K letošnímu 75. výročí mnichovské kapitulace Československa se tradičně oživila debata tu o rozumnosti a přiměřenosti, tu o morální nepřijatelnosti či zbabělosti tehdejšího, prezidentem a vládou zvoleného řešení. Také se objevují stále nové popisy vojenských, technologických a strategických reálií případné československo-německé války, převážně stále zdařilejší a nezaujatější. Rovněž zdařile, byť vlastně konvenčním způsobem teď téma přiživil „mnichovský“ díl série České století, vysílaný Českou televizí.

Většinu normálních lidí už tato minulost sice nezajímá, na „Mnichov“ ale přesto reagují — každý na něj má nějaký názor a mnohé pořád irituje, nenechává v klidu. Také ochota bloggerů a čtenářů se o věci přít dokládá, že otázka českou veřejnost nadále do jisté míry vzrušuje.

Sám jsem se s rokem 1938 setkal při mnohaletém studiu archivních dokumentů, odborné literatury a při rozhovorech s pamětníky, když jsem mapoval konflikt uvnitř československé společnosti, přípravu k obraně a výsledný stav obranyschopnosti v září 1938 na Liberecku a kdy zjištěné skutečnosti tvrdě vyvracely mnohá zažitá klišé.

K rozumnému, poctivému a pravdivému rozřešení otázky, co bylo správnější — zda boj nebo kapitulace — nemůže stačit pouhé posouzení vojenské síly. Pokud by mělo stačit, není vůbec o čem diskutovat. Tak silný obránce se v dějinách lidstva ještě nikdy bez boje nevzdal jen o tak málo silnějšímu útočníkovi. Naopak: v bezpočtu příkladů slabší strana přijímala a přijímá boj v ještě mnohem horších podmínkách, než jaké mělo roku 1938 Československo.

Sice dnes máme k dispozici spolehlivé srovnání početních stavů a bojové hodnoty mobilizovaných armád, počtů a úrovně tanků, dělostřelectva a letectva na české i německé straně a víme, jak realisticky hodnotit československé opevnění. Nikam to ale nevede, pokud na otázku, zda bylo v dané situaci správné přijmout víceméně symetrický boj vedoucí k vojenské porážce, anebo tuto porážku obejít kapitulací, nahlížíme pouze jako na unikátní českou tragédii, která nikdy nikoho jiného nepotkala. A v tom je zakopaný pes.

Klapky na očích

Většina diskutujících se pokouší najít, obhájit či rekonstruovat postoj, který bychom mohli přijmout jako rozumné či realistické stanovisko. Bohužel však zastánci obou protikladných řešení — raději to předem vzdát i bránit se stůj co stůj — přečasto argumentují tak, jako by se na světě nevyskytla podobně dramatická a tragická situace.

Nejsme evidentně ani ochotni, ani schopni vidět československé mnichovské dilema v perspektivě delší dějinné a širší civilizační zkušenosti. Jedině díky této optice „zrady, jakou svět nezažil“, „osudového rozhodnutí“ a „s ničím nesrovnatelné oběti“ je možné dospět k tomu, že zastánci bezprecedentní kapitulace se mohou spokojeně prezentovat jako rozumní obhájci dlouhodobých zájmů a hodnot a naopak zastánci přijetí „nerovného boje“ jsou pasováni do křečovité polohy patetických bláznů.

Popsané „marťanské“ sebepojetí Čechů v krizové situaci roku 1938 spočívá v tom, že vnímáme sebe sama jako oběť něčeho, čemu jiní vystaveni nebyli, a proto způsob, jakým se Češi zachovali a jímž od té doby svůj tehdejší postoj sami hodnotí, nelze porovnávat s postupy jiných národů a států, natož jej pak hodnotit z nějaké všeobecné historické perspektivy.

Tato izolující, partikularistická, vylučující optika je neopodstatněná a absurdní. Mnichov 1938 samozřejmě žádnou unikátní a bezprecedentní situací nebyl. S ohledem na zkušenosti a příklady mnoha evropských národů a států v posledních staletích je věc mnohem zřetelnější, než ji sami chceme vidět.

Otázka, zda se Československo mohlo samo ubránit (ve smyslu zachovat svrchovanost a územní celistvost), je zodpovězena jednou provždy a jasně — nemohlo. Stejně tak se Hitlerovi nemohly z různých důvodů ubránit a všechny ostatní bránící se evropské země. Zůstává tedy otázka, zda jsme se měli bránit. V našem marťanském pojetí mnichovské krize zůstává zdrojem nejistoty, smutku i vychytralé jistoty. Podstatné však je, že patrně nikdo jiný na světě by si takovou otázku — za zcela srovnatelných okolností — nepoložil.

Všichni ostatní totiž vědí, že i slabší se někdy musí proti silnějšímu bránit. Dokonce vědí, že jednou z nejsamozřejmějších věcí v dějinách je fakt, že ti slabší jsou odsouzeni k obraně, nikoli k útoku, a dokonce i to, že obvykle svůj obranný boj prohrají. Nikdo se nad tím nepozastavuje. Češi ano — a v principu tak zapomínají i na vlastní mnohasetletou zkušenost, kdy se jako slabší bránili proti silnějším útočníkům, či naopak jako silnější útočili na své slabší sousedy.

Dosud rozšířený postoj „nad Německem se nedalo vyhrát, boj tedy neměl žádný smysl“ je tak absurdní, že zpochybňuje smysl pojmů obrana a sebeobrana vůbec, neboť ty sice ne nutně, ale v praxi téměř vždy znamenají obranu slabšího proti útoku silnějšího. Jak často má ale v dějinách světa bránící se strana zřetelnou šanci vyhrát?

Pár základních skutečností a srovnání

Je na místě příležitostně zopakovat pár základních, dnes všeobecně přijatelných faktů. Československo bylo roku 1938 na svou velikost vysoce militarizovanou společností. V letech 1935-1938 dávala první republika na obranu postupně astronomické částky v řádu mnoha desítek procent státního rozpočtu, přičemž jen část šla přímo armádě. Zbytek tvořila operační příprava státního území (silnice, sklady, železniční koridory, polní letiště, výkupy nemovitostí pro boj ve městech v pohraničí), redislokace průmyslu, příprava obcí, podniků a obyvatelstva; všechno se přizpůsobilo nadcházející válce.

Československá armáda dobře zvládla skrytou mobilizaci; už před vyhlášením té všeobecné měla k 23. září 1938 ve zbrani 500 tisíc mužů oproti mírovému stavu 180 tisíc. Mezitím armáda a bezpečnostní sbory potlačily dvě vlny nacistického povstání; čím razantněji postupovaly, tím méně bylo mrtvých. Republika postavila čtyři armády. Každá byla jinak veliká a jinak vyzbrojená podle svého úkolu, žádný stereotyp. Dohromady měly jeden a čtvrt milionu lidí.