Mnichovské trauma

Mnichovské dilema 1938 bude traumatizovat, dokud ho budeme vytrhávat z dějinného a civilizačního kontextu, stavět se do role oběti a vinu svalovat na jiné.

K letošnímu 75. výročí mnichovské kapitulace Československa se tradičně oživila debata tu o rozumnosti a přiměřenosti, tu o morální nepřijatelnosti či zbabělosti tehdejšího, prezidentem a vládou zvoleného řešení. Také se objevují stále nové popisy vojenských, technologických a strategických reálií případné československo-německé války, převážně stále zdařilejší a nezaujatější. Rovněž zdařile, byť vlastně konvenčním způsobem teď téma přiživil „mnichovský“ díl série České století, vysílaný Českou televizí.

Většinu normálních lidí už tato minulost sice nezajímá, na „Mnichov“ ale přesto reagují – každý na něj má nějaký názor a mnohé pořád irituje, nenechává v klidu. Také ochota bloggerů a čtenářů se o věci přít dokládá, že otázka českou veřejnost nadále do jisté míry vzrušuje.

Sám jsem se s rokem 1938 setkal při mnohaletém studiu archivních dokumentů, odborné literatury a při rozhovorech s pamětníky, když jsem mapoval konflikt uvnitř československé společnosti, přípravu k obraně a výsledný stav obranyschopnosti v září 1938 na Liberecku a kdy zjištěné skutečnosti tvrdě vyvracely mnohá zažitá klišé.

K rozumnému, poctivému a pravdivému rozřešení otázky, co bylo správnější – zda boj nebo kapitulace – nemůže stačit pouhé posouzení vojenské síly. Pokud by mělo stačit, není vůbec o čem diskutovat. Tak silný obránce se v dějinách lidstva ještě nikdy bez boje nevzdal jen o tak málo silnějšímu útočníkovi. Naopak: v bezpočtu příkladů slabší strana přijímala a přijímá boj v ještě mnohem horších podmínkách, než jaké mělo roku 1938 Československo.

Sice dnes máme k dispozici spolehlivé srovnání početních stavů a bojové hodnoty mobilizovaných armád, počtů a úrovně tanků, dělostřelectva a letectva na české i německé straně a víme, jak realisticky hodnotit československé opevnění. Nikam to ale nevede, pokud na otázku, zda bylo v dané situaci správné přijmout víceméně symetrický boj vedoucí k vojenské porážce, anebo tuto porážku obejít kapitulací, nahlížíme pouze jako na unikátní českou tragédii, která nikdy nikoho jiného nepotkala. A v tom je zakopaný pes.

Klapky na očích
Většina diskutujících se pokouší najít, obhájit či rekonstruovat postoj, který bychom mohli přijmout jako rozumné či realistické stanovisko. Bohužel však zastánci obou protikladných řešení – raději to předem vzdát i bránit se stůj co stůj – přečasto argumentují tak, jako by se na světě nevyskytla podobně dramatická a tragická situace.

Nejsme evidentně ani ochotni, ani schopni vidět československé mnichovské dilema v perspektivě delší dějinné a širší civilizační zkušenosti. Jedině díky této optice „zrady, jakou svět nezažil“, „osudového rozhodnutí“ a „s ničím nesrovnatelné oběti“ je možné dospět k tomu, že zastánci bezprecedentní kapitulace se mohou spokojeně prezentovat jako rozumní obhájci dlouhodobých zájmů a hodnot a naopak zastánci přijetí „nerovného boje“ jsou pasováni do křečovité polohy patetických bláznů.

Popsané „marťanské“ sebepojetí Čechů v krizové situaci roku 1938 spočívá v tom, že vnímáme sebe sama jako oběť něčeho, čemu jiní vystaveni nebyli, a proto způsob, jakým se Češi zachovali a jímž od té doby svůj tehdejší postoj sami hodnotí, nelze porovnávat s postupy jiných národů a států, natož jej pak hodnotit z nějaké všeobecné historické perspektivy.

Tato izolující, partikularistická, vylučující optika je neopodstatněná a absurdní. Mnichov 1938 samozřejmě žádnou unikátní a bezprecedentní situací nebyl. S ohledem na zkušenosti a příklady mnoha evropských národů a států v posledních staletích je věc mnohem zřetelnější, než ji sami chceme vidět.

Otázka, zda se Československo mohlo samo ubránit (ve smyslu zachovat svrchovanost a územní celistvost), je zodpovězena jednou provždy a jasně – nemohlo. Stejně tak se Hitlerovi nemohly z různých důvodů ubránit a všechny ostatní bránící se evropské země. Zůstává tedy otázka, zda jsme se měli bránit. V našem marťanském pojetí mnichovské krize zůstává zdrojem nejistoty, smutku i vychytralé jistoty. Podstatné však je, že patrně nikdo jiný na světě by si takovou otázku – za zcela srovnatelných okolností – nepoložil.

Všichni ostatní totiž vědí, že i slabší se někdy musí proti silnějšímu bránit. Dokonce vědí, že jednou z nejsamozřejmějších věcí v dějinách je fakt, že ti slabší jsou odsouzeni k obraně, nikoli k útoku, a dokonce i to, že obvykle svůj obranný boj prohrají. Nikdo se nad tím nepozastavuje. Češi ano – a v principu tak zapomínají i na vlastní mnohasetletou zkušenost, kdy se jako slabší bránili proti silnějším útočníkům, či naopak jako silnější útočili na své slabší sousedy.

Dosud rozšířený postoj „nad Německem se nedalo vyhrát, boj tedy neměl žádný smysl“ je tak absurdní, že zpochybňuje smysl pojmů obrana a sebeobrana vůbec, neboť ty sice ne nutně, ale v praxi téměř vždy znamenají obranu slabšího proti útoku silnějšího. Jak často má ale v dějinách světa bránící se strana zřetelnou šanci vyhrát?

Pár základních skutečností a srovnání
Je na místě příležitostně zopakovat pár základních, dnes všeobecně přijatelných faktů. Československo bylo roku 1938 na svou velikost vysoce militarizovanou společností. V letech 1935-1938 dávala první republika na obranu postupně astronomické částky v řádu mnoha desítek procent státního rozpočtu, přičemž jen část šla přímo armádě. Zbytek tvořila operační příprava státního území (silnice, sklady, železniční koridory, polní letiště, výkupy nemovitostí pro boj ve městech v pohraničí), redislokace průmyslu, příprava obcí, podniků a obyvatelstva; všechno se přizpůsobilo nadcházející válce.

Československá armáda dobře zvládla skrytou mobilizaci; už před vyhlášením té všeobecné měla k 23. září 1938 ve zbrani 500 tisíc mužů oproti mírovému stavu 180 tisíc. Mezitím armáda a bezpečnostní sbory potlačily dvě vlny nacistického povstání; čím razantněji postupovaly, tím méně bylo mrtvých. Republika postavila čtyři armády. Každá byla jinak veliká a jinak vyzbrojená podle svého úkolu, žádný stereotyp. Dohromady měly jeden a čtvrt milionu lidí.

Ve většině výzbroje (pěchotní zbraně, dělostřelectvo) byla čs. armáda na tehdejším dobrém standardu, což neznamená žádnou druhou třídu; v některých zbraních disponovala špičkovou technikou (obecně tanky, část dělostřelectva, protiletadlových zbraní i zlomek letadel); celkovou zaostalost lze konstatovat jen u letectva, a to pouze ve srovnání s Německem, světovým lídrem.

Deficity v počtech či výkonu částečně nahrazovala taktická a operační připravenost: rozmístění letectva na polních letištích a plná mobilita jeho pozemní podpory, speciální mapy a radiová komunikace tankových jednotek, spolehlivost a dostatek páteřní výzbroje.

Dodnes opakovaná teze o mohutné páté koloně sudetských Němců nemá s realitou nic společného: po povstání z 22. září 1938 se většina bojechtivé a bojeschopné populace českých Němců přesunula do Německa, tedy před linii čs. obrany; jen malé skupinky zůstaly aktivní uvnitř bráněného teritoria. Zbytek Němců se – podle bezpočtu spolehlivých svědectví – třásl strachy, v pudu sebezáchovy nechtěl dráždit československé bezpečnostní orgány a hlavně vyčkával.

Další tisíce Němců, zvláště sociálních demokratů, vstoupili přímo do služeb Československa – v rámci Stráže obrany státu i v autonomních útvarech. Nemluvě o desítkách tisíc německých branců v armádě (přestože velká většina nedostala zbraně a byli internováni na stavbách ve vnitrozemí).

Hlupáky dodnes opakovaný nesmysl o kapitulaci „bez jediného výstřelu“ pak ilustrují stovky bojových střetů a větších či menších přestřelek s Freikorpsem, včetně nasazení tanků, statisíce vystřílených nábojů a granátů, mnoho desítek padlých a raněných na české straně a ještě několikanásobně vyšší počet zabitých a raněných sudetoněmeckých nacistických povstalců.

Co plyne z primitivního srovnání cca 42 československých a cca 47 německých divizí, nasazených k 30. září 1938? Včetně nutné zmínky o vyšší palebné síle a o možnosti plynulého zásobování a doplňování těch německých? Carl von Clausewitz říká, že za jinak stejných okolností má obrana vždy výraznou převahu nad útokem, což platí skoro jako přírodní zákon.

Především z toho ale plyne, že tak silný obránce se ještě nikdy v dějinách nevzdal jen o tak málo silnějšímu útočníkovi. Už jen zjevná neochota přiznat si tuto do značné míry objektivní skutečnost – která sama o sobě žádné hodnotové soudy nezakládá, a už vůbec ne, že by československá vojska měla vítězně táhnout na Berlín! – dokládá marťanskou povahu české debaty.

Když ale máme dát československou situaci do širší perspektivy, s kým je možné srovnávat? Polsko bylo oproti Československu silnější kvantitativně, kvalitativně nikoli. Žádnou účinnou pomoc spojenců čekat rovněž nemohlo. Rozhodnutí polského vedení bránit se rozhodně nevedlo k „vyvraždění národa“, byť poměr obětí k počtu obyvatel je relativně vysoký. Ještě krutější byly dopady války pro Jugoslávii, která – s použitím českého přepočítávání přesily – neměla proti Itálii a Německu vůbec žádnou šanci.

Zajímavým a relevantním příkladem je odpor maličkého pětimilionového Finska proti napadení Sovětským svazem. Finská armáda byla technicky vyspělá, ale ani výzbroj, ani drsné terénní podmínky nemohly ani zdaleka vynahradit nesmírnou sovětskou převahu. Přesto byla obrana efektivní – opět téměř bez zahraniční pomoci (s výjimkou švédských dobrovolníků a zbraní).

Dále je tu příklad dvou zemí, považovaných za nejrozumnější z rozumných: Nizozemska a Dánska. Oba státy byly ve srovnání s Československem naprosto nepřipravené, do obrany odmítly jakkoli výrazněji investovat, a jejich reálné šance na úspěch při obraně byly nesrovnatelně nižší. Přesto německý útok přijaly nikoli rezignací či prosbou o mír, ale alespoň symbolickým odporem. Zatímco jejich malá a vlastně nedůstojná investice byla obrovsky zúročena, nesmírná československá investice byla oproti tomu pouze fantasticky promarněna.

V tomto srovnání se ukazuje, že Československo zvolilo nejhorší cestu. Se vší vážností a úsilím se roky připravovat na válku, a pak se v klíčovém okamžiku zaleknout, vzdát se bez boje a nepříteli vydat tisíce moderních zbraní. Dánové a Nizozemci se na válku nepřipravovali vůbec, přijali ji a prohráli, ovšem bez ostudy a bez velké škody. Samozřejmě že postup Němců v boji i při okupaci se výrazně lišil v Dánsku a Nizozemsku na jedné straně a v Polsku a Jugoslávii na straně druhé.

Pokud tuto opatrnou analogii přijmeme – neboť nic lepšího nemáme –, vojenská porážka ČSR po krátké válce, s nejvyšší pravděpodobností v délce třech týdnů až třech měsíců, by byla normálním, přirozeným, čestným a do budoucnosti nijak nezatěžujícím řešením. Československo by se stalo jedním z mnoha poražených a okupovaných evropských států. Nic hrozného ani horšího než ostatním národům by se Čechům nestalo. Právě v tomto bodě je vytrhující a izolující optika tragické české volby mezi hrdinským sebezničením a poníženým přežitím úplně mimo.

Falešný argument č. 1: „národ by byl vyhlazen
Už v době Mnichova zazněla obhajoba, že nelze vést národ do války, v níž by byl vyvražděn. Není jasné, o co se teze o hrozícím „vyhlazení národa“, o zániku jeho samotné existence opírala tehdy, dnes je však jasně nesmyslný. Žádný evropský či jiný národ – kromě židovského etnika – nebyl během druhé světové války vystaven hrozbě úplného vyhlazení, proč by se to mělo týkat Čechů? Proč by měla být důvodem válka v délce několika měsíců, která i ve srovnatelných zemích způsobila přímé oběti v řádu tisíců osob?

Naopak je znám počet obětí, které Československo a jeho občané přinesli během války v návaznosti na kapitulaci. Jedná se o nejméně 360 tisíc osob. Neexistuje žádný rozumný předpoklad pro to, že by tento počet měl být při scénáři krátké válečné obrany proti útoku Německa v roce 1938 a při následné okupaci vyšší. Argument, že „kapitulací byla ušetřena řada životů“ je dost možná zlehčováním či pohrdáním těmi, kteří reálně zemřeli, padli či byli popraveni či umučeni.

Kdo má právo tvrdit, že 360 tisíc mrtvých spoluobčanů je vlastně málo oproti případné válce v říjnu a listopadu 1938? Československá kapitulace ve skutečnosti nezachránila žádný vyčíslitelný počet životů; jejím následkem byla brutální okupace s heydrichiádou a dalšími protiodbojovými akcemi. V tomto smyslu vyhnutí se válce Československu a jeho obyvatelstvu nepřineslo pozitivně vůbec nic.

Falešný argument č. 2: „nemohli jsme se bránit, protože nás spojenci zradili
Kardinálním průšvihem české ne-reflexe je vnímání role spojenců. Přímo zrůdným projevem mnichovského komplexu, který asi nenajde obdoby jinde a jindy v dějinách, je teze „nemohli jsme se bránit, protože nás zradili naši spojenci“. Zdravý princip spojenectví se tu zvrhává v nástroj zbavení se odpovědnosti za sebe sama. Už při přijímání mnichovského diktátu byla tato „opuštěnost“ klíčovým argumentem. Opět se jedná o popření všeho normálního: ten kdo se brání, je přece téměř vždy sám a opuštěn.

Copak ale může jakýkoli subjekt – ať stát či člověk – podmiňovat čin k vlastní sebeobraně spojeneckou či přátelskou pomocí? Prohlásit, že se budu bránit jen tehdy, pokud mi ostatní pomohou, je vrcholem vlastního ponížení i v běžné lidské situaci. Morální právo na pomoc jiných má ten, kdo je alespoň do jisté míry schopen a ochoten se bránit, byť slabě a neúčinně. Ten kdo sám neví, zda se chce bránit, nemá právo takovou pomoc žádat, a už vůbec ne obviňovat druhé z toho, že mu ji neposkytli.

Pokud tedy někdo chce i nadále používat pojmy jako „zrada“, měl by nejprve přijmout fakt, že jestli někdo na přelomu září a října 1938 zradil, byli to nejprve a především Češi – zradili sebe sama i projekt svého svobodného a demokratického, byť velmi nedokonalého státu.

Možné argumenty pro kapitulaci
Z odstupu mnoha desetiletí a s vědomím toho, co tehdy známo nebylo, lze najít i přijatelné argumenty pro podvolení se diktátu.

Prvním z nich by byla víra, že Hitlerovi jde skutečně jen o pohraničí a že po jeho odevzdání bude stát existovat dál. Člověk s amputovanou nohou může vést dobrý a plnohodnotný život. Ale tak tomu nebylo a přinejmenším část politické a vojenské elity věděla, že Hitlerovým cílem je úplná likvidace Československa.

Druhým, svým způsobem geniálním přístupem byla Benešova vysoká hra s velkou zničující sebeobětí, která později – po kolektivní porážce nepřítele – umožní plnou obnovu. Tento kalkul sice nakonec v jádru vyšel – ale ani Beneš asi netušil, že jen napůl zasloužené vítězství přijde národ ve skutečnost pekelně draho. Kapitulace měla mnohem ničivější dopad na morální a mentální zdraví národního a občanského společenství mimo jiné právě kvůli příliš velké lidské, morální a materiální investici do přípravy na obranu.

Selhání nepřipraveného a laxního státu není tak morálně a psychicky devastující, jako ústup k boji připravené a do válečného stavu prakticky již převedené země. Na příkladu Belgie a Dánska je vidět, že pro ty, kdo neinvestovali téměř nic, prohráli téměř bezbolestně, ale se ctí, nastala obnova stejně jako v Benešově scénáři – jen bez traumatizujícího pocitu selhání.

Třetí a z dnešního hlediska zdánlivě nejpřijatelnější argument by mohl vést stejným směrem jako koncept human security neboli lidské bezpečnosti. V ní je nejvyšší hodnotou ochrana lidského života před násilím a život ohrožujícími podmínkami. Jenže ani tady kapitulace a oddálení nutného boje s nacismem zřetelný pozitivní výsledek nepřineslo.

Argument ušetřených lidských životů je lichý; kapitulace přivodila smrt a utrpení statisícům občanů ČSR – pouze jinou cestou. Místo mnohých pak bojovali pouze nemnozí, zato mnozí jiní byli popravováni a týráni. Zda je lepší zemřít v boji nebo se nechat umučit je zřejmé.

Závěr
Samozřejmě pozitivně nevíme, co všechno by podstoupení boje Československu přineslo a způsobilo. Rozumná analogie respektující konkrétní rozdílné okolnosti napovídá, že by to zaprvé nebylo o nic horší, než co zakusily jiné bojující a poté poražené evropské státy, a za druhé, nebylo by to ani výrazně horší, než co Československo a jeho občané během let 1938-1945 skutečně prožili.

Paušalizující soudy, že Češi jsou prostě zbabělci, jsou nesmyslné. Československo bylo na konci září 1938 bezesporu připraveno přijmout válečný úder jako nikdy předtím a nikdy potom. Když tato možnost padla, dalším důkazem byly tisíce statečných, často až sebevražedně odvážných činů jednotlivých bojovníků za obnovení Československa. Jimi byli nejčastěji lidé, kteří Rakousko-Uhersko už vůbec nezažili a pro něž ke svobodnému Československu neexistovala žádná alternativa než boj na život a na smrt. Tuto alternativu dodnes představuje především zabití Reinharda Heydricha, provedené jako akt téměř náboženské pomsty.

Zároveň se však jednalo o extrémní čin, jímž politická reprezentace v dané chvíli víceméně izolovaná od většiny národního společenství, potřebovala odčinit svůj vlastní hřích. Ten spočíval v tom, že proti přesně témuž zlu nenechala vystoupit celé společenství občanů státu (nebo jeho většinu) za mnohem příznivějších podmínek (obrovská mobilizovaná armáda, strategické zásoby a zdroje, možnost ústupu a spojenecké intervence). Odpovědnost, zásluhy i oběti by se s prolitou krví rozprostřely po mnohem širších vrstvách mužů a žen. Takto musela společný průšvih zachránit hrstka dobrovolníků.

Ve scénáři „podzimní války“ 1938 by se mohly objevit netušené důsledky: veteránská kultura by po osvobození za jinak předvídatelně stejných okolností – třeba v roce 1946 – určitě výrazněji ovlivnila politické směřování země; časem by mohla vyplavat i obvinění z válečných zločinů spáchaných z české strany na vlastním obyvatelstvu německé národnosti. Zároveň by osvobozené Československo mohlo mnohem spravedlivěji a diferencovaněji zacházet se svými menšinami. Žádné plošné odsuny sudetských Němců by nebyly potřeba: mnozí by nepřežili, mnozí by byli ve vězení, mnozí by dostávali řády TGM a čs. válečné kříže.

Není třeba obviňovat ty, kdo kapitulaci schvalují, ze zrádcovství nebo zbabělosti. Je ale nutné říci, jak se věc má v širším civilizačním kontextu: tedy že Československo v září 1938 nestálo v žádné jedinečně tragické či bezvýchodné situaci, nýbrž že mělo ty samé možnosti a vyhlídky, jako všechny státy, které se v dějinách bránily a brání útoku silnějšího souseda a přirozeně obvykle prohrávají. Není důvod předpokládat fatálnější následky „podzimní války“ a okupace, než jaké měla skutečná okupace 1939-1945.

Pokud v určité krizové situaci Češi a jejich reprezentace zvolí řešení radikálně jiné než všichni ostatní – Finové, Dánové, Poláci, Belgičané, Holanďané a Jugoslávci –, rozhodně se nedá předpokládat, že to bude řešení správné.

Zato je jisté, že všichni vnímavější Češi dodnes Mnichov vnímají s napětím a pochybnostmi, když trýznivé vzpomínky a stud už patrně vymírají s posledními pamětníky. Po právní a politické stránce je vše dávno napraveno, odčiněno a přebito, náš neklid je přesto důkazem, že tehdejší kalkulace úplně nevyšla: hořkost z vlastního selhání a bezmoci vyprchává jen těžko.

A co si myslíte vy? Diskuse (8 příspěvků)

Luděk Ševčík - OSVČ

Vcelku dobré. Pondělí, 11.Listopadu 2013, 10:27:26

Avšak neúplné. Pokud autor v pasáži "Falešný argument č. 2: „nemohli jsme se bránit, protože nás spojenci zradili“ píše o tom, že když jsme se nebránili, nemáme právo takovou pomoc žádat, a už vůbec ne obviňovat druhé z toho, že nám ji neposkytli, pomíjí, dle mého názoru, nejdůležitější skutečnost. Díky Mnichovu bylo jasné, že už jen tím, že bychom se k obraně chystali, že bychom Mnichovskou dohodu nepřijali, jsme byli považováni za jednoznačné viníky my. Nedovedu si pak představit nějakou pomoc ze strany jiných zemí. Kdo by šel na pomoc tomu, kdo sabotuje "mírové" smlouvy a tím si to rozházel s nejsilnější evropskou zemí? Spíše, a to je velmi pravděpodobné, by jsme se stali navíc ještě cílem agrese Poláků a Maďarů.

Petrasek Milan - penzista

Trýznivé vzpomínky a stud nevymírají s posledními pamětníky. Pondělí, 11.Listopadu 2013, 12:12:39

Doprovodné následky šoku - jak jedince tak skupiny - jsou staletí používány (Bílá hora) k lecjaké subjektivní argumentaci.
Tak třeba na jedné straně lidé defenzivní, mírumilovné povahy jako příkladně katoličtí politici, by se spíše přiklonili k názoru, že zamítnutím spojenci sjednané mírové smlouvy - tedy zamítnutím diplomatických možností - bychom vnutili hitlerismu rozpoutání války.
Na druhé straně Josef Roth říkával ve své pařížské emigraci již v roce 38 - válka bude a čím dříve tím lépe...........který subjekt má uspokojující pravdu?

Vladan Ševčík - Energetik

Mnichov pohledem Moravana... Pondělí, 11.Listopadu 2013, 16:47:2

No nevím, jestli příjmutím Mnichova jsme zabránili tomu aby nás nenapadlo Polsko či Maďarsko.Vždyť obě jmenované země nás napadly a zabraly si svá zájmová území, dále pak nevím jestli nám
přišly spojenci na pomoc při zabrání 2.republiky.Ani nevyhlásili válku Německu.Na obě otázky musím zcela pragmaticky odpovědět, že nikoliv.Z mého pohledu, byla kapitulace ukázkou naprosté slabosti a selhání elit tehdejšího ČSR.Odevzdat všechny zbraně a darovat země nepříteli bez jediného výstřelu je zbabělost a tou je Moravsko-České prostředí prolezlé do dnes.Tomu odpovídá chování elit v roce 1968,1989 a umělé vymýšlení mučedníků (Palach), aby to zakrylo neschopnost elit postavit se do čela občanů proti okupaci či společenskýach změnám.Na Valašsku odkud pochází má rodina, díky vojenskému zbrojení 1 republiky pomalu hladověla, aby se poté dozvěděla, že plody odříkání byly darovány nepřiteli i s nimi a bezbraní pak šli na jatka do koncentráků či byli povražděni se svými příbuznými za pomoc partizánům.

Petr Hlávka - učitel, Rokycany

Souhlasím Pondělí, 11.Listopadu 2013, 22:27:39

ač jsem se tím nezabýval nikdy tak do hloubky jako autor, i jako laik jsem došel k názoru, že jsme se měli bránit.
A ještě k těm spojencům: vybrali jsme si takové, kteří byli dosti neprakticky o nás daleko (i když čekám námitku, že jsme neměli na výběr). V tom případě mohla být jejich pomoc (až na SSSR) jen symbolická.
Avšak naše následná "pomoc" Německu předáním výzbroje byla značná.

Luděk Ševčík - OSVČ

Já nesouhlasím. Úterý, 12.Listopadu 2013, 11:30:24

A doporučuji velmi ke čtení Benešovy Paměti. V té konstalaci, jaká tehdé v Evropě panovala, by byli ti naši "spojenci" schopni ještě Ádovi proti nám pomoci. To, že nás pak parcelovi Poláci a Maďaři, je důkazem, že ten můj předpoklad, že by se do nás pustili společně s Ádou, je relevantní.
Naši "spojenci" s námi hráli i další záludné hry a to i po naší okupaci. Pro další ilustraci bych doporučil knihu S. Motla - Kam zmizel zlatý poklad republiky.

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Pohled jiného Moravana Úterý, 12.Listopadu 2013, 13:45:19

Souhlasím s panem Ševčíkem. Srovnávání s Polskem či Nizozemskem kulhá na obě nohy, protože tehdy již bylo Německo ostatními mocnostmi oficiálně považováno za nepřítele celé Evropy. V Mnichově bylo Československu naopak explicitně sděleno, že v případě nepodrobení se budeme za nepřítele považováni my. A to je velký rozdíl zejména proto, že šlo o Sudety, ohledně kterých nemělo Československo úplně čisté svědomí. To považuju za klíčový faktor rozhodnutí, který autor zcela pomíjí. Beneš snad nejlépe ze všech (žijících) českých politiků věděl, že požadavky Německa ohledně Sudet nejsou zcela neoprávněné. Německá menšina neměla v Československu plnoprávné postavení, část Sudet nám vůbec neměla připadnout, a československý národ, o jehož existenci Masaryk přesvědčil vládu spojených států, byl před rokem 1918 dosti umělý a účelový koncept.
Mnichovský diktát proto měli naši spojenci odmítnout nikoliv proto, že by požadavky byly zcela neoprávněné, ale proto, že to bylo menší zlo pro Evropu, ve srovnání s posilováním v té době již zjevně diktátorského agresivního státu. (Politická) zbabělost našich spojenců spočívala v tom, že toto větší zlo odmítli uznat. A já se provokativně (ovšem laicky) domnívám, že Beneš sám necítil morální právo se Mnichovu nepodrobit, když ho v tom někdejší tvůrci poválečné Evropy odmítli podpořit.

Petr Šťastný - Malé Přítočno

pro pana Hájka Středa, 13.Listopadu 2013, 10:34:16

Vážený pane Hájku,

myslím, že jste to vystihl přesně. Z dnešního pohledu je těžké si představit tehdejší nálady a představy v Evropě. Politiků, kteří si uvědomovali, že konflikt s Německem je nevyhnutelný a osudový, bylo málo (vím jen o Churchilovi a Stalinovi). Vždyť jak tragikomicky vypadá z dnešního pohledu Polské přiživení se na Mnichovu. A za pouhý 11 měsíců bylo Polsko napadeno, okupováno a Polský národ vystaven nevídané brutalitě.

A Mnichovská dohoda opravdu mohla vypadat jako dobré řešení. Představme si, že Hitler splní své sliby,Československo neobsadí a nezahájí světovou válku. Pak by mnichovská dohoda byla z hlediska Evropy rozumným řešením založeným na právu na sebeurčení. A takhle si to v září 1938 mnozí představovali.

Pavel Letko - Praha

s autorem zásadně nesouhlasím Pátek, 15.Listopadu 2013, 10:32:35

mému stanovisku je nejblíže pan Hájek. Máme se stydět za svůj podíl na NEROZPOUTÁNÍ světové války? Jestliže se někdo má stydět, jsou to naši „spojenci“ za podpis Mnichovské dohody. Námitky jsem shrnul pod deset bodů, které se svým rozsahem do diskuse nevejdou, takže jsou tady: http://news.e-republika.cz/article2226-Otazniky-kolem-Mnichovske-dohody

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.