Německý literární archiv v Marbachu uspořádal výstavu ze svých fondů, na níž v rukopisech a literárních dokumentech ukázal každý den srpna 1914, měsíce, kdy vypukla 1. světová válka. Expozice pak pokračuje dál, ale ne už den za dnem, můžeme dosledovat osudy jednotlivých autorů.

Jsou tam i úryvky z Kafkových Deníků, i Rilkovy básně a vzorně na stroji zapsané reflexe Hermanna Hesseho, školní úkol z francouzštiny dvanáctiletého Ericha Kästnera, exaltované lístky Elsy Lasker Schüllerové malíři Franzi Marcovi na frontu, militaristické nadšenectví Ernsta Jüngera i suché berlínské poznámky Gottfrieda Benna o zdravotních poměrech v Berlíně. Nejsou tam literární texty válku reflektující, protože ty vznikly až později.

Na mě neotřesnějším dojmem zapůsobilo ani ne to, že v německojazyčných zemích byla válka tak pozitivně přijímána, jako spíš přehlídka zmařených ambicí, talentů, literárních plánů, soukromých štěstí. Hrozné je sledovat, jak v prvních zápisech z toho srpna 1914 je obloha modrá a počasí nádherné a jak to pak vystřídají zápisy o dešti, blátě, zimě, jak rychle se dobyvatelské nadšení změní ve vleklou patálii, která v mnoha případech končí mlčením, smrtí. Na výstavě je i pár fotografií, vyvolaných z filmů, které někteří vojáci poslali domů, na nich jsou otřesné snímky zákopů i hromadných hrobů. A také několik kreseb v dopisech.

V galerii moderního umění DOX v Praze zase vystavují politické plakáty od roku 1914 do současnosti. Počátek výstavy je tvořen velkoplošnými rakouskými výzvami ke upsání válečné půjčky, těch půjček bylo celkem osm. První plakát je nadšený, je na něm spokojená rodina, k jejímuž štěstí je potřeba už jenom zvítězit. Barvy jsou jasné, tvary oblé. Na posledním jsou váleční mrzáci, zničená země, vyhublí lidé, sirotci, vdovy, barvy šedé.

„Plakát jako nástroj propagandy, má svůj počátek právě v první světové válce, kdy stát začal používat toto médium, aby pro válku získal podporu veřejnosti. Sloužily k tomu postupy a nástroje vyvinuté v reklamě, které démonizovaly nepřítele, vyzývaly k podpoře válečného úsilí nákupem státních obligací, k šetření potravin a jiných materiálních zdrojů, k podpoře vojáků a jejich rodin, nebo k dobrovolnému narukování,“ vysvětluje v tiskové zprávě kurátor výstavy Jaroslav Anděl.

Na této výstavě se už s následky války setkáme — na plakátech je vidíme snad všechny — rozpad říší, vznik nových států a nacionálních i sociálních hnutí, mě osobně mimořádně zaujalo, jak paternalismus zosobněný císařem a carem transformoval do postav velkých vůdců, kteří pak vedli další, tak brzy navazující druhou světovou válku.To zbožštění, kterému se spisovatelé posmívali, účinně působilo dál, jako by lidstvo nemělo vlastní rozum.

Od vypuknutí 1. světové války nás dělí zhruba tolik let, jako naše předky dělilo na jejím začátku od válek napoleonských, a stejně ve 20. jako i v předchozím století se válčilo dál. 22. června si připomeneme sto let od úmrtí Berthy von Suttner, která hlasitě volala Odzbrojte! svým literárním i občanským dílem a reagovala na válku prusko-rakouskou. Za pár týdnů po její smrti to vypuklo znovu.

Rok 2014 je po sto letech dobrým důvodem k všemožnému zamyšlení a zhodnocení fenoménu světové války, když to nepřeženeme a neuděláme z toho další otravnou plakátovou akci nebo naopak když se k otázce války a míru nepostavíme jen formálně. Máme záminku, příležitost i povinnost oslovit generace, které už válku nezažily (a to jsou u nás všichni, kterým je méně než sedmdesát let), znovu položit otázky, probrat příčiny a zvážit následky ze současné perspektivy. Úkol, jakému se nemůže vyhnout Národní divadlo.

Ve Stavovském divadle měla 30. dubna premiéru inscenace nazvaná 1914, režisérem je světově proslulý Robert Wilson, autorem hudby Aleš Březina, spoluautorkou myšlenky i koncepce Soňa Červená.

Robert Wilson poskytl interview Lidovým novinám. Mluví v něm jako pravý Texasan, přiznává, že o Evropě a jejích válkách toho jako Američan mnoho neví. Dopouští se stereotypních klišé, jako například že Němci nemají smysl pro humor, kriticky glosuje slavné herce amerického filmu a z vysvětlujících replik vedle sedící Soni Červené čtenář pochopí, že Jaroslava Haška ani Karla Krause, z jejichž textů inscenace vychází, ani sám nečetl. No, dobrá. Má dramaturgy Martu Ljubkovou a Martina Urbana, kteří mu to připraví.

Inscenace je po výtvarné stránce typickým Wilsonovým dílem — světlo, černobílé řešení s občasným barevným akcentem, výtvarně působivé a smysluplné zadní projekce a animace, postavy herců v siluetách groteskně zvýrazněné a vybrané do značné míry podle tělesných parametrů: vysoký Ján Koleník jako důstojník, proti němu malinký Filip Rajmont jako Dobrý voják, Pavla Beretová s velikánskými ústy, s nimiž výrazně pracuje, Václav Postránecký (malý tlustý) a Vladimír Javorský (dlouhý tenký) jako Optimista a Pesimista.

Důležité jsou i hlasy — Eva Salzmannová (kontraalt) v úloze Doktora je v tom orchestru jiný nástroj než Táňa Medvecká (soprán) v úloze Sestry, Pesimista (baryton) je laděn mnohem níž než Optimista (tenor), ale nejjemnějším hlasem zní Filip Rajmont jako nevinný malý, stále přikyvující Dobrý voják. Pracuje se i se slovenštinou (Ján Koleník) a maďarštinou (Enikö Eszényi), nikoli však s němčinou, ačkoliv inscenace je titulkována, takže o srozumitelnost nejde (pročež to nechápu).

Libreto sestává jen z nemnoha replik, důležité jsou stálé repetice. Herci hrají s využitím všech možných klaunských prvků, pohybují se loutkovitě, ale i artisticky, hudba často zní jako flašinet nebo cirkusový orchestr. Soňa Červená hraje v černých šatech jakoby do rakve Čas, který počítá mrtvé, nemoci, otravné plyny, vojenské tresty a podobně. A všechno fotografuje.

Velice jde o přesnost v pohybové i hlasové stylizaci, představení běží jako stroj a tím se válečná mašinérie tematizuje. Válka promění svět na stroj, špitál a bordel.

Robert Wilson si české herce v rozhovoru právem pochvaluje. Mistr a poslední dobou i fušer realistické drobnokresby Václav Postránecký našel zalíbení v groteskní kruté klauniádě a hraje ji obdivuhodně, stejně tak Vladimír Javorský, u kterého to tolik nepřekvapí, ale i dámy Salzmannová, Medvecká a Beretová jsou skvělé. Tragicky dojemný je Filip Rajmont jako Dobrý voják, měkký a gumově ohebný, směšně načesaný, hovořící lyrickým chlapeckým hlasem bez výsměchu nebo deformace (jako jediný).

Esteticky si člověk v hledišti skutečně přijde na své. Jenže možná až moc. V dokonale vybroušené podobě vidíme, co o fenoménu války už víme, a jakmile člověk prokoukne princip, je to už jenom výstava obrazů na stále stejné téma. Připadá si jako v kabinetu kuriozit spojeném s laternou magikou, kde se všechno hýbe a mluví a svítí a hraje jako živé, je to působivá atrakce, která však srdcem nepohne a duší neotřese.

To, co je v Haškově románu i v Krausově knižním dramatu mnohonásobnou studií blbství, lhostejnosti, maloměšťáctví, mocichtivosti, sobeckých ambicí, zlodějny na všech úrovních, ješitnosti, bezcitnosti, nenasytnosti, frází a bezbřehého nekonečného lhaní do všech možných kapes, je v inscenaci estetizováno na apartní předvedení několika prostředí a úkonů. Vidíme, co se děje, ale není za tím ani naznačeno, oč jde. A nekoná se drama.

Když si vzpomenu, jak před časem Robert Wilson inscenoval Brechtovu a Weilovu Třígrošovou operu totálně zbavenou Brechtovy analýzy kšeftu s chudobou, musím uznat, že do společenských analýz se tento mistr nepouští a drama ho moc nezajímá. Ani inscenace 1914 není žádné politické divadlo.