V den, kdy měl v Hradci Králové v katedrále sv. Ducha pohřeb vynikající český loutkář, režisér a inovátor loutkového divadla s mezinárodní pověstí Josef Krofta, prošla jsem poprvé v Divadle Drak, kde Josef Krofta mnoho let působil jako umělecký šéf, labyrintem. Cestou do Hradce jsem na Josefa Kroftu myslela, osobně jsme se neznali, ale jeho inscenace pro mě znamenaly v 80. letech 20. století zázračný dotyk imaginace a divadla, které dovede o člověku vypovědět i to, co sám o sobě neví.

V roce 1985 jsem viděla na Skupově Plzni inscenaci podle hry sovětského autora Jevgenije Švarce Drak (z roku 1942), kterou ovšem v Draku hráli jako Píseň života. Dodnes vidím malou loutku rytíře Lancelota, kterou na velkém jevišti stíhá ohraničený kužel světla všude, kam se hne. To světlo je Drak a Lancelot bojuje se zlem, v této úpravě vpravdě ďábelským, ve jménu budoucnosti. V době notně už úpadkového „reálného socialismu“ zvedla inscenace ze země sentimentem zapatlanou a kýčem zneuctěnou, zideologizovanou ideu boje dobra se zlem a ukázala, že když se člověk dokáže podívat dětskýma očima, hodnoty se vyjeví zcela zřetelně a člověk se ubezpečí, že stojí za to za ně bojovat.

Dnes, když si vzpomenu na loutku pronásledovanou všudypřítomným světlem, vidím i metaforu všeprostupujícího fízlování, o němž se ve hře explicitně nemluví, ale je přítomno. A letos v Hradci jsem si uvědomila, že tenhle ostrý hledáček zla, o němž nikdy nevíme, který z arzenálu svých prostředků proti člověku použije, vyvolává dnes strach obyvatel v jiných částech světa, než je naštěstí ta naše, že ale existuje stále.

Inscenace Josefa Krofty a hradeckého Draku byly určené dětem a jejich tvůrci si dávali záležet na tom, aby nesly nezpochybnitený étos naděje v lidstvo. Křídla, na kterých ideje letěly, patřila poezii, ale také řemeslné dokonalosti mistrů, kteří vyráběli loutky, hercům, kteří stáli živě a viditelně na jevišti, nápadité a doslova kouzelné hudbě skladatele Jiřího Vyšohlída, výtvarným řešením Petra Matáska a atmosféře Divadla Drak, jehož interiér je obložen dveřmi vyřezávaných dřevěných skříní, jež poskytují pocit útulného bezpečí. Inscenace Josefa Krofty byly v 80. letech 20. století českým vývozním artiklem, ukazovaly, jaké možnosti jsou v české kultuře skryty, jen je osvobodit.