V Lužických horách stojí na osamělém místě památník věnovaný „statečným rakouským a pruským vojákům“, kteří zde padli v jedné z bitev 18. století. Pozoruhodná je na tomto starodávném pomníku skutečnost, že vzdává hold oběma válčícím stranám. Na něco takového nejsme z 20. století příliš zvyklí. Pomníky se staví „našim“ padlým, zatímco nepřátelé jsou vnímáni jako padouši, o jejichž oběti netřeba se starat.

V 18. století ještě byla válka aristokratickým zápolením, kdy byla protivníkovi vzdávána jistá čest. Dnes je protivník ztělesněním zla. Proto se také konají soudní procesy, v nichž je potřeba válečné vůdce protivné strany odsoudit za válečné zločiny a učinit z nich ďábly v lidské podobě.

Samozřejmě za čestným aristokratickým zápolením, kdy králové a knížata se po válce mohli k sobě navzájem chovat jako soupeři po sportovním zápase, se skrývá to, že za aristokraty umírali ve válečné vřavě jejich poddaní, kteří byli často zverbováni násilím. Netřeba vidět v této minulosti nějaký ideál.

A nemožno si také zastírat, že i v minulosti docházelo běžně k démonizaci protivníka. Jistě však stojí za zmínku, že středověk a novověk v tom přece jen tu a tam nebyl tak urputný, přinejmenším pokud šlo o války mezi křesťanskými státy.

Proč se takto změnil náš vztah k válce a jejím protagonistům, je nabíledni. Jednak se válka stala v moderní době velice efektivním strojem na masové zabíjení, což si šokovaný svět plně uvědomil za první světové války, jednak demokratizace západního světa stvořila společnost, která není ze své podstaty válkám příliš nakloněna.

Můžeme se na to podívat také tak, že po první světové válce ztratily války v očích západní společnosti jakoukoliv legitimitu. V dřívějších dobách byla válka chápána jako legitimní prostředek pro dosažení oprávněných politických cílů. V roce 1918 se stalo heslem doby: „Již nikdy více válku!“ Od té doby není možná jiná válka než válka mezi dobrem se zlem.

Válka nemůže mít tak prospěchářské důvody jako dobývání cizího území, důvody, které ji dokáží ospravedlnit, jsou jedině morálního rázu. Je možné bojovat pouze s takovým protivníkem, který páchá či chystá zlo. Pokud protivník takový není sám od sebe, je třeba z něj monstrum udělat.

V roce 1651 byl v Anglii schválen zákon o plavbě. V následujícím roce vypovědělo Nizozemí Anglii válku, protože Nizozemcům se tento zákon ani trochu nezamlouval. Dnešnímu člověku se to může jevit velice podivné — zahájit válku kvůli tomu, že si ve vedlejší zemi schválí nějaký zákon.