Ladislavu Horáčkovi s láskou

Alena Zemančíková

V úterý 21. července zemřel Ladislav Horáček, zakladatel nakladatelství Paseka a významná postava české kultury po roce 1989. Alena Zemančíková přináší osobní vzpomínku.

Ladislav Horáček byl nakladatel a zakladatel Paseky, restaurátorské školy v Litomyšli, Portmonea tamtéž, člen protialkoholní společnosti doktora Řimsy, filmový a divadelní amateur a výrazná i významná postava české kultury v letech po převratu. Představoval originální druh bohémství, spojeného s nadáním a podnikavostí, jakousi schopnost dohodnout všechno jakoby mimochodem v hospodě a dotáhnout do konce.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

S Ladislavem Horáčkem jsem se znala jakoby odjakživa a vlastně ani nevím jak. Každopádně jednoho dnes jsme spolu a s mým tehdejším mužem jeli posledním metrem, kde Horáček kouřil, pročež jsme byli vyvedeni a perlustrováni, jak se tehdy říkalo. Horáček tím metrem vezl pračku, kterou měl zřejmě dodat do své domácnosti, ujely mu však všechny spoje do Kladna, kde tehdy bydlel. Jeli jsme tedy k nám a cestou si zpívali staropražskou píseň Chytila patrola prostitutku mladou, až chytila patrola i nás, jak jinak.

Naše známost se pak po dobu, dokud jsme byli v Praze, rozvíjela v legendární hospodě U Modré štiky, zvláštním to rozlehlém prostoru, kde se čepovala smíchovská desítka a trochu se tam i bydlelo — mnozí z hostů vlastní byty v Praze neměli, do všelijakých podnájmů a společných domácností s tchýněmi se netěšili, někteří intelektuálové si odpracovávali bydlení v činžovních vilách domovnickou službou, chodili tam horolezci, kteří na Starém Městě natírali věže, kunsthistorici a knihovníci z Klementina, památkáři a herci z DAMU, kteří ale tvořili skupinu dost samu pro sebe.

Poslední pivo se dalo stihnout i po návratu z divadla (například Stavovského) nebo z Rudolfina, protože ke společnosti patřili i muzikologové a okrajově i já. Lidi si sem chodili číst jako někam do knihovny, jedna moje kamarádka tu upletla několik svetrů. U Štiky bylo normální přisedat ke stolům a hovor se vedl napříč obory a zážitky. Zavíralo se v devět, odtud bylo možno pokračovat k Vejvodům nebo k Tygrovi, ale tam už to bylo drahé, a tak se společnost většinou od Štiky rozcházela domů. U Štiky došlo prostřednictvím Ladislava Horáčka a jeho okruhu k mému seznámení s Krvavým románem a Josefem Váchalem, obojí bylo tehdy dostupné jen exkluzivně.

Podruhé jsme se setkali u nás doma, ve Starém Hroznatově u Chebu, kde Horáčkova Filmová společnost Fragonard natáčela svůj amateurský Krvavý román metodou „zfilmovat každou větu“. Hroznatovská Loreta byla tehdy rozsekanou a rozstřílenou ruinou, skvělou kulisou k některým scénám, naše děti i my jsme si zahrály chudinu a za rok se to v místní hospodě promítalo.

V úterý 21. července zemřel Ladislav Horáček. Založil nakladatelství Paseka či restaurátorskou školu a Portmoneum v Litomyšli. Repro DR

Den Paseky

To už jsem pracovala v divadle a uspořádali jsme tam Den Paseky i s výletem, na němž se prodávaly pohlednice pod okapem rozbořeného mlýna a guláš se servíroval v hospodě U soudruha v Lubech — výlet byl exkurzí po krásách i úpadku západočeského pohraničí. V Chebu se tehdy usadil německý intelektuál z Brém Frank Boldt, který v 60. letech studoval v Praze a do Horáčkova okruhu též patřil. To už bylo po převratu, už existovalo nakladatelství Paseka, ale k obrovské akci v Litomyšli se teprve schylovalo.

Tehdy, kdy jsme sice stále ještě nebrali život moc vážně, ale už jsme chtěli dělat věci pořádně, jsem si všimla, jak výborné lidi kolem sebe vidím. Všichni, nebo skoro všichni, vypadali poněkud zanedbaně, muži byli všelijak vlasatí a nepořádně vousatí, ale hovořili a hlavně konali profesionálně a s velikou erudicí. Knižní grafik Pavel Štefan, redaktor Ivan Beránek, vtipná, kritická a zásadová Jana Kašová. Měli i svého stařešinu, dávného učitele marxismu z filozofické fakulty Josefa Théra, který byl představitelem důležité role hraběte v Krvavém románu.

Otevření Portmonea, domu nakladatele Josefa Portmana, vymalovaného Josefem Váchalem, bylo kulturním zázrakem. Tehdy jsem poznala i restaurátory a kunsthistoriky, kteří to odborně vedli a realizovali — a při té příležitosti dokázali založit Restaurátorskou školu, jež je dnes součástí Univerzity Pardubice. Paseka, v tu dobu už známé nakladatelství, začala působit na dvou místech, v Praze a Litomyšli. Byla vytvořena sgrafita s motivy z Váchalových rytin ke Krvavému románu, založeno knihkupectví, pojmenována ulice Josefa Váchala, a v místním kempu se dál promítal Krvavý román a pořádaly řimsologické kongresy.

Řimsologie byla čistokrevná pavěda, odvozená rovněž z Krvavého románu, a na kongresech, vedených podle přísných konferenčních pravidel, se referovalo interdisciplinárně o nejrůznějších aspektech společného usilování, víceméně vztaženého k Josefu Váchalovi, i když dost volně. Mezitím secvičil Horáček Krvavý román s divadelním spolkem Filigrán jako divadelní kvodlibet, kde se Váchalův text zpíval na melodie nejprofláknutějších operních, operetních i táborákových šlágrů za doprovodu klavíru.

A taky založil hospodu Na Pasece v prostorách někdejšího divadelního klubu Vinohradského divadla, která měla šanci nahradit někdejší Štiku, kdyby ovšem posléze celý dům nekoupili jacísi bohatí Italové a napařili takový nájem, že to nešlo utáhnout. Teď je tam — podobě jako na rohu Karlovy ulice a Liliové na Starém Městě — cosi nezajímavého, kulturně jalového, předraženého, prostě bohapustý navoněný pajzl a pravděpodobně prádelna na peníze.

S Ladislavem Horáčkem to lidi kolem něj neměli lehké — přiznává se k tomu i sám v knižním rozhovoru s Petrem Placákem Přece tady nebudeme sedět na sucho. Uměl být nespravedlivý a zbytečně umanutý. To jen pro úplnost, aby tenhle text nebyl sentimentální, což by se dotyčnému nelíbilo.

Představoval ovšem něco, co už nikdy nebude, co vyrostlo v hospodském a kuřáckém společenství totálního antiměšťáctví, kde každá ctižádost zaměřená na vlastní tituly a pocty byla rovnou směšná, a ambice se obracely do obecného díla, ne do osobního prospěchu.

Jeho činnost byla vždycky podložená bytostnou potřebou bavit se, brát práci jako příležitost ke srandě. Druh humoru, který byl s ním spojen, se vinul kolem Váchalova mysticismu, spiritismu, okultismu a astrologie, ale taky habsburské monarchie a všelikého vašnostovství a vlastenectví.

Není ovšem náhodou, že významné pasekovské edice jsou edice historické a že s nakladatelstvím spolupracuje skutečná elita českých historiků, a tedy ta dějepisná sranda je založená na skutečné znalosti a úctě ke kulturním hodnotám i na vědomí — s odpuštěním — národní a evropské identity.

O zásluhách a cenách, udělených nakladatelství Paseka a je obklopujícím aktivitám se lze dočíst na mnohých oficiálních stránkách. Tohle je vzpomínka na jednu z autentických tváří české kultury.

    Diskuse
    PM
    July 27, 2015 v 10.26
    Obdivuhodné vyznání lásky,
    které by napomohlo i kritické a zásadové Janě Kašové sundat L. Horáčkovy bobří límec buržousta, který mu nasadila na počátku jeho nakladatelské kariéry.