Smrt na jevišti
Alena ZemančíkováTak dobře jsme se naučili zachraňovat a prodlužovat lidské životy, až náhle nevíme, co s nimi. Píše a hraje se nejen o lpění na životě, ale nově i o tom, jak s ním skoncovat, aniž by to byla sebevražda.
Stáří, bezmoc a smrt se staly dominantními tématy v literatuře i v divadle. Na Jiráskově Hronově uvedlo kladenské divadlo V. A. D. komedii Upokojenkyně, která se odehrává převážně v zařízení pro seniory, kde spolu v pokoji leží dvě už nepohyblivé ženy. Jedna z nich si k devadesátinám přeje smrt — a její hodní rodinní příslušníci, když se vzpamatují ze šoku nad takovým přáním, se rozhodnou jí ho splnit. Tato základní situace vede k rozvíjení řady komediálních zápletek, rozehrává se samozřejmě konflikt svědomí, najednou se zhmotní, co si všichni zapírají — totiž že stereotypní péče o babičku, která už nemá žádné podněty a není s ní tudíž o čem mluvit, je otravná a deprimující. Přání zemřít potvrzuje, že ten pocit sdílejí obě strany.
Upokojenkyně jsou komedie, takže dojde k záměně: příbuzný, který babičku pořádně nezná, omylem otráví její spolubydlící. Druhá neúmyslná smrt nastane, když sestra, ujídající seniorům jídlo od příbuzných, sní babičce otrávené buchty. Mezitím se v dialozích mezi příbuznými dvou žen a tří generací vyjeví i četné krize středního věku, problémy s alkoholem i s hypotékou a jiné všeobecně známé trable, které více méně mají slušní lidé kolem nás. Hra i inscenace nejsou ani trochu cynické, docela decentně ukazují obrázek ze současného života v komediální nadsázce velmi podobné tomu, jak to dělal třeba Moliére.