Benešovu sochu v Brně přivítejme

Ze soch Masaryka, Beneše či Havla v Brně se radujme. S protesty počkejme, až nám tu budou chtít stavět Háchu, Husáka či Klause. Anebo přesouvat nádraží.

V Brně bude odhalena socha Edvarda Beneše, nejbližšího spolupracovníka Tomáše Garrigue Masaryka a druhého československého prezidenta, který byl hlavou naší země v hrozných dobách rozmachu nacismu a poválečného vzestupu komunistů.

Beneš na rozdíl od Masaryka, který byl velikánem evropského formátu a jedním z největších státníků dvacátého století vůbec, byl osobností nepřevyšující příliš české prostředí; nicméně stojící pevně v jeho nejlepší tradici, započaté Husem, rozvíjené Komenským, Palackým či Havlíčkem Borovským, právě Masarykem prozatím vrcholící, a v naší době reprezentované Vaculíkem, Kunderou či Havlem.

Beneš patrně neřešil předválečnou situaci optimálně, nicméně, jak přesvědčivě prokazuje Jan Tesař ve svém Mnichovském komplexu, varianta, pro niž se rozhodl, byla legitimní, v danou chvíli i z hlediska vrchního velení československé armády nejslibnější a dozajista vůči civilnímu obyvatelstvu slušnější, nežli jakákoli z jiných nabízejících se alternativ.

Beneš nepochybně po válce učinil poměrně málo pro to, aby znesnadnil nástup komunistů k moci, nicméně jak prokázal Ferdinand Peroutka ve studii Byl Beneš vinen?, není možné z porážky demokratických stran vinit nemocného prezidenta. Demokratické strany se vesměs ocitly v rukou velmi netalentovaných lidí, kteří zkrátka nedokázali tlaku komunistů čelit. Skvělí předáci politických stran, jak dnes už tuze dobře víme, nejsou samozřejmostí. Kdyby měli Gottwaldovi po válce čelit Kalousek s Nečasem a Svobodou, dopadli bychom nejspíše ještě hůř; možná bychom se stali svazovými republikami.

Beneš si po válce navíc dobře uvědomoval, že lepší část zhruba poloviny národa podporující po válce komunisty má pohnutky pro své konání stejně ušlechtilé, jaké měla lepší část zhruba poloviny národa podporující demokratické strany. A rovněž lidé s nízkými motivy se vyskytovali na obou stranách v zastoupení zhruba rovnoměrném.

Beneš byl navíc národní socialista, podobně jako třeba Milada Horáková či pozapomenutý velikán československého válečného odboje Vladimír Krajina, jemuž populární Mašíni či Fučík sahají zhruba po pravý kotník a levé koleno. Politická strana národních socialistů usmýkaná dvacátým stoletím dnes hyne v obskurnosti, nicméně v československých dějinách představuje po většinu své existence, a to včetně roku 1968, kladný a idealistický proud.

Beneš byl především skvělým Masarykovým partnerem. Jeho hvězdné momenty jsou znamenitě zdokumentovány v Peroutkově Budování státu: zejména výkony na konferenci ve Versaille, tak impozantně kontrastující s nabubřelými a mimo realitu se pohybujícími Poláky.

Důležité bylo jeho vítězství v prezidentských volbách, díky nimž se stal i formálně Masarykovým nástupcem. Jednu ze správných možností v celkově tragické a výhodná řešení nenabízející situaci zvolil i po Mnichovu. Během války dělal, co mohl.

Poválečné vysídlení Němců mu sice dnes vyčítají mnozí, kteří by snad byli ochotni vytýkat i Kryštofu Harantovi ostřelování Schönbrunnu, ale i odsun byl v dané situaci legitimním, kontextově srozumitelným a v jádru nevyhnutným završením válečného běsnění, v němž český národ musel počítat s možností, že Němci ukončí jeho existenci, jak si jejich politická reprezentace předsevzala a k čemuž praktickými kroky směřovala. Ještě jen pár týdnů před odsunem a soustavně po několik let Němci jako politický národ na Češích jako politickém národě páchali ukrutnosti, proti nimž je pouhé jejich přesídlení výdobytkem civilizace.

To, že se o něm vůbec ještě dnes někde diskutuje, je projevem nemístného flagelanství a stejné provinčnosti, jakou pozorujeme kdykoli se u nás setkáváme s reálným mezinárodním kontextem, od klimatických změn, přes návštěvu papeže až po návštěvu amerického prezidenta. Takoví Britové se skutečně nesužují otázkou, zda nezbombardovali Drážďany přespříliš. Dějiny vztahů Čechů a Němců nezapočaly 9. května 1945.

Beneš imponuje i tím, že je v posledku postavou tragickou. Byl totiž skutečným Masarykovým nástupcem, demokratem a humanistou. Přitom se účastnil zrodu režimu, který se stal, jakkoli se zprvu zdůvodňoval podobnými ideály, pravou antitezí jeho usilování. Podobá se v tom Václavu Havlovi, jemuž se také pod rukama rozpadlo Československo a jehož také na Pražském hradě vystřídal jeho hlavní ideový protivník.

Beneš i Havel jsou postavy rozporuplné, které v určité fázi svého veřejného působení pracovaly pro síly, jež stojí v příkrém rozporu s jejich ušlechtilými východisky: Beneš pro sovětské Rusko, Havel pro Bushovu Ameriku. Ale až budou chtít Havlovi – a nejspíše to budou jiní lidé, v jinou situaci a s jiným kontextem – v Brně postavit sochu, buďme také pro. Přes své omyly patří Havel i Beneš mezi velké osobnosti české humanitní demokracie.

Aliance českých idealistů, má-li získat v české společnosti znovu programotvornou iniciativu, musí být dostatečně velkorysá a široká, působící s vědomím, že genealogie protivníků reprezentativní trojice Masaryk, Beneš, Havel, popsána analogicky a působící svými charakteristickými vlastnostmi podnes s nemalou vahou od nízkého kompromisnictví, přes národní autoritářství až po cynické opovrhování idealisty, je vetknuta ve zcela odlišné trojici jmen prezidentů: Hácha, Husák, Klaus.

To proti budoucím návrhům pomníkům, které by chtěl někdo stavět jim, protestujme.

Poslední poznámka se musí dotknout místa nově odhalované sochy. Brno je přes všechny meze evropské město a odhalením Benešovy sochy tento svůj rys spíše prohloubí. Beneš bude mít za zády právnickou fakultu, před sebou vysoké učení technické a když zašilhá, dohlédne až do proluky, kvůli níž je nyní ve vazbě starosta jedné zdejší místní části.

Beneš má už dávno v Brně svoji ulici. Na ní jeho socha ale stát nebude, zato na ní stojí Hlavní nádraží. Když se tu nyní Beneš ocitne i osobně, třeba s ním nedovolí komukoli hnout.

A co si myslíte vy? Diskuse (10 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jiri_guth_hlava_sm

Jiří Guth - ekolog, Borovany

Pohled z jižních Čech Čtvrtek, 8.Dubna 2010, 11:07:11

Nechci radit Brňákům, jakou sochu si kam mají postavit. Jen bych poznamenal, že Benešových soch už máme v Čechách a na Moravě hodně, zato sochu dejme tomu Wenzela Jaksche (Václava Jakeše, chcete-li) ani jednu. W.J. byl přesvědčený demokrat, přesněji vynikající (sudeto-)německý sociální demokrat. Hitlerův odpůrce a posléze, po odmítnutí nabídky ke spolupráci (možná zjednodušuji, ale přiměřeně žánru), i kritik Edvarda Beneše. Narodil se v Horní Stropnici pod Novohradskými horami a pokud vím, nemá tam ani pamětní desku. Jiný krajan, Emil Hácha, má v blízkých Trhových Svinech aspoň tu. Srovnávat ho s Husákem a Klausem považuji za nemístné. Snad s Ludvíkem Svobodou? Po listopadovém převratu naše země zatím v žádné podobné situaci nebyly a srovnatelného prezidenta zatím (podle mě naštěstí) Česko nemělo.

Tomáš Tožička - Duchcov

Čtvrtek, 8.Dubna 2010, 14:43:13

Mě zase chybí více soch „největšího spisovatele českého“, jak o sobě v auto-ódě na sebe sama prorocky napsal Jaroslav Hašek.
A pak bychom tu také měli mít památník obětí kolonialismu – vyvražděných Severo i Jihoamerických indiánů, Afričanů, Asiatů a příslušníků nesčetných ostrovních národů. Abychom si nemysleli, že jediní trpící jsou Evropané, kteří se dokáží vyvražďovat navzájem v pěkně organizovaných válkách, o kterých pak říkají: „Tahle válka, ta byla fakt světová!“

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Masaryk Beneš - Havel? Čtvrtek, 8.Dubna 2010, 16:03:51

Pan šéfredaktor podává politrucký výklad dějin.

Pan Guth opravdu "zjednodušuje".

Pan Tožička - a co ty zbourané sochy?

Zdeněk Bárta - Brno

Nepřivítám sochu Beneše v Brně, Čtvrtek, 8.Dubna 2010, 18:16:56

a navíc se velmi zhnuseně ohrazuji proti hodnocení Edvarda Beneše Jakubem Patočkou, zejména pak proti ztrouchnivělým komunistickým argumentům, které při obhajobě Beneše opakuje. Tento prezident rozhodně nepatří k naší nejlepší tradici, jak píše Patočka, naopak svým politickým čachrářstvím během celého trvání první republiky, zbabělostí v mnichovské krizi a zaprodání státu komunistům je postavou z nejtemnějších.
Vím, hodnocení Beneše může být dáno úhlem pohledu – mám prostě jiný úhel, než Patočka. Co však naprosto nechápu, je Patočkovo hodnocení zbavení občanských práv a vyhnání čtvrtiny obyvatel této země z jejich domovů, které Patočka nazývá „legitimním, kontextově srozumitelným a v jádru nevyhnutným završením válečného běsnění, v němž český národ musel počítat s možností, že Němci ukončí jeho existenci, jak si jejich politická reprezentace předsevzala a k čemuž praktickými kroky směřovala.“
Je pitoreskní, když Patočka, příslušník národa, který akceptoval aktivně (např. ve všech volbách) komunistický režim, mluví v souvislosti s válečným běsněním nikoli o nacistech, ale o Němcích. Takže to podle stejné logiky byli (všichni) Češi, kteří v padesátých letech popravovali, posílali do lágrů, mučili, znárodňovali, zničili hospodářství a celý demokratický režim (to ostatně začalo už právě Benešovými dekrety), atd. atd? Měli jsme snad po převratu v r.89 být všichni vyhnáni na Sibiř?
Navíc Patočka se ani slovem nezmíní o hrůzách vraždění tisíců českých Němců při pochodech smrti – třeba právě z Brna, ve stovkách „internačních“ táborů, které vyhnání předcházely ale i provázely? To byly všechny ty ženy, děti a starci – často jen pasivní přihližitelé nacistické ideologii, ba její odpůrci, všichni ti židé německého jazyka, kteří po návratu z koncentračních táborů šli do vyhnání – to byli všichni vinni? A kdyby i byli mezi nimi aktivní nacisté – to se musely po válce převzít nacistické metody a muselo se dělat to, čemu slušní lidé říkali tehdy český gestapismus?
Záměrně nepíši, že jsme to dělali my Češi. Odmítám ono klišé, že poválečná zvěrstva na našem území byla výbuchem lidového hněvu. Ta největší zvěrstva byla přeci, jak vychází najevo, přímo řízená z vládních míst! A nebyl to právě Beneš, který tomu běsnění nejen nebránil, ale rozněcoval je – viz jeho brněnský projev o vylikvidování Němců? Zase to Brno! A tam se mu staví pomník! A Patočka chce abych pomník přijal!! Exkrement!!
Patočka se diví tomu, že se o vyhnání vůbec ještě dnes někde diskutuje a považuje to za projev nemístného flagelanství a provinčnosti (sic!). Právě to, že jsme u nás o vyhnání dosud ani pořádně mluvit nezačali, je projevem provinčnosti, pro kterou je všechno české jen hezké. Srbští poslanci v těchto dnech dokázali prolomit zřejmě slovanskou tradici, podle které jsou Slované vždy jen nevinné oběti dějin. Minulý týden odhlasovali deklaraci, v níž se omlouvají za masakr osmi tisíc bosenských Muslimů v Srebrenici v roce 1995 a uznávají odpovědnost Srbska za tento zločin.
Podle Patočky se prý takoví Britové nesužují otázkou, zda nezbombardovali Drážďany přespříliš. To je prostě nepravda. Sužují se tím nadmíru, dnes snad už není pochyb o tom, že to bylo naprosto neospravedlnitelné kruté vraždění desetitisíců místních obyvatel, utečenců, hlavně žen a dětí. Navíc naprosto nesmyslné – narozdíl třeba od Hirošimy, kde snad určitý účel by se vystopovat dal. Například britský vojenský historik John Frederick Charles Fuller napsal knihu The Second World War 1939-1945 (Eyre & Spottiswoode, London, 1948), ve které píše o bombardování mimo jiné i Drážďan:
"Strategické bombardování, jež započalo z iniciativy Churchilla, bylo chybné nejen z morálního hlediska, ale nebylo ospravedlnitelné ani vojenskými hledisky, politicky znamenalo sebevraždu", píše Fuller a dodává: "Churchill tak nenáviděl nepřítele, že se vrátil k takovým metodám vedení války, které už civilizované národy dávno odvrhly. Británie a Spojené státy se tak vrátily k válkám prvobytného divošství! Západní spojenci vedli válku v Evropě ve jménu spravedlnosti, humanity a křesťanství. Vyhráli však válku takovými prostředky, které válku "mongolizovaly" a tedy i mír, který po ní následoval, byl "mongolizován".
Je to přesné vyjádření toho, co se stalo s námi po vyhnání: byli jsme nejen hospodářsky nesmyslně oslabeni – dodnes v Sudetech nežije tolik lidí, jako před válkou, dodnes jsou zpustlé a plné ruin a ladem ležící půdy – byli jsme mongolizováni, připraveni pro krutost padesátých a hloupost dalších let, o současnosti nemluvě.
A konečně vyvyšovat Edvarda Beneše nad ubohého Emila Háchu je buď Patočkova perfidnost, nebo naprostá neznalost historických reálií.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

nepřivítá Pátek, 9.Dubna 2010, 05:43:25

No vida - náš odborník na slovanství opět vzplál ve svatém hněvu.

Jakub Patočka - šéfredaktor DR, Brno

Takže Pátek, 9.Dubna 2010, 15:50:16

Věděl jsem, že svým textem leckoho popíchnu, ale co je moc, to je příliš. Vůbec mi nevadí, že máte jiné názory, ale co mě fascinuje, je okolnost, že své názory, vycházející z neokonzervativní revize českých dějin vydáváte za jediné možné, anebo z jejich pozice ostřelujete moje stanovisko, jako by bylo zcela neakceptovatelné.

Ve skutečnosti ale můj názor důsledně rozvádí masarykovské pojetí českých dějin, zatímco revizionistické ponižování Beneše či interpretace odsudnu Němců jakoby opisovaná od ultrakonzervativních sudetoněmeckých skupin, které si co do zpozidlosti za evropskou nezadají s místními stalinisty, jsou skutečnými spojenci Klause a provinční české mentality, která umožňuje, abychom pořád vězeli až po uši v marasmu, do nějž nás čeští neoliberálové s českými neokonzervativci přivedli.

Jak to? Protože morálně sličné, ale zcela ahistorické velebení Háchy, zatracování Beneše, bědování nad odsunem jsou názory, na něž lidé u nás prostě nepřistoupí nikoli pro svou nízkost, ale právě proto, že se nenechají zblbnout.

1. Téma odsunu. Co jsem napsal, za tím si stojím, názory Zdeňka Bárty na tuto věc pokládám za sličné, leč ahistorické. Srovnávání Čechů za komunismu s Němci v nacistickém Německu je nepřesnost tak absurdní, že s ní ani nelze polemizovat. Odsun byl ve své době jednou z legitimních politických možností a nelze o něm hovořit v odstavci, který současně nepopisuje plán likvidace českého národa, který politická reprezentace Němců přijala za svůj.

2. Beneš vs. Hácha. Nikomu neupírám vkusové preference. Ale označovat nadřazení Masarykova dědice nad Emila Háchu, Hitlerova bráchu -- veršovali myslím Voskovec s Werichem -- za perfidnost, je samo o sobě perfidností. Mezi Benešem a Háchou je nejméně takový rozdíl jako mezi Klausem a Havlem.

3. I Wenzel Jaksch dělal chyby -- pokud srovnávat tak třeba s Drtinou. Na sochy to myslím není, pamětní desku -- pokud ji někde nemá -- proč ne, ale nelze nevidět, že i on je skutečně problematickou postavou a že s ním Beneš nespolupracoval, bych mu rozhodně neměl za zlé.

Můžete si myslet co chcete, ale důležité je vidět, jak akceptování neokonzervativní, na ducha druhé republiky navazující reinterpretace našich moderních dějin, k níž patří, ba přesněji, jejíž klíčovou součást tvoří, i hanobení Beneše a snahy o rehabilitování Háchy, pomáhá u nás udržovat pravičácký režim, který tu dnes panuje.

Zdeněk Bárta - Brno

Vážený pane šéfredaktore, Pátek, 9.Dubna 2010, 17:23:16

mluvím o vraždění a zločinech proti lidskosti. Proto je mi opravdu u zadku, zda na to náhodou nepoukazuje také nějaký pravičák - ostatně ukažte mi na nějakého takového mezi našimi politiky. Mluvit o těchto nezpochybnitelných věcech není žádná reinterpretace dějin, nebo jak Václav Klaus rád říkává: přepisování dějin.S duchem odporného, jak souhlasím, období druhé republiky, to nemá nic společného. Tehdejší kritika Beneše samozřejmě pramenila z naprosto jiných pozic.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Vážený pane Bárto Pátek, 9.Dubna 2010, 17:54:38

"Když pošlo Rakousko, moc těch se zrodilo, co říkaj´: To za protektorátu nebylo"
Posílat Vás do školy, aby Vám učitel trpělivě vysvětlil význam slova "nezpochybnitelný" a několik dalších základních věcí, na to už je věru příliš pozdě.

Jiri_guth_hlava_sm

Jiří Guth - ekolog, Borovany

Proti mravnímu manicheismu Sobota, 10.Dubna 2010, 16:11:47

Proč hned "velebení" Háchy (nic takového, pokud vím, neprovozuji) a "zatracování" Beneše (dtto)? Jakube, v tom jsme holt jinak založení - když ve svém původním textu tak velebíš Beneše, koleduješ si, podle mě právem, o doplnění jeho kritiky. On nejenže dělal chyby (Jaksch nepochybně také), ale pro mě i leckoho jiného je přímo problematickou postavou. To používám Tvůj pojem, já bych spíš mluvil o jeho problematických činech. Zrovna odmítání účasti W. Jaksche v londýnské Státní radě mu za zlé mám, protože podle mě to byl důležitý krok k vyhnání českých Němců. Háchu nevelebím, ale rozhodně jeho prezidentské působení hodnotím výš než Husákovo, to je vše. - O mravním manicheismu víc "kousek vedle" v http://www.denikreferendum.cz/clanek/2791-belohradsky-kunderuv-clovek-nema-pravo-na-absolutni-pravdu

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Prezident Beneš Pátek, 29.Srpna 2014, 15:58:59

Prezidenta Beneše jsem viděl dvakrát. Poprvé, brzy po osvobození, snad ještě v květnu 1945 přijel na návštěvu do Tábora. Díval jsem se z okna domu na Žižově náměstí a prezident projížděl v otevřeném autě pode mnou, za nadšeného jásotu plného náměstí. Podruhé, v daleko smutnější době v roce 1948, prezident projížděl Táborem na své pravidelné jízdě z Prahy do Sezimova Ústí. Stál jsem ve špalíru lidí kolem silnice u reálky. Prezident projížděl v uzavřeném autě za naprostého ticha. Lidé pouze smekali.

Ad pan Bárta:
Pamatuji si také atmosfěru doby hned po válce. Pan Bárta skutečně nemá představu a jeho "úhel pohledu", dnes běžný a správný na současné děje, je mimo historii. Po válce bylo nemyslitelné, aby po řádění nacistických Němců - a ti měli moc a hlavní slovo - prostě pokračovala první/druhá republika. Další spolužití jsem si, a nikdo v mém okolí, nedovedl představit. Podotýkám, že velkou část války jsem prožil v národnostně smíšených Českých Budějovicích a pamatuji si ji (jsem ročník 1933). Odsun - vyhnání odpovídal válečné a poválečné době masového stěhování a útěku Němců z východu na západ; pamatuji trvalý proud prchajících Němců z rodinami v bryčkách tažených koňmi v posledních měsících války. Projížděli Táborem a občas se mne ptali na cestu a já jim tvrdil, že nerozumím. Neobhajuji mstivé a hrabivé řádění "zlatokopů" v pohraničí a při pochodu z Brna, ale to snad nebylo státně organizované, pouze, k naší vině, tolerované .

Ohledně následků odsunu:
Poválečné hospodářské oslabení, brutalizace, cynismus, atd, to vše diagnózuje pan Bárta správně, ale mylně přisuzuje odsunu co by příčině. Kořeny vidím již v mnichovkých událostech a především v mnohaleté válečné zkušenosti. Ještě hlubší kořeny sahají snad i do libertinsky pojatého osvobození po první světové válce. Již tehdy se projevila vrstva lidí "utržených ze řetězu". (Můj starší příbuzný mi někdy říkal, že "za císaře pána to bylo lepší, byl ještě pořádek".) Za první republiky však ještě působilo mnoho těch, kteří ty utržené dokázali omezit, včetně fungujících soudů, a mohli se opřít o prezidenta Masaryka. Po roce 1989 těch utržených bylo daleko více, těch omezujících jen málo a ti utržení byli povzbuzováni ministerským předsedou později prezidentem.

Ohledně Národních socialistů 1945-48:
Pro mé okolí to byla strana "utržených", strana "šmelinářů". Idealisté, o nichž píše JP, v ní jistě byli, jsou ale mimo mou zkušenost. A nezaznamenal jsem v ní schopnost sebekritického pohledu na předválečnou republiku a Mnichov, pohledu, který formuluje a zdůvodňuje zníněný Jan Tesař ve svém Mnichovském komplexu. Prezident Beneš a emigrační vláda (sebe)kritické vědomí měli, ale jejich lék, omezit počet stran a znárodňovat, mnoho nepomohl, nejspíše uškodil. Ale zase atmosféra doby: všichni jsme obdivovali Rudou armádu a Sovětský Svaz, jako sílu, která nacisty dokázala porazit a nás zachránit. Hrubá síla platila.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.