Autor příspěvku Mnichovské trauma otevřel na Deníku Referendum téma diskutované v hospodách i mezi učenými historiky a v posledních letech oblíbené i v žánru tzv. kontrafaktuální historie (například fantasmagorické Žáby v mlíku od Jana Drnka nebo o něco lepší kontrafaktuální eseje od českých historiků v časopise Soudobé dějiny 2/2008).

Libor Stejskal bohužel nevzpomněl zásadní studii Mnichovský komplex od Jana Tesaře (2000), která nemilosrdně rozbíjí mnohé mýty, sžíravě se vysmívá mnoha českým legendám a je důležitá i v dnešních diskusích na téma co dělat s mizerným stavem společnosti.

Připomněl bych několik argumentů Tesařem používaných. Předně, Československo byla sice rozvinutá agrárně-průmyslová země, ale v roce 1938 mělo za sebou téměř desetiletí hlubokého hospodářského úpadku. Dopady hospodářské krize byly v u nás hlubší než ve většině států Evropy a zotavení přicházelo později než jinde.

Tehdejší Německo vzbuzovalo na rozdíl od Československa úžas svým dynamickým hospodářským růstem: Budovaly se dálnice, lidé si masově kupovali rozhlasové přijímače a osobní automobily. K tomu se přidává tehdy všeobecně známý a kritizovaný, hluboce neuspokojivý stav naší demokracie a všeobecně panující přesvědčení zahájit nutné reformy během posledních dvaceti let už velmi zpuchřelého systému.

Krásným příkladem zkostnatělosti československého státu je dlouhé váhání, jestli zřídit rozhlasové vysílání po sudetské Němce. Když se k němu náš stát konečně rozhoupal, byli již naši němečtí občané beznadějně pod vlivem Goebbelsovy „plechové tlamy“.

Jiným kouzelným příkladem je systematický odpor agrárníky vedeného ministerstva obrany proti zavádění tanků. Kdo by si prý potom kupoval od našich pantátů statkářů koně? Analýzy historiků ukazují, že co se týče výzbroje, mělo Československo následkem této politiky pouze dělostřelectvo na úrovni Německa. Tanky se používaly zastarale jako doplněk pěchoty a nikoli páteř moderní armády, o letectvu s převažujícími dvouplošníky nemluvě.

Zvolená výstavba pevnostního pásma nebyla podle Jana Tesaře než vyhozením peněz z okna, jeho slovy, „tupým epigonstvím“ napodobujícím Francii. Když ani v jejím případě jí nesrovnatelně lépe postavená maginotka nepomohla, jak mohla pomoci podobná myšlenka Československu, za situace, kdy byla naše hranice s Německem třikrát delší než německo-francouzská hranice a čas na postavení pásma několikanásobně kratší?

Jak uvádí Tesař, nevýhodou každých hradeb je, že jakmile dojde k průlomu jenom na jednom místě, celá obrana se zhroutí. Představme si scénář, kdy jsou naše jednotky rovnoměrně rozmístěny po celé délce linie, dojde k rychlému útoku nepřítele, prolomení linie na několika místech a německá vojska se valí do vnitrozemí. Podařilo by se jednotky rychle stáhnout a zformovat k obraným bitvám?

Pevnosti snad mělo smysl stavět pouze v okolí velkých měst, kde by bylo možné je využít k obraně, ale stavět je kousek od hranic byl nesmysl, který nicméně dobře odpovídal mentalitě českého měšťáka: Válka to je něco, co bude daleko. Stavět bunkry okolo měst by ho možná vyděsilo.

Shrňme si: Aby bylo Československo na výši doby, mělo spíš stavět lepší tanky a letadla nebo dálnice umožňující rychlé přesuny vojska. I když je možné, že taková dálnice Aš — Jasina na Podkarpatské Rusi, jak ji navrhoval Jan Baťa, by pouze umožnila nacistům efektivnější přesun techniky pro útok na Sovětský svaz, takže jeden chce až poděkovat předkům za to, že se k ní nerozhoupali.

Nepochybně se stala situace republiky ještě beznadějnější po obsazení Rakouska, na jehož hranicích žádné opevnění nebylo. Letmý pohled na mapu odhalí, že by německý útok od Ostravy a od Vídně rychle přepůlil republiku ve dví a izolované české země s Prahou ohrožovanou jednotkami wehrmachtu by se asi záhy vzdaly. Možná za týden, možná za čtrnáct dní.

Jak upozorňuje Tesař, vyloženě amatérské bylo umístění hlavního štábu Československé armády v Račicích u Vyškova, nedaleko od rakouských hranic. Tato hlava těla armády nebyla dostatečně chráněna, Němci dobře věděli, kde se nachází, a pravděpodobně by ji dokázali vyřadit z provozu cíleným bombardováním nebo paradesantním výsadkem.

Československo bylo podle všeho hájitelné pouze v případě, pokud by se armádní velení rozhodlo obětovat česko-moravský prostor a učinilo by od počátku svou hlavní frontou česko-slovenskou hranici. Ve slovenských horách by snad bylo možné Wehrmachtu čelit delší dobu. Takový obranný plán byl ovšem z politických důvodů nepřijatelný.

Říká se, že naši občané přijímali mobilizaci s nadšením a  „v národu“ byla velká touha bojovat. Musíme si položit otázku, v jakém národu a v jakých vrstvách? V Československu bylo Čechů pouze 51 %, zbylá etnika příliš bojovat nechtěla.

Mezi Slováky byla možná polovina těch, kteří si přáli svržení panství bezbožných Čechů, velká část Rusínů doufala v připojení k Sovětskému svazu nebo ve vytvoření nezávislého ukrajinského státu, o loajalitě Maďarů, Poláků a Němců se netřeba zmiňovat. V těchto etnicích se s československým státem identifikovala možná desetina obyvatel. Jedinou národnostní menšinou až dojemně vůči Československu loajální byli nepočetní židé.

Ani mezi Čechy nebyla situace jednoznačná. Bezpochyby chtěly bojovat střední a dělnické vrstvy (zvláště poté, co významný mluvčí nejchudších vrstev - KSČ začala praktikovat politiku Lidové fronty). Nejsem si nicméně jist, jaké bylo smýšlení vrstev horních.

Ačkoli neplatí stalinistická legenda, že v Mnichově „česká buržoazie zradila lid“, je možné, že mezi českými kapitalisty byla velká část těch, kteří pokládali Hitlera za vítané kladivo na komunisty a kteří by společně s Karlem Kramářem zvolali „zaplať pánbůh za fašizmus“. Pokud tito nabývali dojmu, že budoucnost přinese pouze volbu „Hitler nebo Stalin“, přiklonili by se patrně k prvnímu.

Konečně k onomu bojovému nadšení lidu je třeba říci: Jedna věc je vykřikovat v Praze na náměstí „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně“, ale druhá věc je, jestli by nadšení vydrželo po prvním bombardování Prahy.

Napadá mě ironická otázka, zda kdesi v skrytu duše mnozí Češi nakonec nezajásali, že nás „Francie sladká, hrdý Albion“ zradili a my můžeme kňučet nad nespravedlností světa. Představme si, ó hrůza, že by nám spojenci řekli: „Bojujte, jdem do toho s vámi“ a na matičku stověžatou by padaly bomby.

Češi nebyli bojovníci ani před Mnichovem, ani po něm. Nezapomeňme, že se v Českých zemích bojovalo naposledy v roce 1866 a Praha poznala vpád nepřátelského vojska ještě v dávnější minulosti: V roce 1741, nepočítáme-li Windischgrätzovy manévry v osmačtyřicátém. Bojovému nadšení Čechů by jistě také nepřidalo, že by nám naši spojenci šli na pomoc asi tak intenzivně, jako o rok později při útoku Německa na Polsko.

Vím, jaká byla prvorepubliková atmosféra, neboť jsem napsal o sociálních dějinách pražského dělnictva monografii. Tehdejší nálada se po krátkodobém nadšení z převratu roku 1918 až příliš rychle vrátila do rakouského klídku a pohodičky, kdy si pantátové dělali politiku ,malá domů´, sociálně demokratičtí politici si stavěli vily na Ořechovce a Baťa u sebe zaměstnával za manažera kdejakého neschopného synka pana sekčního šéfa ministerstva, jen aby měl státní zakázky. Bojovná nálada zachvacující určité segmenty české společnosti od jara 1938 byla až na příliš vratkých základech.

Přijetí Mnichova je označováno za něco, co Čechům definitivně zlomilo páteř, nabízí se otázka, nakolik by jim sebevědomí pozvedla rychlá a pokořující porážka, ke které s největší by s největší pravděpodobností došlo, pokud by Beneš zavelel v září 1938 „do zbraně“?