Prezidentský profil

Většina občanů chce nadstranického prezidenta světového formátu. Přitom by ale stačil prezident, postupující standardně v duchu Ústavy.

Jpehe

Jiří Pehe

17.07.2012 08:30

Související

Prezident země hraje v české politice i společnosti obecně roli, která dalece přesahuje rámec prezidentových ústavních pravomocí. Nejenže má prezidentství v českém kontextu ještě dnes monarchický nádech, který mu vtiskla masarykovská první republika, ale zároveň si spojují občané s hlavou státu celou řadu očekávání, v nichž má prezident sloužit jako jakýsi protipól pokleslé stranické scény a českého provincionalismu.

Prezident má tedy být pokud možno nadstranický a „světový“. Dokonce i když jako například současný prezident zcela evidentně takový není, většina občanů ho tak chce vidět. Osoba ve funkci prezidenta je tak tlačena do těchto poloh společenskou poptávkou.

S prezidentem se zároveň pojí symbolika, která dalece přesahuje očekávání, která si občané spojují s jinými vysokými ústavními činiteli. Patří k nim například jistý „tatíčkovský“ profil, který už dopředu znevýhodňuje ženy a kandidáty, kteří jsou v očích veřejnosti ještě příliš mladí.

Rozšířený pocit, že český prezident má být jaksi „světový“, se projevuje celou řadou absurdních nároků, které si mohou i protiřečit. Václav Havel byl vnímán jako „světový“, protože tak ho skutečně vnímal i „svět“ za hranicemi české kotliny, a protože bojoval s „čecháčkovstvím“, třeba i tím, že zdůrazňoval „globální“ témata.

Václav Klaus si naopak paradoxně vydobyl v očích veřejnosti punc „světovosti“ tím, že si z pokleslého čecháčkovství udělal zbraň proti Evropě a je za českými hranicemi nepřehlédnutelný kvůli svým kontroverzním činům. Zatímco Tomáš G. Masaryk i Havel viděli „českou otázku“ jako otázku evropskou, Klaus toto vidění obrátil vzhůru nohama: evropská otázka se stala českým traumatem.

Takto ostře rozdílné obrazy „světovosti“ lze v očích české veřejnosti získat i proto, že v českých dějinách spolu od počátku soupeří ve vztahu k vnějšímu světu, zejména vůči „Evropě“, dva protikladné postoje: češství jako zvládání výzev skrze Evropu a češství jako údajné majitelství „naší“ pravdy proti Evropě.

Symbolická očekávání pojící se s prezidentem jsou absurdní i v jiných směrech. Zatímco například premiérem se může stát člověk s komunistickou minulostí, je téměř jisté, že kandidatura bývalých komunistů, byť se třeba za své členství omluvili, vyvolá během kampaně před nadcházející přímou volbou zuřivé polemiky a zavdá příčiny k ostouzení.

Pokud vstoupí do prezidentského klání Jan Švejnar, je pro změnu jisté, že bude pod palbou ze strany těch, kteří budou zneužívat jiného typu očekávání: prezident prý musí být skutečně „náš“. Být „světový“ jenom proto, že kandidát dosáhl něčeho „ve světě“, kde také žil, evidentně mnohým nestačí, protože toho nedosáhl takříkajíc jako jeden z „nás“.

I toto je absurdní nárok, který svědčí o jistém typu schizofrenie v národním vědomí. Když se před časem pořádala anketa o největšího Čecha, zvítězil (odečteme-li fiktivního Járu Cimrmana) Karel IV. , o jehož češství by bylo možné úspěšně diskutovat. Jistý problém měl v tomto ohledu i Masaryk, jehož ovšem nakonec národ za „svého“ přijal, navíc nebyl prezidentem Česka, ale Československa.

Na příštího prezidenta se tedy bude vztahovat celá řada v podstatě iracionálních kritérií. Jistou roli bude nepochybně také hrát skutečnost, zda si ten který volič bude přát v osobě prezidenta nějaký druh kontinuity s minulostí, nebo bude naopak takovou kontinuitu odmítat jako příležitost k „novému začátku“.

Jedním druhem takové (ne)kontinuity je kandidátova (ne)svázanost s érou normalizace. Může přitom jít nejen o výše zmíněné členství v KSČ, ale v obecnější rovině i o to, zda byl ten který kandidát v normalizační éře vůbec nějak zakotven.

Lidem, kteří si přejí mít v osobě prezidenta někoho, kdo s sebou nenese normalizační stigma, tak budou sympatičtí syn z disidentské rodiny Jiří Dienstbier nebo emigrant Švejnar. Naopak pro řadu lidí, kteří trpí jakousi (n)ostaligií po časech před rokem 1989, i když nemuseli nutně s komunisty nijak sympatizovat, mohou být ze symbolických důvodů přijatelnější kandidáti, jejichž kořeny sahají do dob komunismu.

Důležitým kritériem bude pro řadu lidí i politická kontinuita s posledními dvěma dekádami. Dobu postkomunistické transformace, jakož i současný stav české demokracie, vidí mnoho lidí velmi kriticky. Právě pro ně může být nejdůležitějším kritériem, zda prezident může vnést do úřadu jakýsi nový „étos“, nespojený s korupčními praktikami a politickou patologií uplynulých let.

To může zvýhodňovat kandidáty, kteří se v politice po roce 1989 neangažovali, nebo se angažovali jen okrajově, popřípadě se sice angažovali, ale mají pověst bojovníků se současnými nešvary. Naopak to bude nevýhoda pro kandidáty, jako je Miloš Zeman, který je přímo ztělesněním transformační éry i kontinuity s prezidentem současným.

Zajímavým kritériem je i již zmíněná „nadstranickost“. I zde bude panovat jistá míra schizofrenie, s níž musí politicky inteligentní kandidát pracovat. Na jedné straně existuje vysoká míra poptávky po kandidátovi, který v žádné straně po roce 1989 nebyl, a „neumazal“ se tak pokleslým českým stranictvím; na straně druhé bude chtít řada lidí volit proti současné vládní koalici, takže stranické hledisko bude hrát roli.

Otázkou v tomto kontextu je, zda převáží uspokojení nad tím, že kandidát má obecně odstup od politických stran, přičemž je ovšem kritický k současné pravicové koalici, anebo převáží poptávka po tom, aby kandidát svůj kritický postoj k vládní koalici takříkajíc stvrzoval svojí stranickou příslušností k nějaké levicové straně. Toto je dilema, které může ve svých důsledcích prezidentskou volbu rozhodnout, přičemž důležitou roli zde sehrají především komunističtí voliči.

Při analýze všech možných kritérií, které budou při volbě prezidenta hrát roli, bychom zároveň měli vzít v potaz skutečnost, že příští volba bude svým způsobem krokem do nezmapovaného území. A to nejenom proto, že prezident bude poprvé volen přímo občany, ale také proto, a to možná zejména, že příští prezident bude prvním demokraticky zvoleným prezidentem, který už nebude produktem „revolučního“ či „transformačního“ kvasu.

Mezi demokraticky zvolenými prezidenty byli totiž jak Masaryk, tak Edvard Beneš, a o půl století později jak Havel, tak Klaus, politickými produkty zcela speciálních podmínek. Jak Masaryka, tak Havla „katapultovala“ do funkce prezidenta revoluční změna; ba je dokonce pravděpodobné, že v běžném nerevolučním politickém provozu by se prezidenty vůbec nemohli stát, pokud by o to usilovali.

Beneš i Klaus sice nebyli katapultováni do svých funkcí přímo revolucí, ale důležitou roli i v jejich případě hrála ještě pořád „historie“, tedy jak jejich role v revoluční změně, tak jejich role v „post-revoluční“ transformaci. Nebyli tedy prezidenty vzešlými z víceméně „neutrálního“ politického provozu, v němž už nehrají roli „revoluční“ zásluhy.

Jelikož komunističtí prezidenti jsou pro analýzu prezidentství v demokratickém prostředí nepoužitelní, máme k dispozici pouze prezidenty, kteří byli produkty revolučního a post-revolučního kvasu a změn v prvních dvaceti letech po radikální historické změně. Tedy prezidenty vzešlé z takříkajíc první porevoluční generace.

I v tomto ohledu bude osoba příštího prezidenta zajímavým fenoménem. Mezi stávajícími kandidáty je pouze Miloš Zeman politikem, který by byl v symbolické rovině jakýmsi nastavením post-revoluční éry, protože historie vygenerovala po roce 1989 jen tři politiky, kteří se stali symboly nové éry: Havla, Klause a Zemana.

Nicméně na rozdíl od Klause a Havla by musel Zeman „prezidentovat“ už v podmínkách post-transformační éry. Šlo by tak o podivnou srážku politických kultur: na jedné straně by jistě odvozoval svoje prezidentství částečně od své „historické“ role, na straně druhé by musel fungovat v prostředí, které se od transformační éry stále více odvrací.

Má-li se přitom česká politika alespoň částečně úspěšně přehoupnout z období transformace, a obecně post-komunismu, do normálnějších demokratických poměrů, v nichž ubude systémové korupce, posílí se právní stát, a zároveň každá nová vláda se už nebude zaklínat v prvé řadě „reformami“ ale prostě přísliby slušného vládnutí, bylo by samozřejmě dobré, kdyby i prezident ztělesňoval tento nový étos, včetně výrazného zcivilnění prezidentského úřadu.

Namísto snah o „světovost“ a natahování ústavních pravomocí by největší službu české demokracii prokázal prezident, který by svoji funkci „zúřadoval“ v souladu s platnou ústavou, bez zbytečného zviditelňování se za každou cenu.

Měl by to tedy být prezident, který by namísto knih a projevů na témata, kterým coby laik v oboru ani pořádně nerozumí, jako jsou klimatické změny, a namísto bojů se „soudcokracií“ nebo občanskou společností, kladl důraz na roli práva a osvědčených standardů demokratické politiky. Zároveň prezident, který by z „české otázky“ učinil opět otázku evropskou, ale nikoliv ve stylu velkých vizionářských projevů, nýbrž spíše „drobné práce demokratické“ ve spolupráci s ostatními zeměmi na složitých výzvách, které nás čekají.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jan Sapák - architekt, Brno

Čeká nás změna profilace? Úterý, 17.Července 2012, 11:59:1

Bude zajímavé pozorovat, zda nový způsob volby (což autor ostatně jako jednu z možností naznačil) bude mít vliv na samu korekci dosavadní petrifikované a očekávané profilace českého prezidenta či zda dokonce nepovede k její citelné změně. Skoro bych vsadil na druhou možnost.
Doposud se většina komentátorů zamýšlela nad tím, jak přímá volba posílí sebevědomí hlavy státu a její mnohá pokušení lavírovat s výkladem ústavy.
Symbolický aspekt - snad že neméně důležitý - byl ponechán spíše stranou.
Bude to zajímavé. Třeba nás čeká změna.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.