Stáří, bezmoc a smrt se staly dominantními tématy v literatuře i v divadle. Na Jiráskově Hronově uvedlo kladenské divadlo V. A. D. komedii Upokojenkyně, která se odehrává převážně v zařízení pro seniory, kde spolu v pokoji leží dvě už nepohyblivé ženy. Jedna z nich si k devadesátinám přeje smrt — a její hodní rodinní příslušníci, když se vzpamatují ze šoku nad takovým přáním, se rozhodnou jí ho splnit. Tato základní situace vede k rozvíjení řady komediálních zápletek, rozehrává se samozřejmě konflikt svědomí, najednou se zhmotní, co si všichni zapírají — totiž že stereotypní péče o babičku, která už nemá žádné podněty a není s ní tudíž o čem mluvit, je otravná a deprimující. Přání zemřít potvrzuje, že ten pocit sdílejí obě strany.

Upokojenkyně jsou komedie, takže dojde k záměně: příbuzný, který babičku pořádně nezná, omylem otráví její spolubydlící. Druhá neúmyslná smrt nastane, když sestra, ujídající seniorům jídlo od příbuzných, sní babičce otrávené buchty. Mezitím se v dialozích mezi příbuznými dvou žen a tří generací vyjeví i četné krize středního věku, problémy s alkoholem i s hypotékou a jiné všeobecně známé trable, které více méně mají slušní lidé kolem nás. Hra i inscenace nejsou ani trochu cynické, docela decentně ukazují obrázek ze současného života v komediální nadsázce velmi podobné tomu, jak to dělal třeba Moliére.

Na festivalu Divadlo 2015 v Plzni se objevila polská inscenace divadla TR Warszawa významného maďarského režiséra Kornela Mundruczó Netopýr. Se Straussovou operetou Netopýr to má společných jen několik motivů — jedna z postav je dirigent, který operetu mnohokrát dirigoval, děj se odehrává o silvestrovském večeru, kdy bývá Netopýt uváděn, a zazní několik známých hitů z operety, ovšem převedených do úplně jiného hudebního jazyka. V inscenaci jsme na jakési soukromé klinice, kde se provádí eutanázie. Na Silvestra chtějí spolu zemřít dirigent a jeho věrná manželka.

Je nám dáno nahlédnout do poměrně cynického provozu zařízení, kterému jde samozřejmě hlavně o peníze. Jsme svědky ohavného chování dcery, která se celý život cítila upozaděná za otcovou kariérou a demonstruje, že k němu už nemá žádný vztah. Vidíme také celou úřední a právní proceduru: klient musí souhlasit, musí souhlas podepsat a třikrát kladně odpovědět na otázku, vše se zapisuje v několika kopiích, mezitím dcera chlastá a pak souloží s lékařem za plentou. A pak dojde k osudnému vypití jedu (jedním hltem, kdyby klient pil malými doušky, usnul by, ale nezemřel) a vidíme, jak dosud cynické dceři nezadržitelně tečou slzy, že to není jen tak, asistovat u takové smrti, že stejně není úplně jisté, jestli to není vražda. Eutanázii lze omluvit u nevyléčitelně nemocného — ale dirigentova žena byla zdravá, její diagnóza fingovaná — nešlo náhodou jen o peníze za zákrok? (Tyhle pochybnosti má asistentka ředitele ústavu.)

V druhé části jsme svědky hyperrealistické studie mladého muže, postiženého spastickou obrnou nebo něčím podobným, kluka, který si taky přijde pro smrt, ale nedokáže se právně platně podepsat a není si ani jist, že dokáže vypít jed jedním douškem. Přivede ho jeho sestra, je to poslední klient kliniky, která se stěhuje do Švýcarska a celkem cynicky rozprodává zařízení (nikdo je nechce). Asistentka Marta, plná pochybností z předchozího případu, se mladému spastikovi v jeho posledních chvílích věnuje, možná by nechtěl zemřít, kdyby ho byla schopná milovat, to by pro něj byl důvod k životu — ale to Marta nedokáže. V programu se píše, že zápletka je založena na skutečných dokumentech.

Inscenace diváky trápí, zejména ty v předních řadách, zdravotní postižení se hrají hrůzně realisticky, nahota se vystavuje zblízka — no jo, ale jak se vlastně mají hrát na jevišti zdravotní postižení typu ochromujících křečí? Strnulost mrtvicí znehybnělé tváře? Ve filmu už jsme si zvykli, že předvedením různých, mentálních i fyzických, postižení prokazují herci imitační schopnosti a dojímají diváky (v diskusi o filmu Teorie všeho píše jeden účastník, že Redmayne si na Hawkinga nehraje, on se jím na dvě hodiny skutečně stal a to je fakt, který by mu měl i přes silnou konkurenci zajistit Oscara), ale na divadle, kde herec je trojrozměrný a pár metrů od diváka? Ten polský mladík, který hraje v křečích se zmítajícího žadatele o smrt, má evidentně sportovní záda, každý vidí, že to je zdravý člověk, prostě herec.

Na divadelních jevištích se běžně vyskytují handicapovaní herci, účinkují dokonce i v inscenacích Nového cirkusu, tohle jsou ale dvě, respektive tři (manželka dirigenta) případové studie. (Cituji z Wikipedie: Výzkumná metoda běžně užívaná v disciplínách psychologie, sociologie, politologie, antropologie atd. Předpokladem je soustředění na jeden sociologický objekt či jednu sociologickou jednotku, jakou může být typicky i specifický jednotlivec, rodina, pracovní, zájmová či etnická skupina, lokální komunita či instituce. Tento „případ“ následně studie nahlíží, sleduje a zpracovává jako celek ze všech sociologicky relevantních aspektů. Zatímco ve statistickém šetření je shromažďováno omezené množství dat mnoha jedinců (respektive případů), v případové studii je sbíráno velké množství dat od jednoho nebo několika málo případů. Případové studie vychází z předpokladu, že důkladné prozkoumání jednoho případu napomůže porozumění případům podobným. Ze svého charakteru si pak ale nečiní nárok na statistickou zobecnitelnost.)

Divadelním předvedením se otázky vynoří naléhavě a názorně, inscenace nesklouzne dál než k náznaku příběhu, nezbytně nutnému k porozumění nejen situaci, ale zejména problému. A odpovědi vůbec nejsou jednoznačné.

Zbývá otázka: Proč se to jmenuje Netopýr? Zaženeme-li podezření, že je to poslední zbytek původního nápadu, který byl postupně potlačen jiným vývojem práce na inscenaci, mohlo by to i znamenat, že podobu netopýra dostane anděl smrti, když ho přivoláme takto „vědecky“. Či spíše technologicky.

Pro devadesátiletou babičku z kladenských Upokojenkyň si smrt přijde v podobě idolu z filmu pro pamětníky, v elegantním smokingu a s pomádou na vlasech. V Netopýru herci skončí role — může vstát a dál existovat na jevišti například jako ne moc dobrý rockový muzikant s kytarou. Pocit z takového představení je divný a znepokojivý, vymyká se to všemu, co lze běžně na divadelních jevištích vidět.