V jednom období mého života mi bylo velice těžko. Neměla jsem pořádnou práci, nebyla jsem šťastná v manželství, přátelé byli daleko. Zdálo se mi, že tam, kde se to očekává, se vůbec nedokážu osvědčit, a vyšlo mi z toho, že se musím pustit do něčeho dalšího, abych vyzkoušela, zda se osvědčím vůbec někde. Tehdy jsem se přihlásila dálkově na DAMU.

Nemyslela jsem si, že se na DAMU něco zvláštního naučím, v té době jsem byla hodně kritická ke všemu, co se v oficiálním divadle hrálo a zdálo se mi, že abych mohla dělat takové divadlo, jaké se mi líbí, nepotřebuju vystudovat DAMU. Do jisté míry to tak opravdu bylo, ale z větší části jsem pravdu neměla.

Protože jsem studovat opravdu chtěla (nešlo mi o diplom, stejně jsme neviděla šanci, že se někdy k práci v divadle dostanu), velice brzy jsem prostřednictvím úkolů, které jsme dostávali, začala objevovat, co mi zatím bylo skryto.

Jaroslav Vostrý, promýšlení převratného

Mohl za to zejména jeden člověk, jehož projev nebyl na první poslech nikterak zvlášť atraktivní, zato ale uměl zadat úkol a když ho člověk dobře splnil, nad prací podat výklad a výhled do takové šířky i hloubky, že se obzory začaly otevírat jak v animovaném filmu, jeden za druhým, a stačilo už jen číst a myslet a zkoušet psát a člověk se ze všeho trápení ocitl v ráji.

Vzpomínám si, jak jsme si měli přečíst Moliérova Dona Juana, jak mě to nijak zvlášť nebavilo, ani neoslovovalo, hra se mi zdála strnulá a skoro nehratelná (taky ji v tu dobu nikde v mém okolí nehráli). Teprve profesorův výklad mi otevřel moliérovský svět konvence a konvencionality, svět balancování na hraně zákazu a zavržení až po samu existenci.

Najednou jsem uviděla zřetelně Dona Juana bez boha i morálky, jemuž je nejvyšší autoritou i prospěchem jen on sám. Byla to doba předcházející listopadovému převratu, který mě ještě za studií zastihl. Potkali jsme se jednou na schodech, konzultace byla kvůli stávce zrušena a mně to bylo líto.

Profesor se mě zeptal, jak se mám a co aktuálně dělám, nevěděla jsem hned, co říct, i řekla jsem, že přemýšlím. On se na těch schodech zastavil, podíval se na mě a řekl: „To je to nejlepší, co může člověk dělat, když se dějí převratné věci.“

Tím profesorem byla Jaroslav Vostrý, který letos dostal Cenu ministertva kultury za přínos českému divadlu. Všem bylo připomenuto, že spoluzaložil Činoherní klub, napsal řadu textů dramatických i teoretických, byl přítelem mnoha divadelníků, založil vlastní divadelně vědnou disciplínu scénologii, v jejímž rámci nás učil o divadle myslet, strhujícím způsobem uměl přednášet i psát o hercích.

Jaroslav Vostrý byl ale také osobností, pro niž umění — a divadlo zvlášť — bylo pevně zařazeno do struktury společnosti a světa jako její nezpochybnitelná hodnota.

Proč do chvály na něj zatahuji sebe? Protože na mém případě je vidět, že Jaroslav Vostrý divadlo praktikoval, o divadle teoretizoval a divadelníky vychovával (a to vše ještě stále dělá) jako jedince, kteří se mají podílet — řečeno s Faustem — na tom, čím svět drží pohromadě.

Měl pochopení pro pomíjivost divadla i pro zvláštní povahu hereckého údělu i herců, rád a s humorem připomínal praktické stránky umělecké profese (ukazoval to na Čechovovi), ale nikdy v jeho přítomnosti nemohla vzniknout ani nejmenší pochybnost o tom, že divadlo je (řečeno se Schillerem) „morální ústav“ a umění (každé) má existenciální význam. A zrada na umění že se vymstí.

Jaroslav Vostrý byl český intelektuál evropského rozhledu i významu. Škoda, že při tom, jak intenzivně a obětavě se věnoval po roce 1989 výchově budoucí generace divadelníků a budování Akademie múzických umění (jejímž byl svého času i rektorem), že se jeho brilantní myšlení málo projevilo mimo odborné kruhy.