Těžko říci, zda pro českou kulturu udělal víc Milan Knížák nebo Karel Šiktanc — mohl by namítnout někdo, s kým bych si dovolila debatovat o vyznamenáních udělených prezidentem Klausem k 28. říjnu letošního státně nekulatého roku 2010. Šiktanc vypěstoval českou básnickou řeč v linii od baroka přes Máchu a Erbena — až do 21. století. Jeho texty jsou plné novotvarů nebo alespoň tvarů málo používaných, řeč je košatá a plná adjektiv a příslovečných určení, někdy až k obtížné srozumitelnosti.

Přiznám se, že jakkoli na mě Šiktancovy verše působí omamně a magicky, někdy se musím sama sebe zeptat, zda mají také nějaký konkrétní smysl. Co však na jeho verších mám bezvýhradně ráda, je používání nespisovných tvarů češtiny pražského okolí, jeho „utopenejch voči“ jsou přece mnohem strašidelnější než „utopených oči“, neřkuli „oči utopených“.

Karel Šiktanc ovšem dosvědčuje svým dílem, že řeč básnická má blízko k prapodstatě jazyka, že se blíží řeči dětí a že básníkova představivost a způsob vidění má blízko k dětem. A tak se Šiktanc podobně jako starší František Hrubín i mladší Pavel Šrut v době, kdy poezie byla drcena tiskovým dozorem (jaká pitomost a vůbec nesmysl už jenom když se to řekne), napsali řadu knížek pro děti. Pokud jde o Karla Šiktance, tak k tomu patří i množství rozhlasových pohádek. Ty poznáme mezi ostatními na první poslech podle barvitého jazyka a romantického děje. Karel Šiktanc nepíše civilní příběhy, k jeho jazyku by se ani nehodily, a protože básník jazykem myslí, ani mu nepřijdou na mysl.