Ladislav Horáček byl nakladatel a zakladatel Paseky, restaurátorské školy v Litomyšli, Portmonea tamtéž, člen protialkoholní společnosti doktora Řimsy, filmový a divadelní amateur a výrazná i významná postava české kultury v letech po převratu. Představoval originální druh bohémství, spojeného s nadáním a podnikavostí, jakousi schopnost dohodnout všechno jakoby mimochodem v hospodě a dotáhnout do konce.

S Ladislavem Horáčkem jsem se znala jakoby odjakživa a vlastně ani nevím jak. Každopádně jednoho dnes jsme spolu a s mým tehdejším mužem jeli posledním metrem, kde Horáček kouřil, pročež jsme byli vyvedeni a perlustrováni, jak se tehdy říkalo. Horáček tím metrem vezl pračku, kterou měl zřejmě dodat do své domácnosti, ujely mu však všechny spoje do Kladna, kde tehdy bydlel. Jeli jsme tedy k nám a cestou si zpívali staropražskou píseň Chytila patrola prostitutku mladou, až chytila patrola i nás, jak jinak.

Naše známost se pak po dobu, dokud jsme byli v Praze, rozvíjela v legendární hospodě U Modré štiky, zvláštním to rozlehlém prostoru, kde se čepovala smíchovská desítka a trochu se tam i bydlelo — mnozí z hostů vlastní byty v Praze neměli, do všelijakých podnájmů a společných domácností s tchýněmi se netěšili, někteří intelektuálové si odpracovávali bydlení v činžovních vilách domovnickou službou, chodili tam horolezci, kteří na Starém Městě natírali věže, kunsthistorici a knihovníci z Klementina, památkáři a herci z DAMU, kteří ale tvořili skupinu dost samu pro sebe.

Poslední pivo se dalo stihnout i po návratu z divadla (například Stavovského) nebo z Rudolfina, protože ke společnosti patřili i muzikologové a okrajově i já. Lidi si sem chodili číst jako někam do knihovny, jedna moje kamarádka tu upletla několik svetrů. U Štiky bylo normální přisedat ke stolům a hovor se vedl napříč obory a zážitky. Zavíralo se v devět, odtud bylo možno pokračovat k Vejvodům nebo k Tygrovi, ale tam už to bylo drahé, a tak se společnost většinou od Štiky rozcházela domů. U Štiky došlo prostřednictvím Ladislava Horáčka a jeho okruhu k mému seznámení s Krvavým románem a Josefem Váchalem, obojí bylo tehdy dostupné jen exkluzivně.

Podruhé jsme se setkali u nás doma, ve Starém Hroznatově u Chebu, kde Horáčkova Filmová společnost Fragonard natáčela svůj amateurský Krvavý román metodou „zfilmovat každou větu“. Hroznatovská Loreta byla tehdy rozsekanou a rozstřílenou ruinou, skvělou kulisou k některým scénám, naše děti i my jsme si zahrály chudinu a za rok se to v místní hospodě promítalo.