Hlavní město Praha se v minulém roce ke kultuře, zřizované magistrátem, chovalo lépe, než jaká je jeho pověst. Poté, co zavedené divadelní sály byly obsazeny komerčními divadly anebo zablokovány problematickými právními vazbami, neumožňujícími v dohledné době změnu, rozhodl se Magistrát hl. města Prahy propůjčit nezávislým divadelním skupinám nevyužívané objekty.

Jedním z nich je Vila Štvanice, kde působí v tvůrčí symbióze společnost Geisslers Hofcomoedianten spolu se sdružením Tygr v tísni. Geisslers jsou známi návštěvníkům Kuksu i divadelních festivalů, kde během let předvedli celou řadu originálních variací na barokní předlohy z hudebního i literárního odkazu. Jejich věrnost baroku neznamená žádný historismus, jejich inscenace se dotýkají současnosti jak v postavách, tak v dějích.

Z baroka zůstávají věrni propojení hudby a slova, svrchu řečené zábavnosti ve smyslu podívané a žánrové neohraničenosti. Po mnohaletém bezdomovectví (v malinkém Kuksu se mnoho repríz neuhraje a už vůbec ne v zimě) je jejich komediantský kumšt přístupný v pravidelném provozu.

Na rozdíl od Geisslerů Tygr v tísni vyhrál tak říkajíc první ranou — poté, co v dotyčné vile zinscenovali inscenaci imerzivního divadla Golem (nový pojem imerzivní divadlo znamená, že inscenace vtáhne publikum do svého světa a učiní je součástí děje) se do té míry osvědčili, že jim byla dána důvěra do budoucna.

Dnes hrají ve vile svůj Deník 1959—1974, erotičtější, humornější a intimnější zpracování Deníku Pavla Juráčka, než jsou Zlatá šedesátá Na Zábradlí — přenesli ho sem z Rock Café. Premiérou, nastudovanou už pro prostředí Vily, je Explosis, inspirovaná další postavou uměleckého experimentu pozdních padesátých a šedesátých let, Vladimírem Boudníkem. Kromě dobrého divadla je ve vile na Štvanici i příjemný bar.

Dalším prostorem poskytnutým nezávislému divadlu jsou v Holešovické tržnici Jatka 78, obrovský prostor, umožňující velkorysé produkce nejen činoherního, ale hudebního a pohybového či tanečního divadla (Cirk La Putyka, SKUTR aj). Zaujal mě tam diptych dvou děl české divadelní a hudební avantgardy — Kuchyňská revue Bohuslava Martinů a Vojna E. F. Buriana, nastudovaný BodyVoiceBandem. I toto těleso je tvořeno nejmladší hereckou a muzikantskou generací vedenou režisérkou Jaroslavou Šiktancovou.

Osobně mě těší, že kromě české avantgardy hrají také Bertholda Brechta, kterého jinak v Praze nehraje nikdo, ranou hru Bubny v noci, na níž se projevuje jak Brechtovo jasné vidění společenské situace, tak jeho expresionistické básnictví i dramatické mistrovství. Brechta ovšem hrají v hospodě na Baráčnické rychtě.

Velkou radostí minulého roku je také to, že Nákladové nádraží Žižkov se rovněž stalo dějištěm nejrůznějších kulturních akcí a originálních autorských projektů. Zdejší produkce jsou více závislé na počasí (například déšť bubnující na plechové střechy ramp a perónů přehluší jakékoli slovo), ale industriální prostor sám o sobě působí emocionální silou.

Jednou z produkcí, jež dokázala začlenit městský interiér do divadelního dění a ještě k tomu představit literaturu země, o níž se západ přetahuje s Ruskem, se jmenovala Autoatlas Ukrajiny a na základě textů Serhije Žadana, Oksany Zabužko a Jurije Vynnyčuka provedla s publikem odysseu, počínající na náplavce pod Vyšehradem, pokračující plavbou po Vltavě a přes nástrahy jako bar U veselé kozy je dovedla až do Meet Factory na smíchovském břehu. Dramaturg Matěj Samec a režisérka Ewa Zembok byli oceněni na festivalu Příští vlna.

Moc se mi líbila výstava Josefa Váchala v Domě U kamenného zvonu v Praze (už bohužel skončila), protože přesvědčivě ukázala, jak se umělec dobírá povahy světa nekonformním hledáním své neklidné duše. Ukázala umění tvůrce, který nikomu nesloužil, svou cestu si hledal nezávisle na dobových hnutích a přesto v dialogu s nimi (často měl podobu hádky a posměchu). I tato výstava dosvědčuje kulturní prozíravost hlavního města Prahy (včetně chování zaměstnanců u pokladen, šaten i ve výstavních prostorách).

Ale největší zážitek z výstavy v minulém roce mi připravily autorky výstavy Vlasta Vostřebalová Fischerová: Mezi sociálním uměním a magickým realismem Martina Pachmanová a Michaela Frank Barnová. I tuto výstavu jsme mohli vidět v prostorách Galerie hlavního města Prahy v Domě U prstenu (i když premiéru měla v Brně).

Vlasta Vostřebalová Fischerová je pro české publikum objev, i ona se svým uměním dobírala podoby světa i člověka nezávisle a také ji to přivedlo do konfliktu s bezprostředním okolím. Ženský svět Vlasty Vostřebalové Fischerové je tak jiný než jeho obraz v díle jejích uměleckých současníků! Tahle výstava dokázala, že zapomenuté, odložené a podceněné dílo svým pobytem v ústraní neztrácí krásu ani výmluvnost, jen je třeba vynést je z prachu a znovu pojmenovat.

Mrzí mě, že nevím pořádně, co se děje mimo hlavní město, tak alespoň jeden příklad z venkova: Jsem moc ráda, že se podařilo festival Jiráskův Hronov zachovat jako přehlídku toho nejlepšího, co v nejrůznějších typech amatérského divadla vzniká — od divadla hraného ve volném čase po zábavu a potěšení ze společného setkávání k tanečním inscenacím, přes loutkové divadlo, divadlo, které hrají děti a studenti až po experimentální projekty, uvedení nových her, komunitní i terapeutické divadlo.

Že se jednou v roce všichni mohou setkat nejen mezi jevištěm a hledištěm, ale také v seminářích a tvůrčích dílnách. To, že na hronovskou radnici byli v podzimních volbách 2014 znovu zvoleni ti, kteří to už celá léta musí nejen zajistit po stránce infrastruktury (počet účastníků festivalu mohutně zvýší počet obyvatel města), ale i musí nést zodpovědnost za všechny průšvihy a nepořádky, je snad dobrá zpráva o tom, že evropsky (a možná i světově) jedinečný úkaz zvaný Jiráskův Hronov tu bude dál.