Historická práce začíná být zajímavá tehdy, když od výčtu fakt přechází k jejich interpretaci. Čerstvě vydaný sborníček  Válečný prožitek české společnosti v konfrontaci s nacistickou okupací (Praha 2010) se věnuje zážitkům a postojům různých skupin populace v Protektorátu Čechy a Morava — šlechtě, dětem, ženám či katolíkům, a to české i německé národnosti. Výše zmíněnou základní historiografickou poučku ale naplňuje pouze příspěvek Vítězslava Sommera Válka, odboj a hledání historické identity československého komunismu. Nejde v něm totiž o výčet oficiálních historiků a jejich prací ve dvacetiletí po únoru 1948. Jeden z výrazných příslušníků mladší generace české historiografie ve svém textu analyzuje a interpretuje koncepty, ze kterých tito autoři ve své práci vycházeli, a ukazuje, jakým způsobem jejich práce podporovala nebo naopak oslabovala aktuální politickou moc.

Tezi, podle které tuto sílu historiografie má, formuluje Sommer hned v úvodu svého textu. Stávající moc historici podporují, pokud se omezují na opakování převládající interpretace minulosti. Historiografie má ale také velký kritický potenciál, pokud jde o „‚diverzní činnost‘, která formulací odlišného historického příběhu přispívá k rekonfiguraci mocenských vztahů“.