Historická práce začíná být zajímavá tehdy, když od výčtu fakt přechází k jejich interpretaci. Čerstvě vydaný sborníček  Válečný prožitek české společnosti v konfrontaci s nacistickou okupací (Praha 2010) se věnuje zážitkům a postojům různých skupin populace v Protektorátu Čechy a Morava — šlechtě, dětem, ženám či katolíkům, a to české i německé národnosti. Výše zmíněnou základní historiografickou poučku ale naplňuje pouze příspěvek Vítězslava Sommera Válka, odboj a hledání historické identity československého komunismu. Nejde v něm totiž o výčet oficiálních historiků a jejich prací ve dvacetiletí po únoru 1948. Jeden z výrazných příslušníků mladší generace české historiografie ve svém textu analyzuje a interpretuje koncepty, ze kterých tito autoři ve své práci vycházeli, a ukazuje, jakým způsobem jejich práce podporovala nebo naopak oslabovala aktuální politickou moc.

Tezi, podle které tuto sílu historiografie má, formuluje Sommer hned v úvodu svého textu. Stávající moc historici podporují, pokud se omezují na opakování převládající interpretace minulosti. Historiografie má ale také velký kritický potenciál, pokud jde o „‚diverzní činnost‘, která formulací odlišného historického příběhu přispívá k rekonfiguraci mocenských vztahů“.

Historici podle Sommera nejsou převodovými pákami příkazů, které by přicházely odkudsi shora. Platí ovšem, že při své práci vycházejí z aktuálních světonázorových a institucionálních struktur.

Zmíněný text se věnuje dvěma tradicím historického vyprávění, činným ve světě československé socialistické diktatury padesátých a šedesátých let minulého století. První z nich Sommer popisuje jako utilitární. Sloužila primárně jako výchovný prostředek. S jejím přispěním si své účty vyřizovali příslušníci různých mocenských skupin. Šlo o stalinistickou historiografii, vnímanou jako součást „aktivní nadstavby“. Toto pojetí „vycházelo z předpokladu, že jakákoliv vědecká či literární činnost má být jedním z nástrojů praktické politiky“. A že „jejím úkolem je dodávat argumenty pro praktickou politiku, jež byla tudíž jakousi aplikovanou společenskou vědou“.

Autoři jako Václav Kopecký, Václav Král nebo Jindřich Veselý ve svých textech přeexponovávali spojování německého fašismu s českou prvorepublikovou buržoazií, popisovali KSČ za podpory Sovětského svazu jako jedinou sílu vedoucí odboj proti okupantům.

Následující, reformě-komunistickou generaci reprezentují jména Karla Bartoška, Jana Křena nebo Václava Kurala. Ti v šedesátých letech rozpracovávali teze o specifické cestě československé revoluce za druhé světové války a kolem roku 1948. Odkazovali se ale k jiné části komunistických tradic. Kořeny jejich přemýšlení „tvořily koncepce Bohumíra Šmerala z počátku dvacátých let a politika lidové fronty. Odboj měl navázat na tyto pozitivní tradice a vytvořit celonárodní spojenectví, jehož cílem nebyl pouze pád nacistického panství, ale také vykročení k nové formě socialismu“, postavené na širokém společenském konsenzu. Šlo tedy o koncepci výrazně opoziční a o koncepci, která v podobě intelektuální činnosti významné části jedné generace podpořila formulaci nového politického programu.

V tomto ohledu může být Sommerův příspěvek nejen součástí debaty historiografické, ale také příspěvkem do debaty veřejné. Kde leží hranice utilitárnosti ve společenských vědách? Mají být profesní historici těmi, kdo budou na podkladě historického materiálu formulovat tradice a kořeny společenských hnutí či konkrétních politických stran? Do jaké míry jsou výsledky práce dnešních akademiků předurčeny institucionálním a světonázorovým prostředím, ze kterého vycházejí?