moc konzumu a komerčních zájmů), onoho globalizačního paradoxu, jehož rozvratnou funkci reálně zažíváme.

Měsíc autorského čtení tedy vnáší literaturu a její tvůrce do severovýchodní části středoevropského prostoru, kde se mísily národy, náboženství i jazyky a kde jsou dějiny tak nepřehledné, že to například hostu z jiného kouta Evropy jde jen těžko vysvětlit.

Letos bylo čestným hostem Španělsko. Systém Měsíce autorského čtení je takový, že každý den čte některý španělský autor a k němu je přiřazen autor z ostatních zemí, tedy buď Čech, nebo Polák, Slovák, Ukrajinec. Tvoří to zajímavou síť poetik a témat, o které nemůžu psát, protože si ji jenom představuji podle programu, osobně jsem zažila jen svoje putování se španělským publicistou z madridského listu El País a prozaikem Jesúsem Ruizem Mantillou.

↗

Publicista a prozaik José Ruiz Mantilla nečetl z žádného svého beletristického díla, ale dodal svůj seriál z kulturní rubriky El País, kde se světově proslulých spisovatelů ptá, proč píší. Foto antoncastro.blogia.com

Čtení španělských autorů mělo výhodu čisté literatury, v níž nikdo nehledá společné zkušenosti. Čtení nás, kteří se na některých štacích setkáváme s publikem stejného jazyka i historické a literární zkušenosti a na jiných místech hledáme (a třeba nenacházíme) styčné body, je mnohem propojenější se společenskou realitou.

José Ruiz Mantilla pojednal své turné s dobrým dramaturgickým citem — nečetl z žádného svého beletristického díla, ale dodal k překladu a k besedě svůj seriál z kulturní rubriky El País, kde se světově proslulých spisovatelů ptá, proč píší.

Čtení odpovědí se dá kdykoliv přerušit, protože nemá děj, a poskytuje dobrou záminku k debatě o smyslu literatury a její podstatě. V tom duchu se také debaty s Jesúsem vedly. Jesús připustil (a jak se rozehříval od města k městu, byl stále otevřenější), že ty poeticky vyšperkované odpovědi spisovatelům úplně nevěří, že mnozí, ve snaze vymyslet originální odpověď, řeknou to, co ostatní, že spisovatelé jsou kokety — včetně Jesúse samého.

Nakonec se ale vždy vyvlékl z publicistického odstupu a mě skutečně dojalo jeho vystoupení v Košicích, kdy byl mimo jiné tázán i na svůj vztah k poezii a on odpověděl vyznáním Lorcovi, který má ostatně letos také velké výročí (byl zavražděn Frankovými fašisty 1916 a hozen do společné jámy se dvěma dalšími). Lorcovo avantgardní působení, jeho vitální, barevná poezie dramata plná vášně v kontrastu k jeho zavraždění (Jesús řekl, že fašisté zabili Lorcu, aby ukázali, že můžou zabít opravdu každého) podalo výmluvný obraz situace umění proti moci — i strany, jež nakonec vítězí (byť na čas poražena bývá, abych parafrázovala Jana Husa).

Já jsem se se svým čtením potýkala mnohem obtížněji, můj text, respektive to, co z něj jsem dala k překladu a musela se toho držet v Polsku a na Ukrajině, se týkal převážně doby normalizace, o níž se snažím vyprávět z jiné pozice, než byla ta disidentská nebo stále populární humoristická nota Báječných let pod psa a Hrdého Budžese. Nenápadné křivdy a ústrky, v nichž nejde o život ani o existenci, ale spíš o neschopnost přizpůsobit se stále tupější realitě a o pocit života bez perspektiv, se špatně vysvětlují a člověk ani nechce mluvit o sobě, když jde o literaturu. Naštěstí jsme se ve Wroclawi mohli bavit o divadle a ve Lvově nakonec diskuse zakotvila v ženské emancipaci.

Můj španělský společník neustále žasl nad kulturní hustotou prostoru, v němž jsme se pohybovali, nad tím, že v Jihlavě se setká s Mahlerem, v Brně s Bauhausem, cestou potká směrovku do Příboru, kde se narodil Sigmund Freud, ve Wroclawi se lehce mine s Grotowskim, v Košicích natrefí na pomník Sándora Máraie a když jsme šli ve Lvově kolem (dosti pitomé) sochy zdejšího rodáka Leoplda von Sacher-Masocha, propukl ze samého úžasu v smích z té koncentrované moderny.

Setkání několika literatur malých jazyků, opřených o společnou kulturně-historickou zkušenost (již konkrétní odlišnosti jen potvrzují), s literaturou světového jazyka, přesahující do jiného kontinentu, bylo zvláštním efektem Měsíce autorského čtení 2016.