Letošní britská knižní novinka spisovatele Simona Mawera vyšla briskně také v českém překladu Lukáše Nováka v nakladatelství Kniha Zlín. Výkřik ze záložky hlásá, že „román je o to cennější, že byl v létě 2009 nominován na nejprestižnější knižní cenu anglicky mluvícího světa The Man Booker Prize“. Cennost knihy neudává cena, ani ta literární. A pokud ano, Skleněný pokoj hoďte do koše, protože cenu v říjnu získala Hilary Mantelová za knihu Wolf Hall.

Skleněný pokoj je čepem, kolem nějž se otáčí soukolí příběhu. Der Glasraum ve vile Landauer, ve městě Brně, v mladičkém státě Československo — právě do něj byl čep na přelomu dvacátých a třicátých let zasazen. „Stroj na bydlení“ a strojovna příběhu — unikátní architektonický počin, vskutku moderní rodinná vila v moderním státě. Dodnes ji můžete v Brně vidět. V románě vila Tugendhat vystupuje pod pseudonymem Landauer.

Čep a strojovna? Tím, co se v textu točí, otáčí a popohání kolem, okolo i skrze vilu Landauer, jsou osudy Československa dvacátého století. A s dějinami země jsou nutně v pohybu i dějiny individuí, postav příběhu. Vysněnou vilu si nechá vystavět majitel automobilky Viktor Landauer se svou ženou Liesel. Postupně se prostor ve vile i kolem ní zaplňuje jejich dětmi, přítelkyní Hanou, Lieselinými rodiči, mnoha dalšími přáteli a známými obou manželů, včetně strůjce celého „stroje na bydlení“, architekta Reinera von Abta. V průběhu let vilu obývá ještě mnoho dalších postav, veskrze smyšlených.

Mimo ně fikcí prostupují i postavy reálné. Masaryk, výtvarníci Klimt, Mucha (vlastně Muchové, otec i syn), Filla a s nimi fotograf Drtikol, architekti Wiesner, Fuchs, skladatel Martinů a konečně Vítězslava Kaprálová. Všechno jsou to klíčové osobnosti odkazu československé kultury. Vždy se najde někdo z okolí Landauerových, kdo ty dnes slavné viděl, kdo s nimi strávil nějaký čas, jehož známý s nimi důvěrně hovořil.

Mawer má rád naši zemi a uvědomuje si hodnotu našeho kulturního odkazu, sám to stvrzuje v poznámce autora, která ční na začátku knihy jako její motto: „Vřele čtenářům doporučuji, aby si o skladatelce i její zemi zjistili více.“ Tou skladatelkou, na niž Mawer upozorňuje, je již jmenovaná Viťulka Kaprálová. Mawer má rád českou kulturu, ovšem způsob, s jakým jsou přední osobnosti našich dějin mnohdy až násilně zatlučeny do příběhu a propojeny s postavami ryze fiktivními, působí přinejmenším jako výňatek z příručky o historii Československa.

Celou knihou se nese dikce učebnic: Tohle a tohle jméno si zapamatujte! Klimt maluje portrét Lieseliny matky a Mucha portrét Hanin, Hanu navíc fotografoval Drtikol, později se Hana stává zachránkyní a na chvíli i milenkou herečky Hedy Kieslerové, mimoto hovořila v Paříži s Muchou mladším a osobně se setkala s prezidentem Masarykem. Pardon, to už je příliš. A jak mnohdy křečovité, nalepené! Tak třeba Hanino setkání s T. G. Masarykem spíš připomíná kreslené skeče z „reflexové“ série Hana & Hana:

„Jednou jsem se s ním setkala, v Praze, říkala jsem ti o tom? Na koncertě. Představil nás společný známý. Potřásli jsme si rukama, on se na mě podíval a já se najednou styděla. Věřila bys tomu? Jako by o mně věděl všechno — a odpouštěl mi.“ (s. 99)

Kniha je původně určena nečeskému čtenáři, a právě asi proto často sklouzává do žánru bedekru — poučně adoruje ty nejznámější a jako třešinku na dortu vypichuje i pozapomenutou Vítězslavu Kaprálovou.

Hanin monolog dokládá i to, že postavy občas svými promluvami ztrácejí na charakteru, jako by vypadávaly z role, čímž ztrácejí především autentičnost. Někdy je to proto, že důraz je kladen pouze na obsah promluvy, jindy je nesoudržnost způsobena jednoduše nepozorností při vyprávění. Návaznosti některých dialogů vyloženě drhnou, což může být v jiné knize záměr. V té Mawerově působí rušivě jako nezáměrné nedodržení strategie vyprávění, porušení pravidel. Některé dialogy vzbuzují pocit, že jejich aktéři mají poškozenou krátkodobou paměť.

Hana, přítelkyně Liesel Landauerové, se za protektorátu seznámí s pohledným německým důstojníkem-vědcem. V jedné scéně spolu stojí u piana, které důstojníkovi rozváže jazyk:

„Studoval jsem v Mnichově na konzervatoři, než jsem pocítil nutkání dát se na vědeckou dráhu. Pořád se ještě snažím cvičit.“

Podívá se na něj překvapeně. „Někdy mi musíte něco zahrát, Herr Hauptsturmführer.“ (s. 235)

O sedm stránek později spolu hovoří tytéž postavy o důstojníkově zemřelé manželce:

„Byla houslistka. Na mnichovské konzervatoři. Hrávali jsme spolu.“

„Vy jste byl muzikant?“

„Pianista. Hrál jsem na piano. Ale nebyl jsem žádný velký talent, na rozdíl od Heddy.“ (s. 242)

Hana, jindy tak bystrá, pohotová žena, ztrácí pravděpodobně vlivem tíhy doby na pozornosti. Není však sama. Doba jistě nahrávala emocím a zmatkům, které o to hojněji propukaly v mezilidských vztazích. Možná Hana jen vracela Herr Hauptsturmführerovi jeho nepozornost (natvrdlost) z předchozího rozhovoru:

„To určitě víte, Herr Hauptsturmführer. Viktor Landauer je Žid. I když ne tak úplně. Stejně jako jeho žena, která je oficiálně křesťanka, je vlastně ateista. Ale koluje mu v žilách židovská krev, jak byste to označil vy.“ (s. 227)

O pět stránek později:

„A paní Landauerová je také Židovka jako její muž?“

Unaveně se usměje. „Je to Němka, milý Hauptsturmführere. Stejně uhlazeně, germánsky krásná jako vy sám.“ (s. 233)

A opět o pět stran později:

„Židé vánoce [sic!] neslaví.“

„Říkala jsem vám, že Viktor Landauer nikdy nebyl praktikující Žid. Byli to moderní lidé, agnostici, liberálové. To i já věřím víc než oni.“ (s. 238)

Těžko uvěřit, že by se jednalo o vysoko mířící metaforu o vzájemném neporozumění Čechů a Němců nebo žen a mužů znázorněnou v dialogu. Defilují před námi dějiny Československa v kostce. V kostce z oceli, skla a onyxu. Rytmus politických změn a převratů udává i rytmus změn obyvatel vily. Mawerův román o pohybech ve společnosti neřekne českému čtenáři nic nového, což nemusí hned znamenat problém. Československo bylo svobodnou zemí v rozkvětu, která si však prošla nestabilitou hospodářské krize, pak přišli okupanti a někteří museli z kola ven — to se neobešlo bez projevů křivd, tuposti a sadismu.

Po nich přišli další, kteří si v několika vlnách vytvořili své vlastní skupiny nechtěných, na kterých si mohli cvičit zase svou tupost a svůj sadismus. A pak odešli i tito. Do toho vždy při střídání skupin pronikala změť ideálů, strachů, projevů morální síly i úpadku; bezvýznamní se stávají mocnými, mocní upadají do zapomnění. Všechno je to již tisíckrát ožvýkané. Tedy v českém prostředí, nejspíš na rozdíl od toho anglického. Anglickému čtenáři je třeba téma střední Evropy ještě navíc i předžvýkat. A třeba i přes Mnichov. Když Landauerovi s přáteli poslouchají v rozhlase těsně po Mnichovu projev snad Chamberlainův o tom, že „je-li nutné, abychom bojovali, pak to musí být kvůli záležitostem významnějším, než je tato.“, Hana k tomu plačky poznamenává: „To jsme my. Chápete to? My. Nevýznamná záležitost. Lidé, o kterých oni nic neví.“ (s. 171)

Lidé, o kterých Angličané nic neví. Mohli bychom to číst i jako malou anglickou omluvu za Mnichov, bez ohledu na to, je-li za co se omlouvat. Avšak vzhledem k tomu, v jakém kulturním kontextu byla kniha psána, je to spíš jen další historický odkaz v britském bedekru po Československu.

Líčení osudů Landauerových i postav, které přicházejí po nich, má spád, děj mnohdy napínavě graduje, obsahuje překvapivá, ne však vykonstruovaná rozuzlení a vyostřené pointy. Možná si na to čtenář potrpí. Samo o sobě, bez další nosné instance či tendence, to však nedělá knihu výjimečnou. Mawerův román je nakonec přínosným příspěvkem do debaty o překladové literatuře, o zapuštění díla určitého kulturního kontextu do kontextu kultury jiné a o životnosti knih napříč různými jazykovými prostředími. Kniha Skleněný pokoj jasně upozorňuje na meze takového přenosu.

Simon Mawer, Skleněný pokoj, Kniha Zlín 2009, přeložil Lukáš Novák.

Internetové stránky: www.knihazlin.cz