Svatojánské navalis (Musica navalis in honorem Sancti Ioannis Nepomuceni - Lodní hudba k poctě sv. Jana Nepomuckého) je slavnost, která se koná každoročně patnáctého května v Praze, v předvečer svátku světce. První pražské navalis se konalo pátého května 1627 a je spjato s přenesením ostatků svatého Norberta z Magdeburku do Strahovského kláštera.

Slavnosti byly zpočátku v režii strahovských premostrátů, hudební složku obstarávali jezuité. Hudební obsah měl charakter duchovních her. Tím vznikla tradice pražských „lodních hudeb“ na Vltavě. Po jezuitech převzali organizaci akce křižovníci s červenou hvězdou, jejichž zásluhou se pražské svatojánské slavnosti počínaje rokem 1715 staly pravidelnou akcí.

Roku 1743 se oslav zúčastnila císařovna Marie Terezie, několik dní po své korunovaci českou královnou. Podle svých slov byla s oslavou spokojena a o akci se vyjádřila jako o „skutečné opeře“. V roce 1868 byla slavnost spojena s položením základního kamene Národního divadla. Ve dvacátém století se konala slavnost v roce 1957, u příležitosti festivalu Pražské jaro.

První novodobé obnovené navalis se konalo v květnu 2009 u příležitosti 280. výročí svatořečení sv. Jana. Slavnostní večerní bohoslužbu sloužil kardinál Miloslav Vlk v katedrále sv. Víta, odkud se průvod vydal na Karlův most a poté pokračoval do kostela sv. Františka u křižovníků.

A letos jsem se souhrou okolností zúčastnila podívané i já. Nebyla jsem v katedrále ani neviděla jízdu králů na Staroměstském náměstí, neúčastnila se procesí k Brokoffově soše, ale v jednadvacet hodin jsem stála na Karlově mostě a viděla, jak vycházejí lidé s palmovými ratolestmi z kostela sv. Františka u Křižovníků.

Svatý Jan je nejen patron všech profesí „ od vody“ ve střední Evropě, ale prý i benátských gondoliérů a jeho socha stojí i v Benátkách. Gondoliéři s pěti osvětlenými gondolami obeplouvali kolem dokola pět hořících ohňů plujících po hladině Vltavy. Na bok katedrály sv. Víta bylo holograficky promítnuto pět hvězd — tvořily oblouk tam, kde má Jan Nepomucký svůj stříbrný hrob.

↗

Loňské pražské svatojánské navalis 2014. Oficiální foto navalis.cz

Letos je dvojí výročí Jakuba Jana Ryby — 250. výročí narození a 200. výročí jeho tragického úmrtí. Vodní — či lodní — hudba byla od něj: opisuji z programu, protože okolní ruch a hluk města byl tak silný, že na Karlově mostě nebyla kapela slyšet do té míry, aby člověk poznal skladbu nebo z ní měl posluchačský zážitek.

Z červené hasičské lodě začali jemně rozprašovat vodu a na té mlhovině z vodních kapek se objevilo opět pět hvězd a k tomu slova „Mlčel jsem“, „Tacui“, a obrys světce s křížem. Přede mnou se o zábradlí mostu opírali a všelijak po něm lezli dva kluci, netrpěliví, kdy už přijde ten ohňostroj. Aby dali chvíli pokoj, začala jsem jim povídat o těch pěti hvězdách, a jak to bylo se zpovědním tajemstvím. Kluky zajímalo, jestli byl Jan Nepomucký mrtvý nebo živý, když ho hodili do řeky, a jestli padal po zádech nebo popředu a zda ho mučili taky železnou pannou. Pod palbou otázek pomlčela jsem o legendě s živým jazykem, dovedla jsem si představit, co by se rozpoutalo za konverzaci a kam bychom v ní asi tak dospěli.

Kdybych měla soudit podle těch dvou desetiletých kluků, dnešní děti jsou velmi obeznámeny s různými způsoby mučení a taky jsou na ně zvědaví — pánové vyslovili názor, že by bylo fajn, kdyby ho i dnes shodili z mostu (řekla jsem jim, kde stojí ta socha) — no to by přece mohl být kaskadér, ne, a podplaval by pod mostem a zaplul by do plavební komory a tam by se vynořil, nikdo by ho neviděl. A byl svázaný? — napadlo kluky a já jsem to nevěděla. (Pod obloukem měl proletět parašutista, ale buď jsem ho prošvihla, nebo z toho sešlo.)

Na plovoucím pódiu se nejen hrálo, ale i dost řečnilo. To bych pořadatelům vytkla — barokní slavnost (snad to můžeme tak nazvat) by měla mít spád a vzhledem k převážně cizojazyčnému publiku řeči celkem nemají smysl — ty ať se vedou v interiérech. Větší tempo, kontrasty a dynamika by produkci prospěly, příště by to chtělo lepší režii. Rytmickým i nástrojovým zpestřením byly sirény proplouvajících velikých vltavských lodí, které se šinuly při malostranském břehu jako nějaké osvětlené barokní stvůry.

Co asi vidí ostatní

Když se v Praze odehrává nějaký spektákl podobného druhu, vždycky myslím na to, co asi vidí četní Japonci, hemžící se kolem. Ohně na vodě, pět hvězd na katedrále, palmové ratolesti a hudbu, ohňostroj — ale jaký význam? Na Karlově mostě se dvěma českými kluky mi to bylo předvedeno — význam žádný.

V přestávkách na mostě mezi vyprávěním o Janu Nepomuckém jsem myslela na Jana Husa, u jehož pomníku v Táboře jsem stála den předtím. František Bílek ho vypodobnil doslova jako Krista, ve vypjaté vertikále s knihou v rukou, i reliéfy kolem připomínají křížovou cestu, zejména pole, na němž je Bílkovým extatickým písmem napsáno Já, sluha Boží v okovech — a Jan Hus spoutaný řetězy zobrazen jako Kristus vedený na Kalvárii.

Táborský pomník je, na rozdíl od toho pražského, volně přístupný, po žulové architektuře pobíhaly děti a jejich rodiče lízali zmrzlinu sedíce na obrubě. Jeden chlapeček shodil na zem kamaráda a ten se dal do pláče. Tatínek kluka popadl a řekl: „Když budeš řvát, vezme si tě tadyten bubák.“ A ukázal na Husa.