V Lužických horách stojí na osamělém místě památník věnovaný „statečným rakouským a pruským vojákům“, kteří zde padli v jedné z bitev 18. století. Pozoruhodná je na tomto starodávném pomníku skutečnost, že vzdává hold oběma válčícím stranám. Na něco takového nejsme z 20. století příliš zvyklí. Pomníky se staví „našim“ padlým, zatímco nepřátelé jsou vnímáni jako padouši, o jejichž oběti netřeba se starat.

V 18. století ještě byla válka aristokratickým zápolením, kdy byla protivníkovi vzdávána jistá čest. Dnes je protivník ztělesněním zla. Proto se také konají soudní procesy, v nichž je potřeba válečné vůdce protivné strany odsoudit za válečné zločiny a učinit z nich ďábly v lidské podobě.

Samozřejmě za čestným aristokratickým zápolením, kdy králové a knížata se po válce mohli k sobě navzájem chovat jako soupeři po sportovním zápase, se skrývá to, že za aristokraty umírali ve válečné vřavě jejich poddaní, kteří byli často zverbováni násilím. Netřeba vidět v této minulosti nějaký ideál.

A nemožno si také zastírat, že i v minulosti docházelo běžně k démonizaci protivníka. Jistě však stojí za zmínku, že středověk a novověk v tom přece jen tu a tam nebyl tak urputný, přinejmenším pokud šlo o války mezi křesťanskými státy.

Proč se takto změnil náš vztah k válce a jejím protagonistům, je nabíledni. Jednak se válka stala v moderní době velice efektivním strojem na masové zabíjení, což si šokovaný svět plně uvědomil za první světové války, jednak demokratizace západního světa stvořila společnost, která není ze své podstaty válkám příliš nakloněna.

Můžeme se na to podívat také tak, že po první světové válce ztratily války v očích západní společnosti jakoukoliv legitimitu. V dřívějších dobách byla válka chápána jako legitimní prostředek pro dosažení oprávněných politických cílů. V roce 1918 se stalo heslem doby: „Již nikdy více válku!“ Od té doby není možná jiná válka než válka mezi dobrem se zlem.

Válka nemůže mít tak prospěchářské důvody jako dobývání cizího území, důvody, které ji dokáží ospravedlnit, jsou jedině morálního rázu. Je možné bojovat pouze s takovým protivníkem, který páchá či chystá zlo. Pokud protivník takový není sám od sebe, je třeba z něj monstrum udělat.

V roce 1651 byl v Anglii schválen zákon o plavbě. V následujícím roce vypovědělo Nizozemí Anglii válku, protože Nizozemcům se tento zákon ani trochu nezamlouval. Dnešnímu člověku se to může jevit velice podivné — zahájit válku kvůli tomu, že si ve vedlejší zemi schválí nějaký zákon.

Tento zákon nařizoval, že zboží do Anglie mohou dovážet pouze lodě anglické nebo lodě států, v nichž bylo zboží vyrobeno. To zákonitě poškozovalo nizozemské obchodní zájmy, neboť Nizozemci dominovali v námořním obchodě a těžili především ze své zprostředkující role.

Dnes by nás možná ekonomové poučili, že obchod vede k míru, že je přímým protikladem války, ale zde se stal obchod příčinou války a navíc to v 17. století nepřišlo nikomu divné. Obě strany neměly potřebu předstírat, že příčinou války je něco jiného než jejich obchodní zájem.

Když v roce 1991 zahájily Spojené státy válku v Perském zálivu, bylo potřeba doslova vyrobit souhlas Američanů s válkou. Postarala se o to široce prezentovaná mediální kauza, podle níž měli iráčtí vojáci vtrhnout do kuvajtské nemocnice a vyhazovat novorozeňata z inkubátorů na zem, aby mohli tyto přístroje odvést do Iráku. Byla to lež.

Nejenže pozdější vyšetřování žádný podobný čin nezjistilo, ale navíc údajná zdravotní sestřička, která se slzami v očích líčila Američanům tato zvěrstva, se ukázala být dcerou kuvajtského velvyslance v USA. Mezitím však už marketing splnil svůj účel.

Když USA zaútočily na Saddáma Husajna po druhé v roce 2003, byly oficiálním důvodem zbraně hromadného ničení, které prý Irák vlastnil nebo se právě chystal vyrobit. Existuje však i jiná verze, již prezentuje např. Viktor Farkas v knize Lži za války a míru. Podle ní pravým důvodem byla skutečnost, že Irák začal požadovat za svou ropu eura místo dolarů a navíc prodal podstatnou část svých dolarových rezerv.

Nechci zaujímat stanovisko k tomu, jak to doopravdy bylo s příčinou irácké války, spíš chci nabídnout k zamyšlení otázku, jestli je něco takového možné. Nabízí se totiž jistá paralela se zmíněnou anglicko-nizozemskou válkou 1652-1654, kde šlo jednoznačně o obchodní zájmy. Spojené státy mají bezpochyby zájem na tom, aby dolar zůstal mezinárodní rezervní měnou.

Velmocenská i ekonomická dominance USA spočívá podstatnou měrou na skutečnosti, že dolar je mezinárodním platidlem. O dolar je tudíž po celém světě trvalý zájem a někteří autoři to poněkud zjednodušeně popisují tak, že Američané mohou libovolně tisknout dolary a dovážet za ně, co právě potřebují.

Nicméně tvrzení, že kdo ovládá měnu, ovládá ekonomiku, má něco do sebe. Tento fakt si bohužel dostatečně neuvědomujeme a obecně platí, že ekonomové peněžní faktor v ekonomice spíše podceňují.

Existuje názor, že demokratické státy válčí mnohem méně než státy nedemokratické a ještě méně často válku samy zahajují. Americký spisovatel Gore Vidal naproti tomu prohlásil v rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine Zeitung: „Spojené státy mají sklon démonizovat zahraniční individua... To je naše specialita. Jenom proto, že své protivníky démonizujeme, můžeme vést všechny tyto války — od roku 1945 je jich dohromady tři sta. Od útoku na Pearl Harbor nás už žádný stát nepřepadl.“

Ať už budeme věřit oficiálním zdůvodněním válečných konfliktů poslední doby nebo verzím neoficiálním, nelze pochybovat o tom, že vztah současného světa k válečným konfliktům je značně pokrytecký. Je to patrno už z válečné rétoriky (například „osa zla“, „humanitární bombardování“), která je podivná sama o sobě — totiž na základě sémantické rozboru, aniž bychom museli znát fakta, která se za ní skrývají.

Napadá mě otázka, jak se na naši dobu budou dívat příští generace, z odstupu takových čtyř set let. Co se bude psát v budoucích učebnicích dějepisu o naší současnosti? Pojmenují naši potomci americkou dominanci ve světě jako budování impéria? Jak popíšou budoucí učebnice válku USA proti Iráku?

Zmínil jsem názor, že demokracie nejsou tak nakloněny válkám jako různé formy despocie. Jenomže z minulosti známe příklady zemí s demokratickou formou vlády, které si počínaly výbojně a rozšiřovaly svou moc nad okolními státy až k budování impéria — namátkou starověké Athény či Řím.

K současnému postavení USA se nabízí ještě jedna historická paralela. V jisté historické epoše bychom mohli označit za nejmocnější říši světa Španělsko.

Moc této země se do značné míry opírala o jihoamerické zlato. To umožnilo Španělsku financovat nákladné války, mezi něž patří i válka třicetiletá, v níž šlo o dominanci španělských a rakouských Habsburků nad Evropou. Oficiální důvody konfliktu byly poněkud „ušlechtilejší“, neboť šlo o to potřít nepravou víru.

Španělské zlato a dnešní americký dolar mají cosi společného, co možná na první pohled zřejmé. Obojí znamenalo či znamená pro jejich nositele snadný přístup k základnímu celosvětově uznávanému prostředku směny, což jim umožňuje financovat i dosti nákladnou zahraniční politiku.

Je jistě pochopitelné, že Američané se nechtějí výsadního postavení dolaru vzdát a že některým zemím se tento stav nezamlouvá. Jenže, když se podíváme na osud někdejší španělské velmoci, zjistíme, že Španělům zlato z kolonií nakonec příliš štěstí nepřineslo.

Dnes se historikové shodují v tom, že bylo dokonce hlavní příčinou jejich pozdějšího mocenského pádu. Příliv zlata do Španělska zvýšil domácí ceny, španělské zboží se tak stalo na zahraničních trzích příliš drahé a bylo vytlačeno cizí konkurencí.

Po nějakou dobu si sice Španělé mohli dovolit mnoho věcí prostě dovážet za zlato, ale jejich domácí ekonomika tak nezadržitelně zaostávala, až nakonec Španělsko odsoudila obrazně řečeno k sestupu do „druhé ligy“.

Dnešní Spojené státy jsou zemí protikladů. Jsou obdivovány i zatracovány. Na jednu stranu existuje obraz země, která šíří demokracii a pomáhá osvobodit občany celého světa zpod nadvlády despotických režimů.

Na druhé straně se rýsuje podoba Ameriky, které pokryteckými slovy o svobodě a demokracie ospravedlňuje válečné konflikty za své imperiální zájmy. Pokud budou USA ve svých imperiálních ambicích ohroženy, nebudou váhat použít násilí, jestliže však ztratí výsadní ekonomické postavení, pak si svou pozici násilím zřejmě neudrží. To jsou ovšem zatím otázky vzdálené budoucnosti.