Pak se publikum nalodí na tři lodice a proti proudu pluje k tomu břehu ostrova Císařská louka, který je obrácen ke Smíchovu. Z vody vidí bohaté jachty i úplně nově postavené elegantní chaty na vodě v severském stylu, dál vysoké betonové sloupy pro přistání a kotvení velkých vltavských turistických lodí a za tím takový všeobecný říční nepořádek, který evokuje prvorepublikovou humoristickou knížku Saturnin. Na hausbótu sedí v plážovém lehátku Žena (Viktorie Čermáková) a vedle ní nebeský posel (Jakob Erftermeijer).

Dialogu není úplně rozumět kvůli různým hlukům, jež vydávají lodě, město, voda, suchozemské i vodní dopravní prostředky. Na lodi plujeme dlouho, jedna herečka a herec se plaví také, občas zazní věta o komínu či jiném prvku městské krajiny („miluji mrtvý industriál“). Člověk se na lodi cítí šťastný, je udiven jiným pohledem na Prahu, město a řeka vstupují nejen do děje, ale zejména do mysli. Povídka Oksany Zabužko Mimozemšťanska loví v dětství Ženy jako v kalné vodě a to, co vytáhne, není vždy vábné, vždy to však o něčem svědčí.

Plujeme dál a přistaneme na smíchovské straně. Po úzkém chodníku jdeme husím pochodem až k Lihovaru a do sluchátek nám zní hlas herce (Šimon Krupa), který pokračuje ve čtení povídky Serhije Žadana, která se započala už na lodi. Nahrávka v uších všelijak škvrčí, když v městském éteru dojde k interferencím, ale i tohle rušení je v souladu s textem, který je tirádou z rozvráceného průmyslového města, kde z továren zbyly jenom kostry a „být prostitutkou ještě není ta nejhorší možnost“.

Smíchovská periferní scenérie koresponduje s textem, který je otřesný a literárně krásný, kolem úzkého chodníku frčí auta a v nich sedí lidé, kteří nemají tušení, co se děje a i kdyby tušení měli, vůbec je to na jejich cestě za vlastními cíli nezajímá: jaká metafora!

V bistru U veselé kozy, z jehož zahrádky u zastávky městské dopravy Lihovar se člověk dívá přes ulici směrem k Vltavě do proskleného luxusního autosalónu, se odehrává scéna z povídky Jurije Vynnyčuka Chachacha. Povedená rodinka vede hotel, přesněji bordel, v němž vraždí hosty, z jejich kostí vaří mýdlo a jejich maso podává hostům v restauraci. Z mladé nevěsty udělají kurvu a když se jejich podnikání domákne policie, vypravěč podnik zapálí, spoluviníci uhoří, důkazy nejsou a „hrdina“ se před zákonem uchýlí do blázince. Kam nás, diváky, po pauze na občerstvení pozve.

Blázinec (omlouvám se, že to tak popisuji, ale je to nutné) je na dvoře Meet Factory. Druhá část povídky Jurije Vynnyčuka, napsané už v poměrech samostatné Ukrajiny, se odehrává jako obrazová a zvuková instalace.

Na stěnu přiléhající silnice je promítáno neuvěřitelné video, na němž malé děti — holčičky v oranžovém a chlapečkové v modrém — předvádějí jakous besídku, chorovod, který je naprosto dokonale secvičený, všechny ty dětičky jsou stejné, šťastné, baculaté, mechanické jako hračky na klíček — a nakonec přijde krásná mladá paní učitelka v šatech s vyšívanými rukávy a láskyplně je hladí po hlavičkách: čirá hrůza, nepopsatelný zážitek, prý se to dá najít na internetu. Do toho herec ve smyčce čte krátký úryvek Vynnyčukovy povídky, v níž se v blázinci konají volby (vysílali jsme ji v rozhlase na Vltavě a repríza bude 28. července v 9:30.)

Poslední sekvencí této ukrajinské Odyssei je inscenace úryvku románu Oksany Zabužko Polní průzkum ukrajinského sexu, která se odehrává uvnitř, v prostoru jednoho z vystavených výtvarných děl, zamřížovaném svislou žaluzií, v němž „velký svět“ vesele tančí, popíjí a dělá ironické vtipy, zatímco umělkyně, Žena (Viktorie Čermáková), pronáší vášnivou litanii o ztracené kráse země, žen, kultury, krajiny, o rozprodeji každodenního života pod cenou za hluboké lhostejnosti kolemstojících. Cílová štace Autoatlasu Ukrajiny dostane tragický význam, marně se na ní tluče na železné dveře, ty se neotevřou.

Jako cesta — plavba je Autoatlas Ukrajiny zážitek, na kterém musí účastník spolupracovat, ochotně se přemístit, kam třeba, počítat s ruchem okolí (U Veselé kozy v hospodě normálně probíhá běžný provoz, město nebere na divadlo žádný ohled, až to člověka štve, je to dřina pro herce i diváky, v níž herci ne vždy nad okolím vítězí). Když se však člověk produkci oddá, uvidí pouť ukrajinských literárních postav, při níž jde o život, o paměť, o lásku, o rozum, o domov — tak, jako v Homérově Odyssei.

Premiéře byli přítomni Oksana Zabužko a Jurij Vynnyčuk, Jurij řekl, že obdivoval zejména herce v jejich nerovném zápase s městským prostředím (ale asi byl trochu zklamán tím, že z jeho povídky byl vlastně téměř eliminován text), Oksana ocenila závěrečný moment, kdy postava tluče na železné dveře, jako vyjádření pocitu ukrajinských umělců a intelektuálů, kteří deset let tlučou na dveře Západu a ty se neotevírají.

Oba, lvovan Vynnyčuk i světoobčanka Zabužko, stojí jednoznačně za samostatnou a svéprávnou Ukrajinou bez ruského protektorátu, v textech, které byly u nás publikovány, za ní stojí i nepřítomný Serhij Žadan.

Cestou domů jsem myslela na to, jak v naší zemi pětadvacet let po pádu železné opony ještě stále restituujeme, vynahrazujeme křivdy a odškodňujeme, jak se stále vyrovnáváme s minulostí a pořád se o ni přeme, a že Ukrajině nikdy nebylo nic vynahrazeno, restituováno, odškodněno a se svou minulostí se vyrovnává teprve krátký čas, teprve nyní tvoří vlastní příběh dějin země vedle příběhu polského, ruského a sovětského.

Ani hladomor, ani Černobyl, ani ekologická katastrofa Donbasu a Karagandy dohromady nebyly odškodněny, nikdo se s Ukrajinou nepodělil o náklady na odstranění koster zbrojovek a těžních věží. A zato, že nikomu nic nedali a nepřiznali a odměnou za to, že dovolují zemi dál vykořisťovat, jsou ukrajinští politikové odměněni přístupem k pohádkovému bohatství.

Napadlo mě, že se Ukrajina chová jako trýzněná oběť, jako vězněná a znásilňovaná Nataša Kampuschová, která se křečovitě drží svého trýznitele, protože je psychicky deprimovaná jeho týráním, a když jí konečně rupne v hlavě, zabije ho naprosto brutálně. Oksana Zabužko vytrvale opakuje, že víc než hlasům politiků a médií máme naslouchat hlasu ukrajinské kultury a lidem a jejich zkušenosti.

Chřestění zbraněmi nemá žádný smysl, válka se vede na poli informačním, prostředky propagandy, za lhostejného nezájmu bohatého světa o spoluevropany, které umíme vidět jen jako nádeníky, služky, prostitutky, násilníky nebo opilce, povalující se u cesty.

Autoatlas Ukrajiny nenabízí objektivní výklad ukrajinské situace, poskytuje „jen“ několik výmluvných obrazů, tvořených literárními a divadelními tvůrci.

Divadlo Meet Factory Autoatlas Ukrajiny. Dramaturgie Matěj Samec, režie Ewa Zembok, výtvarné řešení Jana Hauskrechtová, hrají Viktorie Čermáková, Dana Marková, Jakob Erftermaier, Šimon Krupa a Tomáš Havlínek.

Reprízy 21., 24., 31. července a 14. a 21 srpna.