Těžko říci, zda pro českou kulturu udělal víc Milan Knížák nebo Karel Šiktanc — mohl by namítnout někdo, s kým bych si dovolila debatovat o vyznamenáních udělených prezidentem Klausem k 28. říjnu letošního státně nekulatého roku 2010. Šiktanc vypěstoval českou básnickou řeč v linii od baroka přes Máchu a Erbena — až do 21. století. Jeho texty jsou plné novotvarů nebo alespoň tvarů málo používaných, řeč je košatá a plná adjektiv a příslovečných určení, někdy až k obtížné srozumitelnosti.

Přiznám se, že jakkoli na mě Šiktancovy verše působí omamně a magicky, někdy se musím sama sebe zeptat, zda mají také nějaký konkrétní smysl. Co však na jeho verších mám bezvýhradně ráda, je používání nespisovných tvarů češtiny pražského okolí, jeho „utopenejch voči“ jsou přece mnohem strašidelnější než „utopených oči“, neřkuli „oči utopených“.

Karel Šiktanc ovšem dosvědčuje svým dílem, že řeč básnická má blízko k prapodstatě jazyka, že se blíží řeči dětí a že básníkova představivost a způsob vidění má blízko k dětem. A tak se Šiktanc podobně jako starší František Hrubín i mladší Pavel Šrut v době, kdy poezie byla drcena tiskovým dozorem (jaká pitomost a vůbec nesmysl už jenom když se to řekne), napsali řadu knížek pro děti. Pokud jde o Karla Šiktance, tak k tomu patří i množství rozhlasových pohádek. Ty poznáme mezi ostatními na první poslech podle barvitého jazyka a romantického děje. Karel Šiktanc nepíše civilní příběhy, k jeho jazyku by se ani nehodily, a protože básník jazykem myslí, ani mu nepřijdou na mysl.

Kromě toho je Karel Šiktanc mistrem přesmyček, které často — nechápu, jak je to možné — vystihují povahu i podstatu nositele přesmyknutého jména. Sám se pak ukrývá za nenápadnou šifru Lenka Tršická.

O Milanu Knížákovi bylo napsáno poslední dobou mnoho. Na to, jak je to sebestředný a ješitný člověk, je to možná až příliš — každá zmínka o něm je mu, myslím, dobrá, je mu asi jedno, jestli se o něm mluví dobře nebo špatně, hlavně že se mluví. Jeho umělecké výkony rozhodně nejsou všechny hodné opovržení, jak se mu poslední léta v měšťácké společnosti děje. Děje se mu to právem — svými politickými kandidaturami se pokusil s touto společností splynout, chtěl se podílet na jejích prebendách (mám na mysli snahu stát se senátorem) a s tím se umělecká nezávislost neslučuje. Milan Knížák ji opustil, stav se ředitelem Národní galerie, a od té doby je velmi nesnesitelným měšťákem. Rozumí si v tom s prezidentem, který ho vyznamenal Za zásluhy.

Myslím, že Knížákova největší zásluha po převratu spočívá opravdu v upevnění měšťáctví v České republice a v podpoře jistých modelů chování. Jedním z nich je arogance: ta, z níž byl Václav Klaus obviňován, již se rozhodl v zájmu politického úspěchu zbavit, a na niž má koneckonců Knížáka. Ten si za Václava Klause vyřizuje účty s Václavem Havlem, s levičáky, se současnými výtvarnými umělci, s Paroubkem i Schwarzenbergem. Nepamatuji se, že by se Milan Knížák v poslední době zastal někoho, komu se děje křivda (možná to nedělal nikdy).

Jako ředitel Národní galerie sklidil všemožnou kritiku. Sama si vzpomínám na své hluboké zklamání z výstavy Mikoláše Alše v Jízdárně Pražského hradu, jejímž byl autorem: zrovna v tomto případě jsem čekala nový pohled a zařazení do kontextu českého i evropského výtvarného umění — a výsledek byl nudný a neříkal nic, co by člověk o Mistru Alšovi už nevěděl z dřívějších zideologizovaných výstav. Pan prezident, nějak vzdáleně, pokud si vzpomínám, s Mikolášem Alšem příbuzensky spojený, byl spokojen.

Na závěr své kariéry v Národní galerii zrušil pan ředitel Knížák volné první středy v měsíci. Tedy — dny volného vstupu do stálých sbírek. Jistě to je reakce na redukovaný rozpočet, je to ovšem reakce arogantní, tak jak to odpovídá Knížákovu stylu.

Lidé s malými příjmy, nezaměstnaní nebo ti, kteří mají tak rádi výtvarné umění, že na jednu výstavu chodí několikrát, to jest ti, kteří nemají nárok na žádnou slevu, prostě své návštěvy Národní galerie omezí. Nebo zruší. Národní galerie jako příspěvková organizace ministerstva kultury je financována ze státního rozpočtu, tedy z našich daní. A kdo daně neplatí, ať nechodí ani do galerie — taková je Knížákova politika. Podle ní by vlastně měli mít volný vstup do expozic ti, kteří prokáží co nejvyšší příjmy — nebudeme je přece trestat za úspěch vstupným.

Karla Šiktance bezpochyby zná mnohem méně lidí než Milana Knížáka. Jeho dílo je málo nápadné, byť v jazyce místy docela výstřední. Jeho zásluhy jsou o jazyk, o udržení literární tradice vycházející z lidových a rituálních zdrojů, o poezii, o romantickou pohádku, nepřímo o umění rozhlasové.

Milan Knížák se zasloužil zejména o veřejný poprask kolem okázalé nonkonformity — a pak o důsledné přitakání měšťáckým hodnotám. Tak za to dostal metál.